JAK TA LABUŤ BÍLABÍLÁ...
Jak ta labuť bílá: Celý život snila, tichá, němá plula modrým jezerem; snila v květném jaru, snila v léta žáru, snila v bílé ráno, snila večerem – ať jas slunce pila, ať ji bouře bila: stále jenom snila moje labuť bílá. Až když naposledy v nevlídný den šedý nad hladinou modrou s kleslou perutí labuť umírala – teprv zazpívalazazpívala, bílá labuť má svou píseň labutílabutí, a v tu píseň vlila vše, čím kdysi žila, vše, co kdysi snila moje labuť bílá. Jak ta labuť bílá i má duše žila: Celý život jenom dumal jsem a snil, duší zadumanou, všeho světa stranou vlastní svět jsem čarný sobě vybásnil a v něm jenom žila moje duše bílá a v něm snila, snila jak ta labuť bílá. Až teď naposledy, když zjev jakýs bledý duši mé v dál kyne bílou perutí, tu se rozechvělá duše rozepěla, zapěla svou píseň – píseň labutí, a vše, co kdys snila moje duše bílá, 9 v posled v píseň vlila jak ta labuť bílá. 10

PÍSEŇ.
Oblaka bílá, sivá jdou modrou oblohou; je chvíle tichá, snivá: tož touhy duší jdou. Ó, touhy, moje touhy, proč stále, stále jen lkáte jak fantom pouhý, jenž nikdy nesplněn? Ó, touhy, moje touhy, kdy bude přec váš den? Či marně čas tak dlouhý, či marně toužím jen... Oblaka bílá, sivá jdou modrou oblohou; je chvíle tichá, snivá – dál touhy duší jdou. 11

VZPOMÍNKA.
Ty rudé máky v poli – víš, duše, vzpomínáš, jak tenkrát po údolí zněl písní život náš? Ty rudé máky v poli teď nežhou v život náš!... Co měl jsem rád, teď bolí – proč toho vzpomínáš? 12

BYLO JARO?
Že bylo jaro?... Ach, nevím ani, v mou duši dávno smutek pad’: nezazní zpěv, kde křivda raní, nezkvete květ, kde mrazí chlad! Jen v stesku duše ptá se maní: Ach, bylo jaro? Že bylo jaro?... Že vůně lily, že kvetl bez, květ jabloně?... Ach jiní snad ty vůně pili – však mrtvo na mém záhoně. Tam v stesku jen má duše kvílí: Ach, bylo jaro? Že bylo jaro?... A zpěvem znělo?... Že jásal život, zvonil smích?... Ach, co žít mělo, co žít chtělo, to jako v sněhu závějích v zklamáních trpkých odumřelo... Ach, bylo jaro? 13

ZAPOMENUTÝ KLAVÍR.
Ve stmělém budoaru tak teskně, zasmušen sní zapomenut klavír v samotě tichých stěn. Och, tolik písní skryto v těch bílých klavesích, i touhy, bol i smutek i jásot v nich a smích. Och, tolik písní skryto, jež vyzpívat by chtěl – však nikdo nepřichází, kdo by ho rozvučel. A vzduch kol je pln vůní, jak opojit by chtěl – však nikdo nepřichází, by klavír rozvučel. A ticho je, tak ticho v těch bílých klavesích, že není, kdo by vzbudil zas dávný život v nich... Tak v šeru budoaru dál teskně, zasmušen sní zapomenut klavír v samotě tichých stěn... 14

ŠEDÉ RÁNO.
Je ráno šedé, nevzhledné... Kam oko kolem dohlédne, pláň šedá jen a mrtvá jest a bez slunce a beze cest. – A mrtvo vše!... Jen havranů skřek od lesů zní po ránu... Je šedé nebe nad hlavou, je šedá zem mlh záplavou: vše jediná kol smutná šeď. – I v duši šedo, smutno teď... A mrtvo v ní!... Jen havranů skřek zalétá v ni po ránu... O, duše, duše! Och, což víc ti nezůstalo vskutku nic z těch dávných, slunných, teplých dnů, z těch nivých dum a žhavých snůsnů, nic víc než šeď, skřek havranů, jenž z lesů letí po ránu!? 15

CESTOU.
Bez konce poušť a noc hned přikvačí – běda, den, síla komu nestačí!... Po písku horkém, v slunci žhaveném od rána pádím v běhu šíleném. Od rána pádím, nohy klesají, cítím, jak síly z údů prchají. Po písku ostrém noha krvácí – v úzkosti zrak se k slunci obrací. V posledním lesku slunce zapadá, po zemi noc své stíny rozkládá. A stíny houstnou, stíny vzrůstají, chladné jich ruce všude sahají. A stíny houstnou, stíny vzrůstají, obzory mizí, ve tmě zmírají. Slunce, den, poušť i dálky nesmírné bez sledu mizí v noci příšerné. Bez sledu mizí, v půlnoc znikají – hyeny vyjí, kořist čekají... 16

PÍSEŇ BEZNADĚJE.
Vím, marno vše, vím, marno vše, již všechno pochováno: z té noci černé, příšerné, z té marně čekám ráno. Ty tam jsou hrdé mládí sny, ta tam je všecka pýcha, co dříve krví bouřilo, teď sotva pozavzdychá. A marny všecky zápasy a marny všecky boje, vždyť všecko, všecko ubili, co neslo touhy moje. Ach, všecko, všecko ubili a hrady pobořili a strhli mosty přes vody a všecko vyloupili. Jen jednu dýku nechali a s chechtotem mně děli: „Až poslední most strhneme, snad shodíhodí se ti, smělý!“ 17

POSLEDNÍ VZLYK.
Nic... Ticho... Mrtvo všude... Jen na dně duše kdes jak stlumený by vzlykot tak tiše, tiše hles’. A zase ticho všude. Už i ten vzlykot stich’... Jen lítostný zbyl pohled po bitvách ztracených. 18

SMUTEK MARNÝCH SNŮ.
Všecko tak náhle ztemnělo: obzory, nebe – i v duši všecko tak zhořklo, ztupělo v marných snů bolestné hluši. Sny moje! Och, ni jediný nezůstal ušetřen zrady: zmizely vzdušné vidiny, všecky se zřítily hrady. Sny moje! Jak by bezedné všechny vás zhltilo moře! Zbyly jen noci bezhvězdné, zbylo jen bezměrné hoře. Hoře jak moře bez mezí zalilo nivy mé duše, hoře jak moře bez mezí z marných snů bolestné hluše... 19

PÍSEŇ.
Ve stromech deštík šelestí tak tichounce, tak tiše, jak by chtěl uspat bolesti na zašlých štěstí mých líše. Ve stromech deštík šelestí a v srdce smutek padá: tiší se, tiší bolesti – srdce však štěstí si žádá. Ve stromech deštík šelestí tak tichounce, tak z ticha: chceš ještě sníti o štěstí, mrtva když štěstí je lícha? 20

LEKNÍNY.
Lekníny velké, bílé, o, bílé lekníny, jak přeplout v slední síle přes černých hlubin míle, přes černé hlubiny! Loď má již troskou pouhou, páž bojem zemdlena... Ach, marně přes pláň dlouhou po bílých květech touhou svá vzpínám ramena. Och, z dálky v touze prahnout, och, z dálky jenom snít a nesmět po vás sáhnout a nesmět ruku vztáhnout – jen věčně touhou mřít!... 21

A STÁLE SRDCI ŘÍKÁM...
A stále srdci říkám: „Mé srdce zapomeň a zašlých snů a bolů víc už ni nevzpomeň. A v marných snech a dumách víc, srdce, neteskni, vždyť je to všechno marno – a dnes už groteskní.“ Však marno srdci mluvit: to stále vzpomíná a k zašlým snům a bolům sny nové připíná... 22

JARNÍ BALLADA.
Teď ostré jarní větry jdou, z hor ledných mrazí rovinou, a náhle mře a vadne květ, že příliš záhy přišel v svět. A náhle svět je smutku pln: stich’ ptáků zpěv, šum jarních vln, a bez zpěvu teď zpěvný les, jen kos tam s větrem hvízdá kdes. A náhle svět je smutku pln: tam dívku našli v hloubi vln, tam zase hoch si život vzal, že pryč je vše, co miloval. A Bůh ví sám jen, čím to jest – snad nemá každé štěstí kvést, a květy vadnou, květy mrou, neb ostré jarní větry jdou. 23

LETNÍ VEČER.
Je večer a poslední červen je dnes. Již v západu krvavém dohořel les a zvolna se stmívá. A po denním shonu teď tichá je ves, jen v dáli tam ještě vůz rachotí kdes, kdos při něm si zpívá. Kdes ve dveřích šepot a tlumený smích dvou hlasů zní důvěrných – pak i ten stich’ a ticho je všude. Hle, nad hradbou lesů již měsíc se zdvih’, stráž odvěká noci. Pláň zrajících lích teď střežiti bude. 24

