ZIMNÍ MOTIV.
Nebe šedé, olověné
nad zemí se teskně klene
nade pláně zasněžené.
Nezřít vesnic, nezřít pole...
Jenom onde stranou dole
trčí k nebi stromy holé
jako kříže na hřbitově...
Ticho kol jak v mrtvém rově...
A tom sněžném po příkrově
sám a sám jdu v sněžné kraje,
sám a sám jdu vzlykot taje,
sám a sám jdu vzpomínaje,
vzpomínaje v teskném snění
na vše, co kdys zřel jsem v chvění,
co kdys bylo a – již není.
Na ty květy, jež zde kvetly,
na ty sny, jež v duši sletly,
na ty boje, v nichž se střetly,
na ty zpěvy, jež zde zněly,
na ty žáry, jež zde vřely,
na ten život celý, celý...
Na to všechno, co kdys chvělo
26
vesmírem a žíti chtělo –
a tak náhle odumřelo...
Na to všechno vzpomínám si,
jak to náhle zniklo kamsi –
kam jen, kam jen – vzpomínám si.
A tak dál jdu sněžným polem
sám a sám, jen se svým bolem,
sám a sám – a nikdo kolem.
Jak ten havran, jenž tam skáče!
Zhyne-li to v sněhu ptáče,
kdo že nad ním pozapláče?!...
Jak ten havran!... Marné vzdory!
Tělo choré – i duch chorý:
havrane můj, marné vzdory!
Havrane můj, resignaci!
K jihu kams odlétli ptáci –
marně čekáš, zda se vrací!
K jihu kams odlétli dolů –
Jen my dva tu zbyli v bolu:
musíme již zvyknout spolu!
Havran ve dne, kulich v noci:
těžko zvyknout – ale s mocí
Osud jde – ty’s bez pomoci.
27
Havrane můj, resignaci!
Co se v bezdno Času ztrácí,
víc se brachu nenavrací.
Havrane můj, jaké vzdory?
Tělo choré – i duch chorý –
na rtu krev – to láme vzdory!
Viděl jsi tu krůpěj krve,
jak mně tryskla ze rtů prve? –
Viděl jsi tu krůpěj krve?
Jak ta krůpěj červenavá
zbarvila sníh do krvava?
Proč ti náhle klesla hlava?...
Tiše, tiše, resignaci!...
K jihu kams odlétli ptáci –
marno čekat, zda se vrací...
K jihu kams odlétli ptáci:
s kosou žnec se chystá k práci –
tiše, tiše, resignaci!
28