ŘECKÉ.
I.
Hlava Olympu se bělá,
pata hory rumění se:
nejsou červené to růže,
řecká krev to v slunci rdí se.
O pomstu krev k nebi volá,
jme se takto hovořiti:
„Bílý sněhu, kterým hlava
Olympu se v slunci svítí!
Čemu hlas můj zadržuješ,
čemu nepropouštíš dále,
aby na křesťanských trůnech
probuzoval křesťan krále?“ –
[45]
Krvi Olymp odpovídá:
„Zimní slunce rozehřeje –
spíše ztaví sníh můj bílý,
spíše změní na ručeje,
Nežlinežli hlas tvůj probudí jich,
nežli led, jenž srdce kryje
těm, k nimž voláš, rozplyne se –
krvi! spíš můj sníh se smyje!“
II.
V Thermopylách kvete růží,
bílých růží keřů tři sta:
v Thermopylách tři sta mužův,
mužův řeckých v boj se chystá.
„Vizte! z hrobu Leonidy
nevykvetla růže rudá –
růže bílé! – po krvi snad
rozžíznila se ta půda!?“
46
Vůdce praví, růži trhá:
„SlyšteSlyšte, muži, řečtí muži!
Nechať každý z hrobův tří set
na prsa si připne růži!
A než nové růže zase
zrodí tyto svaté hroby,
každému z nás nechať prsa
rudé růže záře zdobí!“
47