PODZIMNÍ MLHY.
Och, těch mlh šedých, podzimních! Obrovským mořem se valí; všechno v nich mizí, zmírá v nich, obzory všecky se kalí. Och, těch mlh šedých, podzimních! Tisíce smrt svou v nich tuší: zmlkly v nich zpěvy, zemřel smích – smutno, tak smutno je v duši!... 25

ZIMNÍ MOTIV.
Nebe šedé, olověné nad zemí se teskně klene nade pláně zasněžené. Nezřít vesnic, nezřít pole... Jenom onde stranou dole trčí k nebi stromy holé jako kříže na hřbitově... Ticho kol jak v mrtvém rově... A tom sněžném po příkrově sám a sám jdu v sněžné kraje, sám a sám jdu vzlykot taje, sám a sám jdu vzpomínaje, vzpomínaje v teskném snění na vše, co kdys zřel jsem v chvění, co kdys bylo a – již není. Na ty květy, jež zde kvetly, na ty sny, jež v duši sletly, na ty boje, v nichž se střetly, na ty zpěvy, jež zde zněly, na ty žáry, jež zde vřely, na ten život celý, celý... Na to všechno, co kdys chvělo 26 vesmírem a žíti chtělo – a tak náhle odumřelo... Na to všechno vzpomínám si, jak to náhle zniklo kamsi – kam jen, kam jen – vzpomínám si. A tak dál jdu sněžným polem sám a sám, jen se svým bolem, sám a sám – a nikdo kolem. Jak ten havran, jenž tam skáče! Zhyne-li to v sněhu ptáče, kdo že nad ním pozapláče?!... Jak ten havran!... Marné vzdory! Tělo choré – i duch chorý: havrane můj, marné vzdory! Havrane můj, resignaci! K jihu kams odlétli ptáci – marně čekáš, zda se vrací! K jihu kams odlétli dolů – Jen my dva tu zbyli v bolu: musíme již zvyknout spolu! Havran ve dne, kulich v noci: těžko zvyknout – ale s mocí Osud jde – ty’s bez pomoci. 27 Havrane můj, resignaci! Co se v bezdno Času ztrácí, víc se brachu nenavrací. Havrane můj, jaké vzdory? Tělo choré – i duch chorý – na rtu krev – to láme vzdory! Viděl jsi tu krůpěj krve, jak mně tryskla ze rtů prve? – Viděl jsi tu krůpěj krve? Jak ta krůpěj červenavá zbarvila sníh do krvava? Proč ti náhle klesla hlava?... Tiše, tiše, resignaci!... K jihu kams odlétli ptáci – marno čekat, zda se vrací... K jihu kams odlétli ptáci: s kosou žnec se chystá k práci – tiše, tiše, resignaci! 28

PŘEDTUCHA.
Bože můj, tak pod tím sněhem jak to všechno odumřelo, jakoby v tom smrti spánku navždy, navždy zůstat mělo! A přec vím: tam pod tím sněhem ve zdánlivém bezpohnutí na tisíce nových žití nové čeká procitnutí. Na tisíce nových květů čeká pokyn ku rozkvětu, na tisíce nových tónů, nových vznětů, nových světů. Není smrt to, co zde zříti, to je pouze oddech krátký, aby zase nový život novou silou vzplanul zpátky... Vše to vím – a přece, přece cos mi stále duši děsí, cos mi stále před očima chmůrný přízrak smrti věsí. A cos šeptá beznadějí, a tíž jakás stále v hrudi, a ta krev, jež ze rtů tryskla – och, jak studí, och, jak studí!... – – – – – – – – – – – Bože můj, vím: pod tím sněhem nových žití na tisíce – ale mně dech smrti příliš, příliš z blízka zavál v líce! Bože můj, vím: pod tím sněhem nových květů na tisíce – ale cos mi stále říká: „Pro tebe již nejsou více!“ 29

A PŘECE VÍM...
Mha na horách, mha v dolinách, a chlad, až v duši zebe... Ó, slunce, po němž šílím v snách, což nespatřím už tebe?! Což věčně mám jen zmírat v mhách, já dítě slunných jasů, a věčně smutku na vodách snít píseň teskných hlasů? A přece vím: tam v dálavách i mé kdes slunce hoří, tam v dáli kdes, v těch šedých mhách, v tom šedém bezdném moři... Mha na horách, mha v dolinách – ó, smutný, šedý čase!... Mé slunce, po němž šílím v snách, kdy zasvitneš přec zase?!... 30

MÁKY.
O, moje rudé máky, dnes zas vás vidím plát a v slunci ohněm hárat a sterou barvou hrát. O, máky, i mé srdce jak vy kdys háralo a v bílé touze plálo a k slunci jásalo. Však brzy smutek přišel a jásot zmlkl v ráz a srdce chřadlo, chřadlo, jak květ, jejž zžehl mráz. – – – O, máky, rudé máky, dnes zas váš vidím květ a v srdci cos se budí, cos znova cítím chvět. Och, cítím: i mé srdce zas znova rozpučí a kvést a k slunci jásat se zase naučí. 31

OBLAKA. Lyrická fantasie. I.
Vysoko modrou oblohou jak bílí tažní ptáci oblaka plují, v dálky jdou, v dálky se neznámé ztrácí. Vysoko modrou oblohou, chtěl bych jak oblaka plouti! Och, vysoko modrou oblohou jen na chvíli, na chvíli plouti! Vysoko modrou oblohou, daleko od zemské hrudy, kam lidské hlasy nemohou a nemohou bolesti, trudy. Vysoko modrou oblohou, kde nikdo nebrání letu, kde není sen jen mátohou, a není konce světů. Vysoko modrou oblohou och, jaká to rozkoš as plouti! A zapomnět na zem ubohou a zapomnět pozemské pouti! 32 II.
Jak bílý racek modrým nebem pluje, má bílá loďka pluje oblohou, západní vítr v bílé plachty duje, jež v lesku slunce vítězně se dmou. Jak bílý racek, volný, nespoutanýnespoutaný, tak sám a sám jsem v šírém prostoru! Nahoru zřím a dolů, na vše strany, a nikde nelze dozřít obzoru. Tak sám a sám! A němé ticho všude, jen srdce svého bouřný slyším tluk... Daleko země, sotva zřít ji bude, sem nedozní ten věčný shon a hluk. Daleko země a vždy více mizí, odvěkou drahou jak se šine dál: daleko země a vždy více mizí a s ní má bolest, hořkost, stesk a žal. Tak sám a sám! Jak volně se to dýše, když zemských pout již tíže netísní! Jak volně zřím kol na závratné výše, jichž všednosti prach nízký netřísní! Tak sám a sám! A zvolna zapomínám na staré ztráty, staré bolesti. 33 A do mých snů, jak k slunci zraky vzpínám, nadějí nových peruť šelestí... III.
Za meze prostoru, za meze času vždy výše a výš já k slunci chci blíž, do kraje světla a jasu. K slunci chci! K světlu! A ze květů vůni chci dýchat a pít a toužit a snít a koupat se ve světla tůni! K slunci chci! K světlu! Och, všecku tu krásu a všechen ten jas já v jediný ráz do svých snů, do svých snů střasu! IV.
Šílený sen! Šílený sen! Obzory v dálce hoří! Vím to, och vím! Poslední den hasne v tom rudém moři. Šílený sen! Šílený sen! Náhle cos zachvělo duší. 34 Cos jako vzlyk, cos jako sten – zklamání nové tuší... V.
Prostorem bez konce v končiny hvězd letím a výše vždy stoupám; prostorem bez konce, kde není cest, bílými oblaky dávám se nést, v bílých se oblacích houpám. Prostorem bez konce! Jaký to let! Bez konce v prostoru, času! Každičký okamžik nový zřím svět v slunci se lesknout a v hvězdách se chvět a deštiti kouzelnou krásu. Prostorem bez konce v nadhvězdný svět! – Ale cos za mnou se plíží, plíží se do snů a zbraňuje let, touhy mé stále mi obrací zpět a myšlenky tíží, och tíží!... Znám to, znám dobře! To vzpomínka sem přišla a sny moje ruší! Vzpomínka přišla na dalekou zem, pomátla touhy a zachvěla snem a celou mi zachvěla duší... 35 VI.
Hluboko, hluboko dole, v bolavých ukryta mhách, země se kolotá, točí, malinký vesmíru prach. Země se kolotá, točí, a jak by vichor ji hnal, nesměrným prostorem letí v nesměrnou, neznámou dál. Země se kolotá. Za ní znova vždy upínám zor... V mlhách je celá. Jen časem blysknou z mlh vrcholky hor. Časem, jak trhnou se mlhy, hemžení velkých zřít měst, časem zas prokmitnou hvozdy hluboké, bez pěšin, cest. Časem se zaleskne v slunci ohromná modravá pláň, potom zas vesnička bílá a nad ní kvetoucí stráň... Podivná, podivná země! Co jen k ní vábí mně tak? 36 Tolik mně, tolik mně vzala, a přec k ní stále pnu zrak! Přece k ní stále se vracím v myšlenkách, vzpomínkách, v snech, při každém záchvěvu jejím v hrudi se tají mně dech. Cítím, och cítím to dobře: Přes všecku nepřízeň, chlad, přes všecku macešskost ke mně k smrti ji dosud mám rád... VII.
OO, srdce moje, choré a bědné, starý proč vzpomínáš žal?... Vzpomínáš ještě šílených letů přes srázy, útesy skal? Přes hory, doly, jak za sebou vábil vysněných fantomů zjev, přes hory, doly, až tryskaly slzy, vysoko tryskala krev!... OO, srdce moje, choré a bědnébědné, zapomeň, netruchli víc! Hleď, tolik jsi plálo láskou a touhou, nikdo však nevyšel vstříc! 37 Nikdo a nikdo! Všude jen zela nepřízeň, zloba a hněv! Marny, ach marny byly tvé slzy, marně tvá trýskalatryskala krev!... VIII.
Ptal jsem se větru – z daleka vál! – po nebi, zemi jsem odpověď ždál: Jaká má sudba, odkud můj žal? Zahučel vítr z dalekých cest: Tajemství tvé jsem vyčetl z hvězd, vím, co tvá sudba, odkud tvůj žal. Ze země toužit v neznamýneznámý svět, z něho zas na zem utíkat zpět: to tvoje sudba, to tvůj je žal. Věčně jen toužit, věčně jen snít, neskojen nikdy tesknotou mřít: to tvoje kletba, to tvůj je žal...! IX.
Finale.
Utichly tóny vášnivé, domů se vrátily touhy, po noci divé, bouřlivé stagnace přišel den dlouhý. 38 Ze zahrad vůně odvály, k jihu kams odlétli ptáci, vítr jen bije o skály, bezlisté stromy tam kácí. Ten zimní vítr neblahý! V srdci to chladne a chladne... Bez tepla květ a bez vláhy brzy, och brzy tak zvadne! – – A dál zas modrou oblohou jak bílí, tažní ptáci oblaka plují, v dálky jdou, v dálky se neznámé ztrácí – – – 39

