VÍTĚZI.

VÍTĚZI. (FRAGMENT.) Z města valí se zástupy lidu vstříc vítězům vracejícím se z boje. Opodál básník, opřen o osamělou palmu vedle cesty.
PÍSEŇ LIDU:
Evoe! Vítězství! Chystejte věnce! Na cestu kvítí vítězům: Jsou krásní a mladí a nadšením dýší – ó, vizte, jak v slunci se třpytí a svítí zástupy jejich planoucí. Jdou z krvavých bojů, jdou z vítězných bojů – nuž vítěznou píseň zapějme!... Z luk zrosených krví stoupají vůně – nuž spějme tou vůnivůní se opojit!
BÁSNÍK náhle stane před lidem, postava jeho roste, hlas jeho zní jako vlnobití:
Och, zmlkněte davy! Mně bolestna vaše je píseň!... Vy jásáte, zpíváte, chystáte věnce – a tisíce životů skoseno smrtí, a tisíce nadějí zlomeno v květu, a potoky krve tam vypila země, a potoky slzí teď pro ně se roní...
97 Města a vesnice zvráceny v rumy, kopyty koňskými zdeptána pole, zdeptána pole a zdeptáno štěstí a nářek a pláč a zoufalé kletby zní krajem, jenž šťastným dřív zval se... Och, zmlkněte, davy – a vizte!
***
Viděti opuštěné bojiště, na němž plno velikých hrobů; zákopníci dokončili právě pohřeb padlých a odcházejí. Mrtvé ticho, stmívá se – jen na obzoru v dáli ještě rudá zář dohořívajících vesnic.
DÍTĚ malé prostovlasé, as čtyřleté – rozhlíží se plačky kolem.
Tatíčku! Tatíčku!... Tak dlouho již tě hledám a nikde, nikde tě nevidím. A doma matička stále jen pláče, oči má již celé červené od toho pláče, a nám je tak smutno, tak smutno bez tebe!... A když ptáme se matičky, proč pořád pláče, a kdy vrátí se domů tatíček, nic neodpovídá, jen mlčky nás líbá a pláče ještě víc... Tatíčku, tatíčku! Kde jen jsi tak dlouho?... Povídali lidé, že tady prý jsi kdesi – proč se mi neukazuješ, proč se neozýváš? Slyšíš,Miluška tě volá, tvoje Miluška!... Což už nemáš rád svoji Milušku? – Tatíčku! Tatoušku!... Odběhne plačíc.
98 DVA STAŘÍ LIDÉ jdou shrbeni, zlomeni, podpírajíce se navzájem.
Tak vidíš, vidíš, drahoušku! Teď zase jsme sami jako ta stará hruška v poli. Co jsme se namodlili, aby Bůh nám dal dítě, aby bylo naší radostí a podporou ve stáří – a Bůh se smiloval: v pozdních ještě letech dal nám dítě, syna, který byl skutečně naší radostí a teď, dospělý, měl býti nám ve stáří podporou... Ale dnes pochovali tu naši radost, tu naši naději – tam v tom velikém hrobě ji pochovali, v tom velikém hrobě, kde prý jich leží na sta, na tisíce... Ani spočítat prý jich nemohli... No, pojď, pojď, drahoušku, což uděláme... Odejdou pomalu.
MLADÉ DĚVČE usedne na kámen a plete věnec zpívajíc:
Bude vojna, bude, kdo pak na ni půjde? Která má milého, sobě upřímného, ta naříkat bude.
Hi hi ni! Já také mám milého. A budu mít svatbu (vášnivě) dnes, dnes právě! (Vroucně) Och, jak tě 99 mám ráda, miláčku můj! Och, jak budeme šťastni, až budeme svoji – ach, tak šťastni, že to ani neumím říci... (Zamyslí se): Lidé říkají, že prý jsem se zbláznila... Hi hi hi! To oni blázní, když říkají, že miláček můj už nepřijde! (Opět vybuchne vášnivě): Jak by nepřišel? (Dupe nohou) Dnes přijde a dnes budu míti svatbu!... (Vítězně): Vidíte, již věnec pletu sobě a miláčkovi! Najednou začne zase zpívati:
Sedm let dochází, milého nevidím, ach, Bože, rozbože, ach, já se utopím.
Hihihi! Utopím! Odběhne s vlajícími vlasy, výskajíc.
ZÁSTUP ŽEN A DĚTÍ:
Kde tatíček můj? Kde muž můj drahý? Kde bratr můj? Kde dítě mé? A miláček můj – kdy spatřím tvou líc?
