DVA HLASY.

DVA HLASY.
Dva hlasy slyšel jsem, jak hádaly se v duši: Zněl jeden vášnivě a vzdorem planul divě a druhý mírný byl a mluvil konejšivě. – Dva hlasy slyšel jsem, jak hádaly se v duši. „Je dosti už těch křivd“,křivd,“ hlas první mluvil živě. „Nač dále snášet je, nač dále hrbit tělo? Již jednou vzchop se přec a hrdě zvedni čelo. Vždyť dosti už těch křivd“,křivd,“ hlas první mluvil živě. „Nuž ránu ranou splať – to dávno již být mělo! – Je mírnost slabostí, jež jenom plány hatí, – teď oko za oko, zub za zub jenom platí! – Nuž ránu ranou splať – jak dávno již být mělo! Jeť chvíle příhodná teď účet vyrovnati, když osud do rukou dal nepřítele tobě, nuž bij, jak tebe bil a tolik křivdil v zlobě! Jeť chvíle příhodná teď účet vyrovnati!“ „Však nutno odpustit a utlumit hněv v sobě,“ – hlas druhý namítal zas mírně, konejšivě, – „a byť by sebe víc tvůj hněv vřel spravedlivě, přec nutno odpustit a utlumit hněv v sobě. A křivd už zapomeň, jich nechtěj splácet mstivě, to Bohu ponechej, neb msta jen Bohu sluší; ty za zlé dobrým plať, to nejvíc zlobu skruší, a křivd už zapomeň, jich nechtěj splácet mstivě“.mstivě.“ 51 Tak hlasy slyšel jsem dva hádati se v duši, však vždy víc tichnul ten, jenž prve mluvil divě, a stále silněj zněl, jenž mluvil konejšivě, až jenom tento zbyl a celou plnil duši... 52