ZVONY MĚSTA IS.

ZVONY MĚSTA IS.
Tajemné, divné zvony, ty zvony města Is! Ať v slunné výši věží, ať v bezdné tůni čís: vždy tajemné zní tóny těch zvonů města Is!... Vysoko na cimbuří až kdesi v oblacích ty zvony zavěsili ve slunka paprscích – och, jak se sluncem skvěly v těch slunných oblacích! Z té výše celým světem zněl jásavý jich hlas a v srdce lidská sterá lil teplo, klid a jas, a šťasten, kdo je slyšel: v nich hřál se zas a zas. Však běda! Hlas jich rušil sen těch, kdož plni vin: I šli a zvony strhli a vrhli do hlubin, och, hluboko, kams v bezdno je vrhli do hlubin... A náhle celým světem 45 se rozlil jakýs stesk a sesmutněla srdce pohasl očí lesk – och, jaký jenom náhle to zaleh v srdce stesk?! A touha jakás velká jak plamen zžírala a všechny duše chřadly a srdce zmírala: to touhou po čems drahém ta srdce zmírala. A stále jako magnet tajemná síla čís je táhla ke hlubině, kam černé duše kdys v tůň bezdnou potopili ty zvony města Is. A jako bledé stíny za nocí měsíčních teď bloudí s touhou v duši kol hlubin jezerních a do vod naslouchají, zda ozve se co v nich... A slyš! Z těch hlubin bezdných kýs vskutku zazněl tón, 46 jak stlumeně kdes v dáli by zalkal tiše zvon – Byl v skutku hlas to zvonu či jenom vlnek ston?... Však slyš! Teď zas ho slyšet! A jasněj’ zní teď hlas!... Tak měkký, konejšivý a vyčítavý zas, jak vzpomínkou by plakal na dávný, dávný čas!... Ó, tajůplný hlase! To zvony města Is se zase rozvučely jak v dávné době kdys a, třebas potopeny, zní zaszas, jak zněly kdys! – – Ó, tajůplné zvony, ty zvony města Is! Ať k slunci zavěšenyzavěšeny, ať v bezdné tůni čís, vždy v duši znítízníti budou ty zvony města Is!... 47