OBLAKA.

OBLAKA. Lyrická fantasie. I.
Vysoko modrou oblohou jak bílí tažní ptáci oblaka plují, v dálky jdou, v dálky se neznámé ztrácí. Vysoko modrou oblohou, chtěl bych jak oblaka plouti! Och, vysoko modrou oblohou jen na chvíli, na chvíli plouti! Vysoko modrou oblohou, daleko od zemské hrudy, kam lidské hlasy nemohou a nemohou bolesti, trudy. Vysoko modrou oblohou, kde nikdo nebrání letu, kde není sen jen mátohou, a není konce světů. Vysoko modrou oblohou och, jaká to rozkoš as plouti! A zapomnět na zem ubohou a zapomnět pozemské pouti! 32 II.
Jak bílý racek modrým nebem pluje, má bílá loďka pluje oblohou, západní vítr v bílé plachty duje, jež v lesku slunce vítězně se dmou. Jak bílý racek, volný, nespoutanýnespoutaný, tak sám a sám jsem v šírém prostoru! Nahoru zřím a dolů, na vše strany, a nikde nelze dozřít obzoru. Tak sám a sám! A němé ticho všude, jen srdce svého bouřný slyším tluk... Daleko země, sotva zřít ji bude, sem nedozní ten věčný shon a hluk. Daleko země a vždy více mizí, odvěkou drahou jak se šine dál: daleko země a vždy více mizí a s ní má bolest, hořkost, stesk a žal. Tak sám a sám! Jak volně se to dýše, když zemských pout již tíže netísní! Jak volně zřím kol na závratné výše, jichž všednosti prach nízký netřísní! Tak sám a sám! A zvolna zapomínám na staré ztráty, staré bolesti. 33 A do mých snů, jak k slunci zraky vzpínám, nadějí nových peruť šelestí... III.
Za meze prostoru, za meze času vždy výše a výš já k slunci chci blíž, do kraje světla a jasu. K slunci chci! K světlu! A ze květů vůni chci dýchat a pít a toužit a snít a koupat se ve světla tůni! K slunci chci! K světlu! Och, všecku tu krásu a všechen ten jas já v jediný ráz do svých snů, do svých snů střasu! IV.
Šílený sen! Šílený sen! Obzory v dálce hoří! Vím to, och vím! Poslední den hasne v tom rudém moři. Šílený sen! Šílený sen! Náhle cos zachvělo duší. 34 Cos jako vzlyk, cos jako sten – zklamání nové tuší... V.
Prostorem bez konce v končiny hvězd letím a výše vždy stoupám; prostorem bez konce, kde není cest, bílými oblaky dávám se nést, v bílých se oblacích houpám. Prostorem bez konce! Jaký to let! Bez konce v prostoru, času! Každičký okamžik nový zřím svět v slunci se lesknout a v hvězdách se chvět a deštiti kouzelnou krásu. Prostorem bez konce v nadhvězdný svět! – Ale cos za mnou se plíží, plíží se do snů a zbraňuje let, touhy mé stále mi obrací zpět a myšlenky tíží, och tíží!... Znám to, znám dobře! To vzpomínka sem přišla a sny moje ruší! Vzpomínka přišla na dalekou zem, pomátla touhy a zachvěla snem a celou mi zachvěla duší... 35 VI.
Hluboko, hluboko dole, v bolavých ukryta mhách, země se kolotá, točí, malinký vesmíru prach. Země se kolotá, točí, a jak by vichor ji hnal, nesměrným prostorem letí v nesměrnou, neznámou dál. Země se kolotá. Za ní znova vždy upínám zor... V mlhách je celá. Jen časem blysknou z mlh vrcholky hor. Časem, jak trhnou se mlhy, hemžení velkých zřít měst, časem zas prokmitnou hvozdy hluboké, bez pěšin, cest. Časem se zaleskne v slunci ohromná modravá pláň, potom zas vesnička bílá a nad ní kvetoucí stráň... Podivná, podivná země! Co jen k ní vábí mně tak? 36 Tolik mně, tolik mně vzala, a přec k ní stále pnu zrak! Přece k ní stále se vracím v myšlenkách, vzpomínkách, v snech, při každém záchvěvu jejím v hrudi se tají mně dech. Cítím, och cítím to dobře: Přes všecku nepřízeň, chlad, přes všecku macešskost ke mně k smrti ji dosud mám rád... VII.
OO, srdce moje, choré a bědné, starý proč vzpomínáš žal?... Vzpomínáš ještě šílených letů přes srázy, útesy skal? Přes hory, doly, jak za sebou vábil vysněných fantomů zjev, přes hory, doly, až tryskaly slzy, vysoko tryskala krev!... OO, srdce moje, choré a bědnébědné, zapomeň, netruchli víc! Hleď, tolik jsi plálo láskou a touhou, nikdo však nevyšel vstříc! 37 Nikdo a nikdo! Všude jen zela nepřízeň, zloba a hněv! Marny, ach marny byly tvé slzy, marně tvá trýskalatryskala krev!... VIII.
Ptal jsem se větru – z daleka vál! – po nebi, zemi jsem odpověď ždál: Jaká má sudba, odkud můj žal? Zahučel vítr z dalekých cest: Tajemství tvé jsem vyčetl z hvězd, vím, co tvá sudba, odkud tvůj žal. Ze země toužit v neznamýneznámý svět, z něho zas na zem utíkat zpět: to tvoje sudba, to tvůj je žal. Věčně jen toužit, věčně jen snít, neskojen nikdy tesknotou mřít: to tvoje kletba, to tvůj je žal...! IX.
Finale.
Utichly tóny vášnivé, domů se vrátily touhy, po noci divé, bouřlivé stagnace přišel den dlouhý. 38 Ze zahrad vůně odvály, k jihu kams odlétli ptáci, vítr jen bije o skály, bezlisté stromy tam kácí. Ten zimní vítr neblahý! V srdci to chladne a chladne... Bez tepla květ a bez vláhy brzy, och brzy tak zvadne! – – A dál zas modrou oblohou jak bílí, tažní ptáci oblaka plují, v dálky jdou, v dálky se neznámé ztrácí – – – 39