OZVĚNA Z HOR:
Nikdy víc!
ZÁSTUP MUŽŮ nad spáleništěm:
100 Kdo chleba nám dá? Kam skryjeme hlavy? Zničeno všecko: domy i pole... Nadarmo byly mozoly naše, nadarmo dření v úpalu slunce, nadarmo naše modlitby k Bohu.
OZVĚNA Z HOR:
Nadarmo!
Odcházejí: muži s pohledy zamračenými, ženy lomíce rukama. Všude zase mrtvé ticho – jen z dálky slyšeti plačící hlas dítěte: „Tatíčku! Tatoušku!“...
***
BÁSNÍK:
Och, dosti již, dosti, vy obrazy krvavé, obrazy bolestné, jež drásáte srdce a rdousíte duši! Och, dosti vás, dosti...
BÁSNÍK k lidu, jenž vyšel naproti vítězům:
Nuž zpívejte píseň!
101 LID:
Běda!
BÁSNÍK:
Nuž chystejte věnce!
LID:
Běda! Běda!
BÁSNÍK:
Na cestu kvítí vítězům!
LID vrací se mlčky do města, jen skály kolem opakují ještě ozvěnou:
„Běda! Běda! Běda!“
102 FRANTIŠEK DOHNAL.
Plných čtrnáct let bude tomu, co Em. šl. z Lešehradu ve své knížce „Ideje a profily“ také vlídným slovem vzpomenul katolických tří literárních kritiků a essayistů S. Boušky, F. Holečka a Fr. Dohnala, kteří svými studiemi odevzdali jménem Katolické moderny povinnou daň duchu a literárnímu směru doby a kteří vedle ostatních členů téže skupiny novými zjevy a myšlenkami cizího písemnictví oplodňovali a oživovali katolickou literaturu českou. Litovati sluší opravdu, že Katolické moderně v prvém desítiletí dvacátého století nepostavil se po bok odvážný, čilý a cíle vědomý nakladatel katolický, jenž by tehdejšímu ruchu a vření, sevřenému do těsných stránek časopiseckých, byl klestil cestu na literární trh, vydávaje knihy její. Jak jinak rychleji byl by se dál vývoj katolické české krásné literatury, oč bohatější a mnohotvárnější mohla býti žeň, než když záleželo pouze na podnikavosti samých autorů, aby si vydali své knihy vlastním nákladem. Odtud se vysvětluje, že v posledním roce je Fr. Dohnal čtvrtým čtyřicátníkem, jenž slaví v tak nezvykle pozdním věku svoji literární premieru vydáním své prvé knihy. Fr. Dohnal pochází z Hané a řadí se důstojně k celé legii spisovatelů, které nám už i v jiném ohledu úrodná a žírná Haná zplodila. Narodil se 31. července 1876 v Čelčicích u Prostějova, kdež jeho otec byl domkařem. Ač Haná měla, pokud šlo o její synky – studenty, vždy sklon buď k Olomouci nebo Kroměříži, studoval Dohnal gymnasium v Brně, kde r. 1896 maturoval a kde také vstoupil do alumnátu. Na kněze vysvěcen byl 29. července 105 1900, načež stal se kaplanem v Nov. Hvězdlicích u Vyškova, kde působil až do roku 1907, kdy 1. března byl investován na faráře v Šardicích u Kyjova. Literárně činným byl František Dohnal pod různými pseudonymy (především pod pseudonymem Fr. Léman) již od let bohosloveckých. Psal do četných revuí a časopisů básně, literární studie a referáty kritické. Tak pocházejí z bohoslovecké doby studie „Adam Mickiewicz“ v „Literárních listech“ (1899) a „Stéphane Mallarmé“ v „Novém životě“ (1899). Celá 18letá literární práce Dohnalova je doposud roztroušena po nejrůznějších revuích a časopisech. Dohnal přispíval do „Literárních listů“, do „Nového života“, „Obrázkové revue“, „Českých květů“, „Obzoru“, „Meditací“, do „Máje“, „Našeho domova“, „Nového obzoru“, „Nového věku“, „Evy“, „Archy“, „Týnu“ a j. Činnost jeho lze rozvrstviti na essayistickou, básnickou, beletristickou a překladatelskou. Z essayí a studií, kromě už zmíněných, jmenujeme tyto zejména: „Naturismus ve Francii“ („Nový život“ 1902), „Maurice Maeterlinck a poslední