TŘI JEZDCI.

TŘI JEZDCI.
Tři jezdci jeli polem a jeli doubravou a tmy jim houstly kolem, a mraky nad hlavou. Tři jezdci jeli lesy kams v dálku v těžký boj, a sýček houkal kdesi: „Jdou na smrt, hola, hoj!“ A všem třem náhle duši jak těžký černý sen myšlenka jedna kruší: „Proč na smrt jdeme jen?“ Děl první: „Mladou ženu a dítky doma mám – nejdražší za ně cenu: svůj život za ně dám, by cizák loupeživý je nevzal sobě v plen: jen pro ně byl jsem živý, též mřít chci pro ně jen!“ A druhý s koněm stanul: „Mou láskou byla vlast, jen pro ni vždy jsem planul, smrt za ni bude slast. 75 Ó, drahá vlasti moje, jak měl jsem tě vždy rád – pro tebe teď jdu v boje, pro tebe umřít snad!“... Tak jezdci hovořili, jak jeli doubravou, a mrakem měsíc chvíli jim svitl nad hlavou. Jen třetí zamyšlený dál mlčky cestou jel a stále zasmušený – až posléz temně děl: „Ach, u mne věc je jiná: Jak země daleká, mne nikdo nevzpomíná, mne nikdo nečeká. Matka tlí dávno v hrobě, otce jsem nepoznal – trpěné cizí robě ústrky jen jsem znal. Nevím, co láska ženy, co dítek laskání, nevím, co přítel cenný, co sestry usmání. 76 A vlast? Nač lháti třeba? Mám jakou otčinu? I pro ten kousek chleba jsem musil v cizinu! Och, vlast! Toť pouhá fráze! Nač toho zapírat?... Lhát život ještě snáze – však hůře umírat!“... Tak děl, a dále jeli tři jezdci doubravou a černé mraky spěly jim dále nad hlavou. A půlnoc byla skorem, když lehli k oddechu, by ráno za svým sborem dál jeli v pospěchu. A záhy v tiché snění dva jezdce spánek jal, však třetí v rozechvění, proč zemřít, přemítal. A náhle – a sám nevíneví, zda sen či skutečnost – kdos bílý se mu jeví, jak z dálných říší host. 77 A v tichém usmívání se blíží víc a víc a nad jezdcem se sklání a líbá jezdce v líc. A tiše jezdci praví, jak van když šelestí: „Tvůj žal ti v očíoči staví jen vlastní bolesti, však na věk lepší, příští proč zhola nemyslíš? Věz: krví na bojišti věk lepší vykoupíš!“ A jezdec patří v žasu, jak zjev mu kyne v dál: tam v bílém slunném jasu bez počtu zástup stál. Bez počtu zástup bílý, všem štěstím září líc, a všichni v pozdrav milý mávají jezdci vstříc....vstříc... A náhle všechno zmizí. – Vstal jezdec udiven: Tam v dáli, v zemi cizí se budil nový den. 78 A jezdec hotov k boji teď pevně tiskl meč: „Nuž vzhůru, druzi moji, vím též už, zač jdu v seč! Za všechny v budoucnosti, kdož po nás přijdou v svět, chci nyní s ochotností dát život za oběť, by nové z naší krve pak vzrostlo lidstvo zas, a šťastnější než prve – a lepší nás!“ – – – 79