ZIMNÍ MOTIV.

ZIMNÍ MOTIV.
Nebe šedé, olověné nad zemí se teskně klene nade pláně zasněžené. Nezřít vesnic, nezřít pole... Jenom onde stranou dole trčí k nebi stromy holé jako kříže na hřbitově... Ticho kol jak v mrtvém rově... A tom sněžném po příkrově sám a sám jdu v sněžné kraje, sám a sám jdu vzlykot taje, sám a sám jdu vzpomínaje, vzpomínaje v teskném snění na vše, co kdys zřel jsem v chvění, co kdys bylo a – již není. Na ty květy, jež zde kvetly, na ty sny, jež v duši sletly, na ty boje, v nichž se střetly, na ty zpěvy, jež zde zněly, na ty žáry, jež zde vřely, na ten život celý, celý... Na to všechno, co kdys chvělo 26 vesmírem a žíti chtělo – a tak náhle odumřelo... Na to všechno vzpomínám si, jak to náhle zniklo kamsi – kam jen, kam jen – vzpomínám si. A tak dál jdu sněžným polem sám a sám, jen se svým bolem, sám a sám – a nikdo kolem. Jak ten havran, jenž tam skáče! Zhyne-li to v sněhu ptáče, kdo že nad ním pozapláče?!... Jak ten havran!... Marné vzdory! Tělo choré – i duch chorý: havrane můj, marné vzdory! Havrane můj, resignaci! K jihu kams odlétli ptáci – marně čekáš, zda se vrací! K jihu kams odlétli dolů – Jen my dva tu zbyli v bolu: musíme již zvyknout spolu! Havran ve dne, kulich v noci: těžko zvyknout – ale s mocí Osud jde – ty’s bez pomoci. 27 Havrane můj, resignaci! Co se v bezdno Času ztrácí, víc se brachu nenavrací. Havrane můj, jaké vzdory? Tělo choré – i duch chorý – na rtu krev – to láme vzdory! Viděl jsi tu krůpěj krve, jak mně tryskla ze rtů prve? – Viděl jsi tu krůpěj krve? Jak ta krůpěj červenavá zbarvila sníh do krvava? Proč ti náhle klesla hlava?... Tiše, tiše, resignaci!... K jihu kams odlétli ptáci – marno čekat, zda se vrací... K jihu kams odlétli ptáci: s kosou žnec se chystá k práci – tiše, tiše, resignaci! 28