SVÉ SMUTKY VĚTRŮM DÁM...
Své smutky větrům dám a všecky stesky své a všecky marné sny a všecky vzpomínky na ztráty minulé – ty všecky větrům dám; Dech nových vzkříšení já cítím z dálek vát a nových štěstí tep já slyším v tichu tlouc a stále hlasněji zní píseň života. – – – Och, žíti, žíti zas! Hle, celý vesmír kol tím slovem zažehnut jak hoří požárem! Vzduch jíhne v slunečnu a zvoní písněmi, a celý vesmír kol jak jedna píseň jest! – O, bratřibratři, jásejte! Dost dlouho lkali jsme a v snění neplodném jsme marně toužili. Dost dlouho bloudili jsme v říších vysněných za stíny honíce se klamných fantómů, a vůně hledali jsme nové, opojné a touhou zmírali po dálkách neznámých!... Dost dlouho lkali jsme; neb ze všech našich snů jen smutek velký zbyl, jenž němý tyčí teď jak bílé architektury do nocí měsíčních... Jen smutek velký zbyl! OO, bratři, smutek ten, ten dejme větrům již a pějme, jásejme, neb doba písní jest a chvíle vzkříšení. Nad zemí kouřící, hle, jižní větry jdou, jež plny tepla jsou a těžky vůněmi. V jich teplém doteku – ochoch, dávno, dávno tak – 40 již sněhy roztály a život rozpučel v tom dešti paprsků, jež prší ze slunce na květnou zeleň luk, na lesy šumící, na vlny osení, jež větry vzbouřily, na planých růží jas a máků požáry, na teskných liljí sbor a na sníh jasmínů v mdlou vůni bílých střemch a modrých šeříků, v kov brouků lesknoucí se z květných kalichů a na hry motýlů, již slídí po květech, na vážky modravé, jež krouží nad vodou, v šum řeky rákosím a ptáků jásání a v píseň dívčiny, jež kdesi trávu žne... Och, celý vesmír kol jak jedna píseň jest! A v bílém toku dne, jenž víří kolem nás, zem celá chvěje se dnů příštích tušením, kdy ženci sejdou se, ženžeň skosí dozrálou... A v modrém azuru, tam blízko u slunce, ó slyšte, slyšte jen ten jásot skřivanů! To touhy, po léta jež tam jsem vysílal, teď ke mně vrací se v tom zpěvu skřivanů... 41

ZVONY MĚSTA IS.
Tajemné, divné zvony, ty zvony města Is! Ať v slunné výši věží, ať v bezdné tůni čís: vždy tajemné zní tóny těch zvonů města Is!... Vysoko na cimbuří až kdesi v oblacích ty zvony zavěsili ve slunka paprscích – och, jak se sluncem skvěly v těch slunných oblacích! Z té výše celým světem zněl jásavý jich hlas a v srdce lidská sterá lil teplo, klid a jas, a šťasten, kdo je slyšel: v nich hřál se zas a zas. Však běda! Hlas jich rušil sen těch, kdož plni vin: I šli a zvony strhli a vrhli do hlubin, och, hluboko, kams v bezdno je vrhli do hlubin... A náhle celým světem 45 se rozlil jakýs stesk a sesmutněla srdce pohasl očí lesk – och, jaký jenom náhle to zaleh v srdce stesk?! A touha jakás velká jak plamen zžírala a všechny duše chřadly a srdce zmírala: to touhou po čems drahém ta srdce zmírala. A stále jako magnet tajemná síla čís je táhla ke hlubině, kam černé duše kdys v tůň bezdnou potopili ty zvony města Is. A jako bledé stíny za nocí měsíčních teď bloudí s touhou v duši kol hlubin jezerních a do vod naslouchají, zda ozve se co v nich... A slyš! Z těch hlubin bezdných kýs vskutku zazněl tón, 46 jak stlumeně kdes v dáli by zalkal tiše zvon – Byl v skutku hlas to zvonu či jenom vlnek ston?... Však slyš! Teď zas ho slyšet! A jasněj’ zní teď hlas!... Tak měkký, konejšivý a vyčítavý zas, jak vzpomínkou by plakal na dávný, dávný čas!... Ó, tajůplný hlase! To zvony města Is se zase rozvučely jak v dávné době kdys a, třebas potopeny, zní zaszas, jak zněly kdys! – – Ó, tajůplné zvony, ty zvony města Is! Ať k slunci zavěšenyzavěšeny, ať v bezdné tůni čís, vždy v duši znítízníti budou ty zvony města Is!... 47

JESUS, PASTOR BONUS.
Ty voláš, Pane dobrý? Mne, ovci bloudivou? – „Já slyšel tě, jak lkala’s v noc temnou bouřlivou“.bouřlivou.“ A přišel’s!... Tolik lásky jak splatím, Pane můj? – „Mně srdce svoje, duše, mně srdce podaruj“.podaruj.“ Ó, Pane, plno ran jest a vášní zhyzděno! – „Tvou žhavou po mně touhou již zase zhojeno“.zhojeno.“ Však vypráhlé je celé! – Jak květy vypučí? – „Mou krví zúrodněno zas kvést se naučí“.naučí.“ A jestli mrazy přijdou, jak květy chrániti? „Mé lásky oheň mrazy v žár všechny roznítí...“ 48

STELLA MARIS.
Noc temná kol a vlny tak bouřlivě se dmou a všechny hvězdy zhasly a všechno zmírá tmou. A všechny hvězdy zhasly – jen jedna – poslední – tam v dáli ještě svítí na straně polední. Ó, Paní, moje Paní, ta hvězda poslední, což jestli i ta zhasne, dřív než se rozední?! Ó, Paní, moje Paní, co se moumnou bude pak? Jak cestu najdu ve tmách, jak zachráním svůj vrak? Ó, Paní, moje Paní, óó, sviť mně hvězdou svou a nedopusť, i ona by zhasla nocí zlou!... 49

