HOŘÍ OKNA PALÁCE...

František Dohnal

HOŘÍ OKNA PALÁCE...
Hoří okna paláce. Panstvo při hostině, hovoru a veselí plny dlouhé síně. Číše zvoní, v zdravicích vyprázdněna mnohá, páni hýří vesele: vždyť již není Boha! „Není Bůh a není nic, po smrti nic nenínení, to vše byly bajky jen dětí k chlácholení! Jednou jen jsme na světě, ať ho užijeme, zítra nechť je potopa, dnes však žíti chceme“.chceme.“ Hoří okna paláce. A pod okny dole zamračeně kdosi zří, jak tam hýří v kole. Kletbu na rtech, v oku zášť, pěsti zlostně svírá, posupněji stále víc vzhůru k oknům zírá: „Dobře máte, není Bůh, také má to píseň, od vás jsem se naučil střást tu starou plíseň; nebojím se věčnosti, nebojím se pekla, nebe chci mít na zemi, ne až smrt by řekla. Hoří okna paláce, hoří do svítání, hoj, vy drazí páni tam, bude účtování. Jediný jsem poklad měl, živou víru v duši, o tu jste mně okradli – zaplaťte, jak sluší. Dáte za ni statky své, snad i hlavy dáte! Dnešek váš a zítřek můj – každý jedenkráte! Teď, když vím, že není nic, teď mi, drazí páni, bude platit síla, pěst – bude účtování...!“ 69