díla jeho“ („Hlídka“ 1903), „Umění a náboženství“ („Hlídka“ 1906), „B. W. Weber, básník „Třinácti lip“ („Obzor“ 1906), „Johannes Jörgensen“ („Obzor“ 1908), „Edmond Rostand“ (Obzor 1910) a j. Drobných kritik o nejrůznějších autorech napsal Dohnal celou řadu, zejména za doby své redaktorské. Básně Dohnalovy předkládáme veřejnosti v této knížce. Autor se v nich jeví jako duch, chorobou a zklamáními četnými zatrpklý, místy výbušný a útočný, 106 jindy zasněný a lítostně roztoužený. Pokud beletrie se týče, omezil se Dohnal na drobnější črty, na př. „Na odchodu“, „Však byl jen volářův“, „Vzkříšení“ a j. I v nich cit převládá. Kromě původní tvorby uvésti sluší překlady Dohnalovy z frančtiny, dánštiny, polštiny a němčiny. Zvláště si oblíbil Dohnal velikého dánského básníka – konvertitu Jana Joergensena, z něhož přeložil „Výbor básní“, krásné,krásné poesie plné chef d’oeuvre Joergensenovo „Posvátný oheň“, dále „Římské obrazy světců“ a román „Naše Paní Dánská“. Nyní překládá ještě velký spis Joergensenův „Sv. František z Assissi“. Z německé literatury dokončuje právě překlad velké lyricko-epické básně „Třinácte lip“ od B. W. Webera. Z francouzských autorů překládal z hlubokého katol. filosofa Arnošta Hella („Výbor ze spisů Arnošta Hella“ je připraven k tisku a nabídnut byl pražskému nakladateli), z Paula Verlaina a j. Mezi překlady z polštiny jsou zastoupeni Kaz. Przerwa – Tetmajer, Lucyan Rydel a Antoni Lange, jehož velmi instruktivní studii o moderní poesii polské „Současní básníci polští“ Dohnal přeložil a uveřejnil s četnými ukázkami básní r. 1899 v „Literárních listech“. Vzorné překlady Dohnalovy opravdu by zasloužily býti sebránu a vydánu knižně. Konečně nutno zmíniti se i o redaktorské činnosti Dohnalově. Když r. 1908 počal nebožtík Vlad. Šťastný vážně churavěti, převzal Dohnal (s Lad. Tomáškem) redakci brněnského „Obzoru“, jenž po úmrtí Šťastného byl r. 1911 proměněn v obsažnou, krásně upravenou revui „Nový obzor“ (nákl. Prombergrovým), kterou pak 107 vedl tři léta. V těch pěti letech soustředil Dohnal kolem sebe hezký počet autorů. Snažil se vždy vésti listy co nejlépe a nejpestřeji. Škoda, že nebylo mu umožněno dále na tomto poli svých sil uplatniti. K vůli úplnosti budiž zmíněna i snažná organisační práce Dohnalova, při které se však vděku nedočkal a která mu připravila mnoho hořkosti a trpkosti.
LADISLAV ZAMYKAL.
108 OBSAH.
I. SMUTKY V DUŠI. Str. 1. Jak ta labuť bílá...9 2. Píseň11 3. Vzpomínka12 4. Bylo jaro?13 5. Zapomenutý klavír14 6. Šedé ráno15 7. Cestou16 8. Píseň beznaděje17 9. Poslední vzlyk18 10. Smutek marných snů19 11. Píseň20 12. Lekníny21 13. A stále srdci říkám22 14. Jarní ballada23 15. Letní večer24 16. Podzimní mlhy25 17. Zimní motiv26 18. Předtucha29 19. A přece vím...30 20. Máky31 21. Oblaka32 22. Své smutky větrům dám...40
II. ZVONY MĚSTA IS.
1. Zvony města Is45 2. Jesus, pastor bonus48 3. Stella maris49 [109] Str. 4. V bojů hořkých chvílích50 5. Dva hlasy51 6. Na poplach53 7. Poutník54 8. Po tiché hladině56 9. V přístavě57 10. Lilije58
III. LIDSKÁ MASKERADA.
1. Lidská maskerada61 2. Píseň Mefistofa64 3. Bez nadpisu67 4. Hoří okna paláce...69 5. Černé mraky...70 6. Kometa71 7. Krkavci73 8. Tři jezdci75 9. Poslední vzkaz80 10. Všední motiv82 11. Marná touha83 12. Píseň85 13. Jason86 14. Svět87 15. Naděje88 16. Vánoce 191695 17. Vítězi97
FRANTIŠEK DOHNAL105
E: tb; 2007 [110]