V BOJŮ HOŘKÝCH CHVÍLÍCH.
Ó, Pane můj, již dosti je těch bojů a duše moje oddechu ždá chvíli, neb, Pane můj, již dosti je těch bojů. Ó, Pane můj, hleď, všechno v duši kvílí, jak ze všech stran jsem jako psanec štvaný, ó, Pane můj, hleď, všechno v duši kvílí. Ó, Pane můj, hleď, bez počtu jsou rány, jež v srdci mém tak pálí, pálí, pálí, ó, Pane můj, hleď, bez počtu jsou rány. Ó, Pane můj, hleď, všichni proti vstali, že rozum můj jak bez rozumu šílí, ó, Pane můj, hleď, všichni proti vstali. Ó, Pane můj, ó, popřej oddech chvíli, vždyť duše, srdce, rozum – vše z těch bojů již kvílí, pálí, bez rozumu šílí, neb, Pane můj, již příliš je těch bojů. 50

DVA HLASY.
Dva hlasy slyšel jsem, jak hádaly se v duši: Zněl jeden vášnivě a vzdorem planul divě a druhý mírný byl a mluvil konejšivě. – Dva hlasy slyšel jsem, jak hádaly se v duši. „Je dosti už těch křivd“,křivd,“ hlas první mluvil živě. „Nač dále snášet je, nač dále hrbit tělo? Již jednou vzchop se přec a hrdě zvedni čelo. Vždyť dosti už těch křivd“,křivd,“ hlas první mluvil živě. „Nuž ránu ranou splať – to dávno již být mělo! – Je mírnost slabostí, jež jenom plány hatí, – teď oko za oko, zub za zub jenom platí! – Nuž ránu ranou splať – jak dávno již být mělo! Jeť chvíle příhodná teď účet vyrovnati, když osud do rukou dal nepřítele tobě, nuž bij, jak tebe bil a tolik křivdil v zlobě! Jeť chvíle příhodná teď účet vyrovnati!“ „Však nutno odpustit a utlumit hněv v sobě,“ – hlas druhý namítal zas mírně, konejšivě, – „a byť by sebe víc tvůj hněv vřel spravedlivě, přec nutno odpustit a utlumit hněv v sobě. A křivd už zapomeň, jich nechtěj splácet mstivě, to Bohu ponechej, neb msta jen Bohu sluší; ty za zlé dobrým plať, to nejvíc zlobu skruší, a křivd už zapomeň, jich nechtěj splácet mstivě“.mstivě.“ 51 Tak hlasy slyšel jsem dva hádati se v duši, však vždy víc tichnul ten, jenž prve mluvil divě, a stále silněj zněl, jenž mluvil konejšivě, až jenom tento zbyl a celou plnil duši... 52

NA POPLACH.
Ve slunné výši kdes hrad s lesklou věží ční nad zemí, jež dole tone v mhách. Spí dole vše. – Však v hradě dobře střeží... Slyš! – Zazněl zvon! To zvoní na poplach! Slyš! – Zazněl zvon! To proti nepříteli zvon bije, kvílí, volá do zbraně! Nuž vzhůru v boj! Pryč se vším, co nás dělí, své každý na místo u hradu k obraně! Své každý na místo a svorně k boji, i vy již dole zbloudili jste v mhách, po hlasu zvonu zřiďte plavbu svoji, po hlasu zvonu, jenž zní na poplach!... 53

POUTNÍK.
Den shasl v noci bezdnu, s ním bouře znikly v dál, a v tichém modrém hvězdnu hle, měsíc vzplál. Svět tiše dřímá celý... Jen v dáli v svitu hvězd kdos bloudí osamělý a stranou cest. – Ó, Pane hvězdných říší, chraň toho chodce tam, jenž kráčí noční tiší tak sám a sám. Ó, Pane, jenž tam kráčí v tom smutku hořkých chvil, ten cestu hledá v pláči a nový cíl. Dost dlouho sténal v muce, dost dlouho bloudil tmou – teď třesoucí se ruce se k světlu pnou. Dost dlouho sténal v hříchu a poznal jeho tíž – teď modlitbou lká v tichu, chce k Tobě blíž... 54 Ó, Pane,Pane hvězdných říší, ó, pomoz chodci tam, jenž kráčí noční tiší tak sám a sám... 55

PO TICHÉ HLADINĚ...
Po tiché hladině v lodičce pluji do země slunečna, do země thují. Dosti již zažil jsem bouří a chladu, poznal jsem zklamání, poznal jsem zradu. Uštván teď, unaven, znechucen boji, vracím se v samotu, všecko jež hojí. Aspoň teď večer, když den můj se chýlí, trochu chci oddechu, klidu chci chvíli. Trochu chci slunečna, trochu té vůně z thují, v nich zapomnět, čím duše stůně... A tak teď v podvečer hladinou pluji do země slunečna, do země thují... 56

V PŘÍSTAVĚ.
Má loď teď pluje v přístavě a tiše skládám vesla, jež v jeku vln a ve vřavě sem loď mou z bouře nesla. Sem prchna z bouře, z hluku měst, se tichou vlnou dávám nést zpět z bouřných cest. Zde vysoko mou nad hlavou hle, celé nebe hoří a bílou světla záplavou žhne odraz slunce v moři. Tich zraky svoje upínám k těm zářným světla výšinám, v ten světla chrám. Tak ticho zde v tom přístavě!... Mír sladký všude vane!... A všechno v bílé záplavě – tož Tvého světla, Pane! Ó, šťasten, sem kdo dal se vést! Tu není bouří, bludných cest, och, bludných cest!... 57

LILIJE.
Lilije bílé, lilije touhy zkvetly mně v sadě do rána; dozpíván, dosněn duše sen dlouhý – tiší se duše uštvaná... Rozkvetly lilje v pučení mladém, celý sad jedna lilije, a jak dech větru zavane sadem, plno vždy vůní rozlije. Vůně se kolem lijí a lijí, bělost žhne v zářném odraze – lilje však bílé touží a nyjí: po slunci touží, po vláze. Po slunci touží lilije bílé – Pane, Ty sám jim sluncem buď a sviť a sviť jím každičké chvíle, přiviň je všecky na svou hruď! Po vláze touží lilije bílé – ó, Pane, otevři svůj bok a ovlaž lilje v zázračné síle, jíž tryská Svaté Krve tok!... Lilije bílé, lilije touhy zkvetly mně v sadě do rána – Pane, já sláb jsem, větrů míč pouhý: Ty buď mých liljí ochrana!... 58

LIDSKÁ MASKERADA.
Na lesklých parketách podivná víří směs: na lesklých parketách masky to mají ples. Mefisto s chocholem kohoutích černých pér, kol něho kolkolem pestrý rej bajader. Pierrot, harlekyn, markýzky, markýzi, rozmarných Columbin k smíchu smích pobízí. Učenci, básníci, malíři s paletou, bajazzo smějící honí se parketou. Fausti a Markétky, zelená domina, střeštěné baletky – kdo na vše vzpomíná! Voják, mnich, sedlák, král – vše v jedné směsici veselím plní sál veselím hýřící... 61 Každý má masku svou, každý svou úlohu: při ďáblu jedni jsou, druzí zas při Bohu. Každý má masku svousvou, pod ní svou vlastní líc ukrývá ubohou na zámku na tisíc. Pod maskou ukryti laškují, dovádí, pod maskou ukryti druh druha podvádí. A čím kdo hlouběji v masku se utají, tím tančí lehčeji v tom masek mumraji... Každý má masku tam – Bez masky jeden přec: ponurý, stranou sám, veliký kostlivec. Neviděn, neslyšen, ode všech cítěn přec, na rej se směje jen veliký kostlivec. 62 Na masky šklebí se: „Figurko ubohá, jak směšnou jeví se ta tvoje úloha! Jak směšnou škrabošku život, ten farizej, života pro trošku dal ti v ten směšný rej! Ale nic neškodí! Všecko se spraví zas: maska se odhodí, zežne se zralý klas! Masky, dál tančte tak, muziko, hrej jim, hrej! Poslední se mnou však bez masky bude rej!“ 63

PÍSEŇ MEFISTOVA.
Já kníže Mefisto všemu se vysmívám, vše seštvu najisto, se vším si zahrávám. V pitkách svět opiji, rvačky štvu uměle, když se pak zabíjí, chechtám se vesele. Směji se svatosti, nevěřím v poctivost, samé to hlouposti, maskou je každá cnost. Takových masek dost má život – farizej: věda, cnost, poctivost – všechno je na prodej. Musí jen rozumět, musí jen můj být muž: pak jeho celý svět, jako můj – věříš už?... Hle, tam kdos horuje, k lidu hřmí ohnivě, jak prý lid miluje, zastává poctivě. 64 A zatím potichu blbečkům směje se, počítá ve smíchu, kolik to vynese... Jiný zas z vysoka vědy své vykládá, nikdo tak z hluboka,hluboka jak on jich nezbádá. Na jiné mínění rozhorlen láteří – svému však učení v duchu sám nevěří... Marketka klopí zrakzrak, jak jenom dovede, potichu myslí však, jak ji Faust odvede, stranou kams od lidí v útulné ústraní, kde nikdo nevidí, kde nikdo nebrání... Takých hle, masek dost život má, farizej – věda, cnost, poctivost: všecko je na prodej. 65 Musí jen rozumět, musí jen můj být muž: pak jeho celý svět jako můj – věříš už? Proto se chechtám jenjen, všemu se vysmívám, sám ukryt, neviděn, celý svět pletu vám. Jen já vím najistonajisto, pod maskou co kdo zač, já, kníže Mefisto, cynik a posměvač... 66

