PÍSEŇ.

PÍSEŇ.
Letí ptáče, sivé ptáče modrou oblohou, a jak ptáče letí stesky duší ubohou. Zaleť, ptáče, sivé ptáče, zaleť v dálavu a tam zanes duši drahé tisíc pozdravů. Rci tam jemu, zda bych mohla pomoc’ v čemkoli, zda cos žádá, zda v čem strádá, zda cos nebolí. – – – – – – – – – – – – Letí ptáče do dálavy a zpět z dálavy – ale zpět jen smutek nese, žádné pozdravy. V dáli kdes prý kříž je z dřeva, zřít ho z okolí – toho, kdo tam pod ním leží, nic už nebolí. 85 JASON.*) Vy milé, hodné děti, tam v dáli za vodou, jež útrpnost jste měli tak s naší nehodou a v útěchu jste dárků loď plnou poslali – však tatíčka nám, rcete, kde jen jste nechali? Och, bez tatíčka, věřte, ni hračky netěší, a chladno, smutno, pusto je v našem přístřeší, a matička jen stále kams hledí do dáli – ach tatíčka nám, rcete, kde jen jste nechali? Ach, milé, hodné děti, tam v dáli za vodou, jež útrpnost jste měli tak s naší nehodou, dík vřelý za ty dary, jež nám jste poslali – však tatíčka nám, rcete, kde jen jste nechali?... *) „Jason“, loď, jež přivezla dárky dítek amerických pro dítky válčících států.
86 SVĚT. Krvavé šílení k novému zrození lidstvo že promění, promění svět? – Nevěřte šálení! Krvavé šílení člověka nezmění, nezmění svět! Až jenom hotový bude boj bláhový, jaký dřív, takový bude zas svět. Smát se a hřešitihřešiti, vesele kupčiti, nad hroby tančiti, zas bude svět!... 87 NADĚJE. I.
Dunivě hřměla děla, les pušek rachotil, hrůzou se země chvěla v doteku strašných sil. – Zděšeně na to zřela družina bílých vil. Zář rudá k nebi čněla, divoký orkán vyl, vesnice, města celá v rum trosek proměnil – Zděšeně na to zřela družina bílých vil. V zoufalství srdce mřela, celý svět jeden kvil: krev čerstvá všude čpěla, kterou se člověk spil. – Zděšeně na to zřela družina bílých vil. Zděšeně na to zřela a děsem hrůzných chvil chvěla se bílá těla, 88 jak orkán vždy víc vyl – a náhle prchla celá družina bílých vil. Jen jedna osaměla: „I v hrůze těchto chvil já zůstanu přec“,přec,“ děla, „mé místo tam, kde kvil...“ Naděje jméno měla ta nejdražší všech vil. II.
Lidským očím utajena chodí světem bílá víla a kam vkročí, kvítek pučí a v něm divná, čarná síla. Modrý květ ten tajůplný hoře mírní, slzy stírá, nový život budí v srdci, zoufalstvím že neumírá. Mnohý květ sic zloba zničí, mnohý také mrazem zajde – ale přece aspoň chvíli potěší se, kdo květ najde... 89 Bože můj, ach, jaká děsná bouře na svět přikvačila – štěstí ještě, že tu světu zůstala ta bílá víla. Bílá víla, Těšitelka, tiše chodí stále světem, těší, sílí, hoře mírní, slzu stírá modrým květem. III.
Starodávná nachýlená Boží muka na rozcestí – U nich v slzách mladá dívka pláče svoje mladé štěstí. Srdce div jí nerozkočí zoufalstvím v tom náhlém bolu. Ale již tu víla těší: „Shledáte se zase spolu! Jen co smlkne války vřava, jen co míru sladké zvěsti světem zase zašelestí, najdete pak zas své štěstí!“ 90 IV.
Malá chatka; pod svahem jí téměř ani neviděti. V chatce chorá žena leží, u ní čtyři drobné děti. Jaký smutek! Matka chorá, otec kdesi na bojišti – a snad právě v této chvíli zmírá v krve tratolišti! Bože můj, co potom bude s drobnými tu sirotami, bez matky a bez tatíčka zůstanou-li v světě sami!... Zoufale zří chorá žena na dítky, jež v slzách klečí – och, to v srdci dvojí rána, které nikdo nevyléčí. Dvojí rána: muž a děti! Jak tu těžko umírati! Ubohé ty siré děti otce snad i matku ztratí!... Ale již tu dobrá víla, zoufalé by potěšila: 91 „Dá Bůh, otec navrátí se, uzdraví se matka milá. A kdyby přec, nedej Bože, staly jste se sirotami: ještě v nebi Pán Bůh žije a ten bude dále s vámi. Ten vám bude otcem, matkou, místo nich tu bude s vámi – ještě v nebi Pán Bůh žije: nebudete v světě sami!“ – – V.
A tak chodí bílá víla, kde se právě nejhůř děje, kde je nejvíc divých bolů, kde je nejvíc beznaděje. A tak chodí bílá víla krvavém i po bojišti, ještě šeptá slova těchy, nad hlavou když koule sviští. A když děsí kupy mrtvol, k zděšeným se s těchou vine: „Dá Bůh, že se domů vrátíš, dá Bůh, tebe koule mine“.mine.“ 92 A když jde smrt nenasytná zkrvaveným lazaretem, ještě dobré víla brání, zachraňuje modrým květem. Stírá čela skrvavená, tiší bolest v ráně rudé, těší: „Dá Bůh, uzdravíš se, všechno zase dobře bude“.bude.“ – – VI.
Ó, Naděje, ty dobrá vílo bílá, ty Těšitelko v bolu hrůzných chvil, ty Sílící, když slední klesá síla, čím bez tebe by bědný člověk byl? Ó, Naděje, když vše nás opustilo, a úzkost děsivá rve naši hruď, a v duši soumrak je – ó, dobrá vílo, ty při nás stůj, ty spásou naší buď! Ó, Naděje, zvlášť v této hrozné chvíli, kdy divoký se orkán rozzuřil, kdy všechno lká a všechno hrůzou kvílí, jak celý svět se vlastní krví spil, ó, s námi buď, ty dobrá vílo bílá, ty Těšitelko v bolu hrůzných chvil, 93 ty Sílící, když slední klesá sílásíla – vždyť bez tebe, ach, čím by člověk byl!... 94