Nad mořem vysoká se skála zdvihá,
na skále hrdý vypíná se hrad;
na věži bílý praporec se míhá,
svit slunce ranního naň růže klad’;
však večerem, když oko věž tu stíhá,
zří černý praporec s ní větrem vlát,
naň poslední se blesky slunce nesou
a na něm se jak kapky krve třesou.
Pod skalou muž: tvář hrůzou skamenělá –
rve ruka s větrem s hlavy šedý vlas,
a vous mu rosí mnohá slza skvělá,
a slzou oka zří na proudův kvas,
v nějž rybářův se vrhá chasa smělá
a vyplývá a vrhá zas a zas:
zníť úpěnlivé prosby pána hradu
a zlato slibují jim za náhradu.
Nadarmo: moře zlato neuplatí,
nevleje v paže vyschlý síly zdroj –
aj! v dáli člun, v něm rybář starý vláti
zří prapor černý, zří svých druhův roj,
loď řídí k skále, slova neutratí –
hle! již se vrhl v divý proudův broj:
zaúpěl hradu pán i vzkřikli druzí:
hluk vln opáčí skála i hlas hrůzy.
Umlkli všichni, trnou, sotva dýší –
hle! starec vyplul – vzkřikl hradu pán,
však umlk’ zas; hlas starcův s loďky slyší.
„Hle! pane! – bohatý dnes lov mi přán.
Hle! perla! – nemá ve své skvostné říši
jí moře rovné, ani králův stan.
Aj! pane můj! – i ty teď propluj vlny,
i tobě bude lov snad skvostuplný!“ –
A v loďce stoje dívku k sobě zdvihal,
i líbal druhdy korálový ret,
sníh čela, vlasy – vody proud s nich sbíhal,
hřál dechem ruce – krev v nich stuhla v led.
I zvolal: „Nikdo by tě neostříhal! –
Jdi, perlo skvostná, do své říše zpět! –
hrob skrytý vyhledám před mořskou zvěří –
ó! nechte otce na pohřeb jít dceři!“
Mlčeli všichni; hučely jen vody
a nejhlučněji zuřil jejich běs,
když objav děvu vrh’ se v bouřné brody –
než známý tok ho na povrch zas nes;
i tiskl mrtvolu, by bez svobody
se ruce spoutaly, až ke dnu kles’ –
než kdo již místo jí tu zaujímá?
i vyplul zas – dvé mrtvol náruč třímá.
Pán hradu mlčí – tvář jen plná muk –
a stařec složil v loďce mrtvoly;
i vztýčil se a hlasu jeho zvuk
s vln, s větru hlasem mocně zápolí
a hrozněji, než vln, než větru hluk,
již rozléhá se po všem okolí:
„Tys vln se bál! ty – z rodu bohatýrů!
hle! – rybář zas ti syna vyrval z víru!
Ó! chabý rode! plémě zmalátnělé!
již uschla poslední tvá ratolest.
Ó! slabý synu, horší roditele!
tys nedovedl hrdě hlavy vznést,
a otci hledět v tvář a mluvit směle:
„„By strom náš mohl dále žít a kvést,
štěp lásky na něm zasadím zas nový,
ti dceru veda z chýže rybářovy.““
A kdybys nesvolil, tvou prázdnou pýchou
a tebou aby pohrd’, neměl sil –
by opustil tu vaši slávu lichou,
v níž dosud jenom z práce jiných žil,
a vstoupil v domov nový, chatrč tichou,
by v témdni málo nad vše slastných chvil
dní mnohých mozolným si koupil činem,
mé práce soudruhem i mým jsa synem!
Však mrtvolu – té nenavrátím tobě;
hrob rodu tvého uzavírá chrám:
tam nemohou-li odpočívat obě,
nuž! v kobku hrobovou ty sestup sám!
když rovni ve vašem si nejsou hrobě,
já skvostnější jim hrobku otvírám;
pod křišťalovým moře toho stanem:
mou říší moře jest, zde já jsem pánem!
Mám na sta dědicův: v mé chýži malé
nechť vládnou druzí! nevymře můj rod,
mne loďka ponese vždy dál a dále,
můj domov – veškerá ta říše vod.
Než ty – ty připoután jsi k této skále –
strom, na němž nevyroste žádný plod;
tvůj spustne hrad a z rumův chýže nové
si budou stavět – moji dědicové!“