BEZ NADPISU.
Hleď, to tvá kletba: Hned jak Vulkán vzplaneš a k činům odhodlán v boj vzdorně staneš a tisíc plánů, tisíc myšlenek ti šlehá hlavou, duší bouří vztek, když křivd těch sterých bez konce zříš řadu. V té chvíli zdá se ti, že Samsona máš sílu: tak jak on chytit sloup a napjat v páži žílu a zatřást vším a zbořit do základu! Však náhle zas sklán náhlou jakous ranou jak podťat padáš, zakřiknut jdeš stranou a zase v ráz, jak rychle vzplanul’s, rychle chladneš zas... Hleď, to tvá kletba, původ neúspěchů. Zde třeba rozhodnout a jedno volit v spěchu: Buď vůbec nezačít, když duše tvá se bojí, neb začneš-li, pak vytrvej též v boji! NužNuž, jestli v páži cítíš sílusílu, pak měj se k dílu, pak vzchop se k činu a bij a bij, kde najdeš vinu. V prach zdeptej vše, co podvod, lež a klam, v prach zdeptej vše: i modly i jich chrám, pryč s těmi se všemi, jimž byl jsi jenom k hrám, a strhni masku všem a bez masky buď sám a hrdý, nezdolný jdi vzhůru k vyšinám, jdi v říši Svobody, jdi v bílý Slunce chrám!... 67 Jak, váháš zas? Pak zanech jen svůj velký sen! Nemáš síly dojít k cíli! Marně jen tvůj rozum šílí, marně jen tvé srdce kvílí – není síly, není síly! Ubij vše, když není síly! Ubij rozum, který šílí, ubij srdce, které kvílíkvílí, ubij vše, když není síly; a pak pevně zatkni ret, ať ho víc už neslyšet steskem ani pozachvět, a pak stranou v koutku kdes jak věrný pes se tiše skrč a mlč a mlč!... A jestli znovu šlehne bič, nechť jak chce bolí, nezakřič a s klidem stoika dál se hrb a trp a trp!... Jen jedno, pro Bůh nečiň dále, jen jedno aspoň říc si dej: tu ruku, jež tě bije stále tu aspoň nelíbej!... 68

HOŘÍ OKNA PALÁCE...
Hoří okna paláce. Panstvo při hostině, hovoru a veselí plny dlouhé síně. Číše zvoní, v zdravicích vyprázdněna mnohá, páni hýří vesele: vždyť již není Boha! „Není Bůh a není nic, po smrti nic nenínení, to vše byly bajky jen dětí k chlácholení! Jednou jen jsme na světě, ať ho užijeme, zítra nechť je potopa, dnes však žíti chceme“.chceme.“ Hoří okna paláce. A pod okny dole zamračeně kdosi zří, jak tam hýří v kole. Kletbu na rtech, v oku zášť, pěsti zlostně svírá, posupněji stále víc vzhůru k oknům zírá: „Dobře máte, není Bůh, také má to píseň, od vás jsem se naučil střást tu starou plíseň; nebojím se věčnosti, nebojím se pekla, nebe chci mít na zemi, ne až smrt by řekla. Hoří okna paláce, hoří do svítání, hoj, vy drazí páni tam, bude účtování. Jediný jsem poklad měl, živou víru v duši, o tu jste mněmě okradli – zaplaťte, jak sluší. Dáte za ni statky své, snad i hlavy dáte! Dnešek váš a zítřek můj – každý jedenkráte! Teď, když vím, že není nic, teď mi, drazí páni, bude platit síla, pěst – bude účtování...!“ 69

ČERNÉ MRAKY...
Černé mraky na obloze, z dáli temně hřímá již... V rachotu a ve hlomoze, rudým bleskem, hromem hroze mrak se valí blíž a blíž. Blíž a blíž se mraky valí, zvony bijí na poplach, nebe, zem se v temno halí – zbledli ti, kdož dřív se smáli; všude nářek, děs a strach. Blesky bijí, bouře sílí – rudá zář – kdes hoří již... Běda, běda! Marně kvílí, slepě tak kdož opustili jedinou hráz spásy: Kříž... 70

KOMETA. l.
Na nebi hoří kometa, krvavým ohonem věští, že prý zas zboří, rozmetá na zemi pokoj a štěstí. A lidé moudří, zkušení, šedivé sklánějí hlavy: znají prý, och, to znamení, znamení válečné vřavy. Před léty též se změnila, a hned saň z východu žlutá v krvavé moře zbarvila bojiště divoká, krutá.... – – – – – – – – Na nebi hoří kometa – smutno té při myšlence: kometa, och, ta kometa – toť Haagska konference. II.
V starém Haagu moudří páni míru mají zasedání. moudříMoudří páni, moudré rady – 71 na nebi však černé hrady. Moudří páni, moudré řeči – poteče prý krev zas něčí... III.
Och, páni moudří, učení, marny jsou všecky ty rady, marno je vaše mluvení: nestichnou krvavé vády. Jeden jen moh’ by pomoci zjitřené zhojiti rány, vyléčit lidstvo z nemoci – to ten tak zapomínaný. Slyšíte? Stojí u dveří, na srdce tluče vám stále – běda však: lidstvo nevěří, neslyší Lékaře – Krále. A přece, páni učení, lidstvo jen tenkrát se stiší, každé až srdce promění Kristův duch v Kristovu říši!... 72

KRKAVCI.
Prostřed knížat králi k poctě král dnes dává velký ples. – Krkavců dvé nad palácem v temnu skryto kráká kdes. Králi král se dvorně kloní a druh druhu chválí říš. – Příšerněji stále kráká krkavců dvé v noční tiš. „Věčný mír buď mezi námi, aby říše kvetly dál“.dál.“ – „Hoj, to bude zítra mrtvol!“ krkavec se starší smál. „Jakže? Vždyť mír slíbili si!“ druhý jemu namítal. „Hahaha! Mír?! Počkej chvíli!“ z plných plic se zachechtal... Králi král se zatím kloní a druh druhu chválí říš, v nepočetných ve zdravicích za číší se prázdní číš. Hlučnější a veselejší hodovníci víc a víc, ohnivěji zraky planou, rudým vínem rudne líc. Náhle ticho... Ostré hlasy... Kvapné kroky po schodech... Cizí hosté v kočár sedli... Chmurné tváře! Divý spěch! Co se stalo? Král cos příkře v nestřežené chvíli děl. Cizí vládce uražený s hněvem domů odejel. 73 „Hahaha! Nuž budou hody? Dobře, viď, jsem předvídal! Stár jsemjsem, brachu, a dost už jsem takých plesů uhlídal... Zakrákali, odletěli, každý v jinou stranu spěl, ale ještě dlouho nocí příšerný jich chechtot zněl... 74

