INSTALACE PURKMISTRA.
Širou zemí, celou vlastí
letí bystře slavná zvěsť:
v matce Praze drahé, zlaté,
zase instalace jest,
bohatýrská slavnost pravá,
v níž se ověnčuje hlava,
jež se smí dotýkat hvězd.
Hrom a peklo! Nedáme se!
Na nás musí globus zřít.
Kdo nás nectí, ať se třesetřese,
až zas vůdce budem mít.
Bruncvíkův meč zvedne směle;
srazí hlavu nepřítele,
za nás všecky bude bdít.
Instalace! Na zdar! Sláva!
Tisíc hrdel ječí v dál.
[91]
Purkmistrovi řetěz dává
vlastenecký jenerál.
Kolem samí hodnostáři
podle šarží, kapsy, stáří –
chátra stojí opodál.
Nejblíž ti, kdož s pyšnou lící
představují Prahy crém:
ostrostřelci, granátníci,
před titulár majorem.
S nimi kněží, radní, starší
šlapou v instalačním marši
za hasiči s praporem.
Národ jásá, bouří, volá:
Purkmistr ať silen dnes,
jak ten řetěz aspoň zpola
když už do něj zase vlez.
Ať se vrtí, kroutí, láme,
už ho na řetěze máme,
by jej žádný neodnes.
Ostrostřelci salvy pálí,
gratulantů prudký proud,
neví, purkmistrovi má-li
nejmíň ruce utrhnout.
Každý žebrá, chce se vkrásti
92
do nejzazší těla části,
aby našel teplý kout.
Zvony zvoní, chví se Praha,
jaký div – vždyť porod byl.
Děťátko teď farář tahá –
rád by se s ním pomodlil.
Modlili se. Za tmu duší...
Purkmistře slyš, jak ti buší
umíráčkem řetěz v týl...
93