Zlatý Vyšehrad nám v temnu zhas’,
umlk’ pěvec, jehož mocný hlas
Vyšehradem hýbal i vší vlastí.
Kdy zas vzplane Vyšehradu jas?
a kdo najde varyto nám zas,
jež jím hýbat bude i vší vlastí?
Kdo najde varyto, kdo vzbudí zpěvný ples,
kdo jeden ton té mocné písně vzpěje?
ji nikdo neslyšel, ji neslyšíme dnes,
jen ohlas ohlasu se v dálí chvěje.
Kdy vstane věštec nám? Kdy minulosti zjev
se vyjeví nám v přítomnosti naší? –
Jest temným dnešní den a slabý náš je zpěv,
a pěvec v struny udeřit se straší.
Neb ptát se musí dřív: zda poslechne můj lid,
zda uvidím ho při mé písni státi?
A ty, jež patřím v čelo jeho jít,
zda nestanou a nebudou se ptáti:
Nač třeba písní nám, nač zdržuješ ten voj,
jenž k boji jde, tou hračkou slov i zvuků?
nač třeba písní nám? My jinou máme zbroj
a zpěvem nepřemůžeš vrahů hluku!
A lid se béře dál; a některý jen z nich
snad chvilku postojí a pěvec sirý
již pěje slaběji, již v hrdle hlas mu stich’
a s slzou v oku pozbyl v struny víry –
Neb prsa chvátí bol a ruku zvedá hněv
a varyto v ní na původy viny
a ze rtů zazní naposledy zpěv
a ruka – než tu vizte obraz jiný!
Kdys v Helladě žil pěvec šedých vlasů*),
žel! v očích vyhasl mu světla svit:
Však v prsou nevysýchal pramen hlasů,
kde pohar zpěvu vážil pro svůj lid.
A cestou, tma již pokrývala čirá,
mu podporou a holí věrná lýra.
Tak kráčí sám a sám a kroky dvojí,
neb uslyšel, že vlasti hrozí vrah;
vrah odvěký vstal k poslednímu boji,
však jeho lid že plachý pojal strach.
Tam na náměstí sebrali se v radu:
zda chrabrost poslechnou, zda strach či zradu?
Ne k Akropoli, pod níž lid se hádá –
ven z města k moři bludný ved’ ho krok.
Stoj! skalný břeh tu srázem do vln spadá –
což neslyšíš, jak perou jeho bok?
Ó! slyší – lidských hlasů šum v nich slyší:
Zde, volá, jsem, chci pět – vy buďte tiši!
A dozpíval a slouchá – vlny šumí,
jak dříve šuměly, jich šumný roj
zpěv neproměnil na jásavé tlumy,
jež na píseň by odvětily: v boj!
Kmet slepý lýru zved’ a vrhl v hněvu
ní do vln řka: Jste nehodni mých zpěvů! –
Mám vypravovat víc? Mám lkát, že před časem
se v starce u nás mladí pěvci mění?
Bol, hněv kdy z prsou vypukne v jich pění,
vln hluchých odvětíte ohlasem.
Svým pěvcům lidsky až se ozvete vy sami,
zvuk najdou Lumírův, jenž skálou hne i vámi.