TŘI JEZDCI.
Tři jezdci jeli polem a jeli doubravou a tmy jim houstly kolem, a mraky nad hlavou. Tři jezdci jeli lesy kams v dálku v těžký boj, a sýček houkal kdesi: „Jdou na smrt, hola, hoj!“ A všem třem náhle duši jak těžký černý sen myšlenka jedna kruší: „Proč na smrt jdeme jen?“ Děl první: „Mladou ženu a dítky doma mám – nejdražší za ně cenu: svůj život za ně dám, by cizák loupeživý je nevzal sobě v plen: jen pro ně byl jsem živý, též mřít chci pro ně jen!“ A druhý s koněm stanul: „Mou láskou byla vlast, jen pro ni vždy jsem planul, smrt za ni bude slast. 75 Ó, drahá vlasti moje, jak měl jsem tě vždy rád – pro tebe teď jdu v boje, pro tebe umřít snad!“... Tak jezdci hovořili, jak jeli doubravou, a mrakem měsíc chvíli jim svitl nad hlavou. Jen třetí zamyšlený dál mlčky cestou jel a stále zasmušený – až posléz temně děl: „Ach, u mne věc je jiná: Jak země daleká, mne nikdo nevzpomíná, mne nikdo nečeká. Matka tlí dávno v hrobě, otce jsem nepoznal – trpěné cizí robě ústrky jen jsem znal. Nevím, co láska ženy, co dítek laskání, nevím, co přítel cenný, co sestry usmání. 76 A vlast? Nač lháti třeba? Mám jakou otčinu? I pro ten kousek chleba jsem musil v cizinu! Och, vlast! Toť pouhá fráze! Nač toho zapírat?... Lhát život ještě snáze – však hůře umírat!“... Tak děl, a dále jeli tři jezdci doubravou a černé mraky spěly jim dále nad hlavou. A půlnoc byla skorem, když lehli k oddechu, by ráno za svým sborem dál jeli v pospěchu. A záhy v tiché snění dva jezdce spánek jal, však třetí v rozechvění, proč zemřít, přemítal. A náhle – a sám nevíneví, zda sen či skutečnost – kdos bílý se mu jeví, jak z dálných říší host. 77 A v tichém usmívání se blíží víc a víc a nad jezdcem se sklání a líbá jezdce v líc. A tiše jezdci praví, jak van když šelestí: „Tvůj žal ti v očíoči staví jen vlastní bolesti, však na věk lepší, příští proč zhola nemyslíš? Věz: krví na bojišti věk lepší vykoupíš!“ A jezdec patří v žasu, jak zjev mu kyne v dál: tam v bílém slunném jasu bez počtu zástup stál. Bez počtu zástup bílý, všem štěstím září líc, a všichni v pozdrav milý mávají jezdci vstříc....vstříc... A náhle všechno zmizí. – Vstal jezdec udiven: Tam v dáli, v zemi cizí se budil nový den. 78 A jezdec hotov k boji teď pevně tiskl meč: „Nuž vzhůru, druzi moji, vím též už, zač jdu v seč! Za všechny v budoucnosti, kdož po nás přijdou v svět, chci nyní s ochotností dát život za oběť, by nové z naší krve pak vzrostlo lidstvo zas, a šťastnější než prve – a lepší nás!“ – – – 79

POSLEDNÍ VZKAZ.
„A jestli ptát se bude po tobě přátel kruh?“ „Pak rci, že v krvi rudé jim s Bohem dává druh“.druh.“ „A s tebou zasnoubená když ptát se bude teď?“ – „Zde prsten, v něm dvě jména, ten dej ji v odpověd“.odpověd.“ „A matička tvá v dáli, když ta se bude ptát? – „OchOch, ten bol nejvíc pálí! Jak té jen zprávu dát? Říc, že jsem padl v boji, to nelze matičce, to matičku by moji v hrob sklálo kratičce. Nuž, co jen vzkázat v spěchu? Ach rci jí cokoli: víš, něco pro potěchu, víš, co tak nebolí. Rci třeba, že jsem v dáli, teď ať mne nečeká, že v pochod jsme se dali a cesta daleká... 80 Tak něco řekni jemně a trochu těchy dej – však, že mne kryje země, ach, to jí neříkej!...“ 81

VŠEDNÍ MOTIV.
Na kraji lesa, ránu v hlavě, mladičký vojín leží v trávě, zrak mroucí těká po pláni: zří druhů padlých na hromadu, zří na slunce, jak za hor řadu se v rudém nachu uklání... A v dáli, v dáli za horami v shrbené chýšce pod hruškami matička stará, vrásčitá, co odešel, jak dávno tomu, a brzo-li as přijde domů, rtem chvějícím se počítá... 82

MARNÁ TOUHA.
Jaro, jaro, nové jaro – hochu, pojď už zpět! Všude květy, všude zpěvy, písní celý svět; a ta jabloň na zahrádce, kde se nám tak snilo sladce, hle, zas samý květ – Hochu, pojď už zpět! Ach, jak rád bych, duše drahá, ale nelze zpět: trubka vřeští, v pochod velí, v pochod v dálný svět... V slunném jasu klasy zrají – hochu, vrať se přec! Na mezích už mateřinka, u cest koniklec. Těžce dýší zlaté lány, v zem až klasy zohýbány – proč že nejde žnec? Hochu, vrať se přec! Duše drahá, jiný kosí mezi námi žnec: životy jak stébla trávy kosí kostlivec!... Žluté listí na zem padá – 83 ty se nevracíš! Poslední pták tiká v křoví – ty ho neslyšíš! Předtucha se v srdce vkrádá: upláče se láska mladá, že se nevrátíš, že se nevrátíš! Poručeno Pánu Bohu, drahá, neplač již! Dá Bůh, přijdu, dá Bůh, zajdu, nutno nést svůj kříž!... Bílý rubáš pokryl zemi – a hoch stále nic! Smutné dny a smutné noci, žalem chřadne líc. A ta lampa před obrazem dnes tak náhle zhasla rázem smutně zasyčíc – ach, hoch stále nic! Och, tu zhaslou lampu, drahá, nerozžehneš víc – velký hrob tam v cizí zemi, v něm nás na tisíc! – – – 84

PÍSEŇ.
Letí ptáče, sivé ptáče modrou oblohou, a jak ptáče letí stesky duší ubohou. Zaleť, ptáče, sivé ptáče, zaleť v dálavu a tam zanes duši drahé tisíc pozdravů. Rci tam jemu, zda bych mohla pomoc’ v čemkoli, zda cos žádá, zda v čem strádá, zda cos nebolí. – – – – – – – – – – – – Letí ptáče do dálavy a zpět z dálavy – ale zpět jen smutek nese, žádné pozdravy. V dáli kdes prý kříž je z dřeva, zřít ho z okolí – toho, kdo tam pod ním leží, nic už nebolí. 85 JASON.*) Vy milé, hodné děti, tam v dáli za vodou, jež útrpnost jste měli tak s naší nehodou a v útěchu jste dárků loď plnou poslali – však tatíčka nám, rcete, kde jen jste nechali? Och, bez tatíčka, věřte, ni hračky netěší, a chladno, smutno, pusto je v našem přístřeší, a matička jen stále kams hledí do dáli – ach tatíčka nám, rcete, kde jen jste nechali? Ach, milé, hodné děti, tam v dáli za vodou, jež útrpnost jste měli tak s naší nehodou, dík vřelý za ty dary, jež nám jste poslali – však tatíčka nám, rcete, kde jen jste nechali?... *) „Jason“, loď, jež přivezla dárky dítek amerických pro dítky válčících států.
86 SVĚT. Krvavé šílení k novému zrození lidstvo že promění, promění svět? – Nevěřte šálení! Krvavé šílení člověka nezmění, nezmění svět! Až jenom hotový bude boj bláhový, jaký dřív, takový bude zas svět. Smát se a hřešitihřešiti, vesele kupčiti, nad hroby tančiti, zas bude svět!... 87 NADĚJE. I.
Dunivě hřměla děla, les pušek rachotil, hrůzou se země chvěla v doteku strašných sil. – Zděšeně na to zřela družina bílých vil. Zář rudá k nebi čněla, divoký orkán vyl, vesnice, města celá v rum trosek proměnil – Zděšeně na to zřela družina bílých vil. V zoufalství srdce mřela, celý svět jeden kvil: krev čerstvá všude čpěla, kterou se člověk spil. – Zděšeně na to zřela družina bílých vil. Zděšeně na to zřela a děsem hrůzných chvil chvěla se bílá těla, 88 jak orkán vždy víc vyl – a náhle prchla celá družina bílých vil. Jen jedna osaměla: „I v hrůze těchto chvil já zůstanu přec“,přec,“ děla, „mé místo tam, kde kvil...“ Naděje jméno měla ta nejdražší všech vil. II.
Lidským očím utajena chodí světem bílá víla a kam vkročí, kvítek pučí a v něm divná, čarná síla. Modrý květ ten tajůplný hoře mírní, slzy stírá, nový život budí v srdci, zoufalstvím že neumírá. Mnohý květ sic zloba zničí, mnohý také mrazem zajde – ale přece aspoň chvíli potěší se, kdo květ najde... 89 Bože můj, ach, jaká děsná bouře na svět přikvačila – štěstí ještě, že tu světu zůstala ta bílá víla. Bílá víla, Těšitelka, tiše chodí stále světem, těší, sílí, hoře mírní, slzu stírá modrým květem. III.
Starodávná nachýlená Boží muka na rozcestí – U nich v slzách mladá dívka pláče svoje mladé štěstí. Srdce div jí nerozkočí zoufalstvím v tom náhlém bolu. Ale již tu víla těší: „Shledáte se zase spolu! Jen co smlkne války vřava, jen co míru sladké zvěsti světem zase zašelestí, najdete pak zas své štěstí!“ 90 IV.
Malá chatka; pod svahem jí téměř ani neviděti. V chatce chorá žena leží, u ní čtyři drobné děti. Jaký smutek! Matka chorá, otec kdesi na bojišti – a snad právě v této chvíli zmírá v krve tratolišti! Bože můj, co potom bude s drobnými tu sirotami, bez matky a bez tatíčka zůstanou-li v světě sami!... Zoufale zří chorá žena na dítky, jež v slzách klečí – och, to v srdci dvojí rána, které nikdo nevyléčí. Dvojí rána: muž a děti! Jak tu těžko umírati! Ubohé ty siré děti otce snad i matku ztratí!... Ale již tu dobrá víla, zoufalé by potěšila: 91 „Dá Bůh, otec navrátí se, uzdraví se matka milá. A kdyby přec, nedej Bože, staly jste se sirotami: ještě v nebi Pán Bůh žije a ten bude dále s vámi. Ten vám bude otcem, matkou, místo nich tu bude s vámi – ještě v nebi Pán Bůh žije: nebudete v světě sami!“ – – V.
A tak chodí bílá víla, kde se právě nejhůř děje, kde je nejvíc divých bolů, kde je nejvíc beznaděje. A tak chodí bílá víla krvavém i po bojišti, ještě šeptá slova těchy, nad hlavou když koule sviští. A když děsí kupy mrtvol, k zděšeným se s těchou vine: „Dá Bůh, že se domů vrátíš, dá Bůh, tebe koule mine“.mine.“ 92 A když jde smrt nenasytná zkrvaveným lazaretem, ještě dobré víla brání, zachraňuje modrým květem. Stírá čela skrvavená, tiší bolest v ráně rudé, těší: „Dá Bůh, uzdravíš se, všechno zase dobře bude“.bude.“ – – VI.
Ó, Naděje, ty dobrá vílo bílá, ty Těšitelko v bolu hrůzných chvil, ty Sílící, když slední klesá síla, čím bez tebe by bědný člověk byl? Ó, Naděje, když vše nás opustilo, a úzkost děsivá rve naši hruď, a v duši soumrak je – ó, dobrá vílo, ty při nás stůj, ty spásou naší buď! Ó, Naděje, zvlášť v této hrozné chvíli, kdy divoký se orkán rozzuřil, kdy všechno lká a všechno hrůzou kvílí, jak celý svět se vlastní krví spil, ó, s námi buď, ty dobrá vílo bílá, ty Těšitelko v bolu hrůzných chvil, 93 ty Sílící, když slední klesá sílásíla – vždyť bez tebe, ach, čím by člověk byl!... 94

VÁNOCE 1916.
Třesk pušek táhne po závěji a děla duní hluboce a zrudlým sněhem voje spějí – óó, vánoce, óó, vánoce! A všude krév a lkavé stony, jak v náhlém záští divoce kolony vráží na kolony – óó, vánoce, oó, vánoce! ÓÓ, vánoce, kde vaše něha? Kde snivé kouzlo jesliček? Kde radost, která jindy šlehá z těch milých vašich písniček? Kde hlahol zvonů v půlnoc znící vždy ze všech měst a vesniček? Kde po silnicích laškující jak dívek smích hlas rolniček? ÓÓ, všude jakby můra sletla v ty němé domy, v nádvoří, a všude tma a nikde světla dnes nehoří, och, nehoří, a zvony, zvony, drahé zvony, jež těšívaly ve hoři, teď roztaveny na kanóny kdes jinou řečí hovoří. ÓÓ, vánoce, jak jinak zněla vždy píseň vaše jásavá 95 dřív, než-li lidstvem zaúpěla ta dnešní bouře krvavá! ÓÓ, vánoce, jen smutek všude a bolest divá, drásavá, a všude jenom oči rudé, jak lidstvo sebe uštvává. ÓÓ, vánoce, tak smutku plny jste po třetí, již po třetí – a dál se valí války vlny a nelze konce viděti! ÓÓ, vánoce, vy svátky míru, však bez míru již po třetí, kdy konec bude tomu víru, kdy míru zvěst přec přiletí?!... Vše marno zatím... Po závěji dál děla duní hluboce a zrudlým sněhem voje spějí – óó, vánoce, óó, vánoce! Dál řine krév a lkají stony, dál v krutém zášti divoce kolony vráží na kolony – óó, vánoce, oó, vánoce!... 96

VÍTĚZI. (FRAGMENT.) Z města valí se zástupy lidu vstříc vítězům vracejícím se z boje. Opodál básník, opřen o osamělou palmu vedle cesty.
PÍSEŇ LIDU:
Evoe! Vítězství! Chystejte věnce! Na cestu kvítí vítězům: Jsou krásní a mladí a nadšením dýší – ó, vizte, jak v slunci se třpytí a svítí zástupy jejich planoucí. Jdou z krvavých bojů, jdou z vítězných bojů – nuž vítěznou píseň zapějme!... Z luk zrosených krví stoupají vůně – nuž spějme tou vůnivůní se opojit!
BÁSNÍK náhle stane před lidem, postava jeho roste, hlas jeho zní jako vlnobití:
Och, zmlkněte davy! Mně bolestna vaše je píseň!... Vy jásáte, zpíváte, chystáte věnce – a tisíce životů skoseno smrtí, a tisíce nadějí zlomeno v květu, a potoky krve tam vypila země, a potoky slzí teď pro ně se roní...
97 Města a vesnice zvráceny v rumy, kopyty koňskými zdeptána pole, zdeptána pole a zdeptáno štěstí a nářek a pláč a zoufalé kletby zní krajem, jenž šťastným dřív zval se... Och, zmlkněte, davy – a vizte!
***
Viděti opuštěné bojiště, na němž plno velikých hrobů; zákopníci dokončili právě pohřeb padlých a odcházejí. Mrtvé ticho, stmívá se – jen na obzoru v dáli ještě rudá zář dohořívajících vesnic.
DÍTĚ malé prostovlasé, as čtyřleté – rozhlíží se plačky kolem.
Tatíčku! Tatíčku!... Tak dlouho již tě hledám a nikde, nikde tě nevidím. A doma matička stále jen pláče, oči má již celé červené od toho pláče, a nám je tak smutno, tak smutno bez tebe!... A když ptáme se matičky, proč pořád pláče, a kdy vrátí se domů tatíček, nic neodpovídá, jen mlčky nás líbá a pláče ještě víc... Tatíčku, tatíčku! Kde jen jsi tak dlouho?... Povídali lidé, že tady prý jsi kdesi – proč se mi neukazuješ, proč se neozýváš? Slyšíš,Miluška tě volá, tvoje Miluška!... Což už nemáš rád svoji Milušku? – Tatíčku! Tatoušku!... Odběhne plačíc.
98 DVA STAŘÍ LIDÉ jdou shrbeni, zlomeni, podpírajíce se navzájem.
Tak vidíš, vidíš, drahoušku! Teď zase jsme sami jako ta stará hruška v poli. Co jsme se namodlili, aby Bůh nám dal dítě, aby bylo naší radostí a podporou ve stáří – a Bůh se smiloval: v pozdních ještě letech dal nám dítě, syna, který byl skutečně naší radostí a teď, dospělý, měl býti nám ve stáří podporou... Ale dnes pochovali tu naši radost, tu naši naději – tam v tom velikém hrobě ji pochovali, v tom velikém hrobě, kde prý jich leží na sta, na tisíce... Ani spočítat prý jich nemohli... No, pojď, pojď, drahoušku, což uděláme... Odejdou pomalu.
MLADÉ DĚVČE usedne na kámen a plete věnec zpívajíc:
Bude vojna, bude, kdo pak na ni půjde? Která má milého, sobě upřímného, ta naříkat bude.
Hi hi ni! Já také mám milého. A budu mít svatbu (vášnivě) dnes, dnes právě! (Vroucně) Och, jak tě 99 mám ráda, miláčku můj! Och, jak budeme šťastni, až budeme svoji – ach, tak šťastni, že to ani neumím říci... (Zamyslí se): Lidé říkají, že prý jsem se zbláznila... Hi hi hi! To oni blázní, když říkají, že miláček můj už nepřijde! (Opět vybuchne vášnivě): Jak by nepřišel? (Dupe nohou) Dnes přijde a dnes budu míti svatbu!... (Vítězně): Vidíte, již věnec pletu sobě a miláčkovi! Najednou začne zase zpívati:
Sedm let dochází, milého nevidím, ach, Bože, rozbože, ach, já se utopím.
Hihihi! Utopím! Odběhne s vlajícími vlasy, výskajíc.
ZÁSTUP ŽEN A DĚTÍ:
Kde tatíček můj? Kde muž můj drahý? Kde bratr můj? Kde dítě mé? A miláček můj – kdy spatřím tvou líc?
OZVĚNA Z HOR:
Nikdy víc!
ZÁSTUP MUŽŮ nad spáleništěm:
100 Kdo chleba nám dá? Kam skryjeme hlavy? Zničeno všecko: domy i pole... Nadarmo byly mozoly naše, nadarmo dření v úpalu slunce, nadarmo naše modlitby k Bohu.
OZVĚNA Z HOR:
Nadarmo!
Odcházejí: muži s pohledy zamračenými, ženy lomíce rukama. Všude zase mrtvé ticho – jen z dálky slyšeti plačící hlas dítěte: „Tatíčku! Tatoušku!“...
***
BÁSNÍK:
Och, dosti již, dosti, vy obrazy krvavé, obrazy bolestné, jež drásáte srdce a rdousíte duši! Och, dosti vás, dosti...
BÁSNÍK k lidu, jenž vyšel naproti vítězům:
Nuž zpívejte píseň!
101 LID:
Běda!
BÁSNÍK:
Nuž chystejte věnce!
LID:
Běda! Běda!
BÁSNÍK:
Na cestu kvítí vítězům!
LID vrací se mlčky do města, jen skály kolem opakují ještě ozvěnou:
„Běda! Běda! Běda!“
102 FRANTIŠEK DOHNAL.
Plných čtrnáct let bude tomu, co Em. šl. z Lešehradu ve své knížce „Ideje a profily“ také vlídným slovem vzpomenul katolických tří literárních kritiků a essayistů S. Boušky, F. Holečka a Fr. Dohnala, kteří svými studiemi odevzdali jménem Katolické moderny povinnou daň duchu a literárnímu směru doby a kteří vedle ostatních členů téže skupiny novými zjevy a myšlenkami cizího písemnictví oplodňovali a oživovali katolickou literaturu českou. Litovati sluší opravdu, že Katolické moderně v prvém desítiletí dvacátého století nepostavil se po bok odvážný, čilý a cíle vědomý nakladatel katolický, jenž by tehdejšímu ruchu a vření, sevřenému do těsných stránek časopiseckých, byl klestil cestu na literární trh, vydávaje knihy její. Jak jinak rychleji byl by se dál vývoj katolické české krásné literatury, oč bohatější a mnohotvárnější mohla býti žeň, než když záleželo pouze na podnikavosti samých autorů, aby si vydali své knihy vlastním nákladem. Odtud se vysvětluje, že v posledním roce je Fr. Dohnal čtvrtým čtyřicátníkem, jenž slaví v tak nezvykle pozdním věku svoji literární premieru vydáním své prvé knihy. Fr. Dohnal pochází z Hané a řadí se důstojně k celé legii spisovatelů, které nám už i v jiném ohledu úrodná a žírná Haná zplodila. Narodil se 31. července 1876 v Čelčicích u Prostějova, kdež jeho otec byl domkařem. Ač Haná měla, pokud šlo o její synky – studenty, vždy sklon buď k Olomouci nebo Kroměříži, studoval Dohnal gymnasium v Brně, kde r. 1896 maturoval a kde také vstoupil do alumnátu. Na kněze vysvěcen byl 29. července 105 1900, načež stal se kaplanem v Nov. Hvězdlicích u Vyškova, kde působil až do roku 1907, kdy 1. března byl investován na faráře v Šardicích u Kyjova. Literárně činným byl František Dohnal pod různými pseudonymy (především pod pseudonymem Fr. Léman) již od let bohosloveckých. Psal do četných revuí a časopisů básně, literární studie a referáty kritické. Tak pocházejí z bohoslovecké doby studie „Adam Mickiewicz“ v „Literárních listech“ (1899) a „Stéphane Mallarmé“ v „Novém životě“ (1899). Celá 18letá literární práce Dohnalova je doposud roztroušena po nejrůznějších revuích a časopisech. Dohnal přispíval do „Literárních listů“, do „Nového života“, „Obrázkové revue“, „Českých květů“, „Obzoru“, „Meditací“, do „Máje“, „Našeho domova“, „Nového obzoru“, „Nového věku“, „Evy“, „Archy“, „Týnu“ a j. Činnost jeho lze rozvrstviti na essayistickou, básnickou, beletristickou a překladatelskou. Z essayí a studií, kromě už zmíněných, jmenujeme tyto zejména: „Naturismus ve Francii“ („Nový život“ 1902), „Maurice Maeterlinck a poslední díla jeho“ („Hlídka“ 1903), „Umění a náboženství“ („Hlídka“ 1906), „B. W. Weber, básník „Třinácti lip“ („Obzor“ 1906), „Johannes Jörgensen“ („Obzor“ 1908), „Edmond Rostand“ (Obzor 1910) a j. Drobných kritik o nejrůznějších autorech napsal Dohnal celou řadu, zejména za doby své redaktorské. Básně Dohnalovy předkládáme veřejnosti v této knížce. Autor se v nich jeví jako duch, chorobou a zklamáními četnými zatrpklý, místy výbušný a útočný, 106 jindy zasněný a lítostně roztoužený. Pokud beletrie se týče, omezil se Dohnal na drobnější črty, na př. „Na odchodu“, „Však byl jen volářův“, „Vzkříšení“ a j. I v nich cit převládá. Kromě původní tvorby uvésti sluší překlady Dohnalovy z frančtiny, dánštiny, polštiny a němčiny. Zvláště si oblíbil Dohnal velikého dánského básníka – konvertitu Jana Joergensena, z něhož přeložil „Výbor básní“, krásné,krásné poesie plné chef d’oeuvre Joergensenovo „Posvátný oheň“, dále „Římské obrazy světců“ a román „Naše Paní Dánská“. Nyní překládá ještě velký spis Joergensenův „Sv. František z Assissi“. Z německé literatury dokončuje právě překlad velké lyricko-epické básně „Třinácte lip“ od B. W. Webera. Z francouzských autorů překládal z hlubokého katol. filosofa Arnošta Hella („Výbor ze spisů Arnošta Hella“ je připraven k tisku a nabídnut byl pražskému nakladateli), z Paula Verlaina a j. Mezi překlady z polštiny jsou zastoupeni Kaz. Przerwa – Tetmajer, Lucyan Rydel a Antoni Lange, jehož velmi instruktivní studii o moderní poesii polské „Současní básníci polští“ Dohnal přeložil a uveřejnil s četnými ukázkami básní r. 1899 v „Literárních listech“. Vzorné překlady Dohnalovy opravdu by zasloužily býti sebránu a vydánu knižně. Konečně nutno zmíniti se i o redaktorské činnosti Dohnalově. Když r. 1908 počal nebožtík Vlad. Šťastný vážně churavěti, převzal Dohnal (s Lad. Tomáškem) redakci brněnského „Obzoru“, jenž po úmrtí Šťastného byl r. 1911 proměněn v obsažnou, krásně upravenou revui „Nový obzor“ (nákl. Prombergrovým), kterou pak 107 vedl tři léta. V těch pěti letech soustředil Dohnal kolem sebe hezký počet autorů. Snažil se vždy vésti listy co nejlépe a nejpestřeji. Škoda, že nebylo mu umožněno dále na tomto poli svých sil uplatniti. K vůli úplnosti budiž zmíněna i snažná organisační práce Dohnalova, při které se však vděku nedočkal a která mu připravila mnoho hořkosti a trpkosti.
LADISLAV ZAMYKAL.
108 OBSAH.
I. SMUTKY V DUŠI. Str. 1. Jak ta labuť bílá...9 2. Píseň11 3. Vzpomínka12 4. Bylo jaro?13 5. Zapomenutý klavír14 6. Šedé ráno15 7. Cestou16 8. Píseň beznaděje17 9. Poslední vzlyk18 10. Smutek marných snů19 11. Píseň20 12. Lekníny21 13. A stále srdci říkám22 14. Jarní ballada23 15. Letní večer24 16. Podzimní mlhy25 17. Zimní motiv26 18. Předtucha29 19. A přece vím...30 20. Máky31 21. Oblaka32 22. Své smutky větrům dám...40
II. ZVONY MĚSTA IS.
1. Zvony města Is45 2. Jesus, pastor bonus48 3. Stella maris49 [109] Str. 4. V bojů hořkých chvílích50 5. Dva hlasy51 6. Na poplach53 7. Poutník54 8. Po tiché hladině56 9. V přístavě57 10. Lilije58
III. LIDSKÁ MASKERADA.
1. Lidská maskerada61 2. Píseň Mefistofa64 3. Bez nadpisu67 4. Hoří okna paláce...69 5. Černé mraky...70 6. Kometa71 7. Krkavci73 8. Tři jezdci75 9. Poslední vzkaz80 10. Všední motiv82 11. Marná touha83 12. Píseň85 13. Jason86 14. Svět87 15. Naděje88 16. Vánoce 191695 17. Vítězi97
FRANTIŠEK DOHNAL105
E: tb; 2007 [110]