PÍSEŇ JASNÉ POHODY.
Obloha měnivá, modravá, jiskřící paravent zenithu tvoří, na pravo, na levo mračen se zvedají hrady, jež vteřina boří. Střech moře pode mnou v dálku se rozkládá, pod nimiž červíci – lidé bijí se, pracují, klnou a jásají taktak, jak to životem přijde. V podkroví malíři zoufale malují pro lidi z prvního patra, bohém a buržoa mimo styk prodeje zovou se zdvořile: Chátra. „Božíčku mladost je přece jen radostí“ z čtvrtého poschodí zvoní, švadlenky na stroji v mladosti toužení chorobně zpívají o ní. 5 Ve třetím poschodí veselo nejvíce – život a láska tam pučí. Muži jsou v obchodech, na dráze, v tramvayích, ženy se milovat učí. Úřední lidé jsou ve druhém poschodí, tam se jen na postup čeká – je hrdá chudina s nárokem na pensi a krásným přídavkem c. k. Přízemí obývá domácí. Visitka, kde čtete: Božidar Noha. Funí, jí, nadává a činži vybírá čtvrtletně ve jménu boha. A dole plebejci: domovník, příštipkář, pradlena, tabák a kolky a u všech v podnájmu buď těžký tovaryš, anebo lehounké holky. Tak je to naproti, tak je to okolo pod každou vyrudlou střechou. Je zákon takový: blecha nesesloní a slon být nemůže blechou. Šedivý pánbu za oponou oblaků z čibuku bafá a kouká, jak se to člověčí plemeno vyvíjí, z vláken svých embryí souká, 6 jak žití houpačka jednou je nahoře – snad aby nevyšla z cviku – a ještě rychleji dolu se nakloní tomu i onomu v mžiku. Na levo monarcha, na pravo proletář v tempu se zvedají k nebi, jeden je zatížen v břiše a kapsáři, druhý zas myšlenkou v lebi. Na levo měštka je, na pravo nevěstka – rozkoš je vábí a lehtá, smyslné vlny je s houpačky shazují, kde čeká lůza i šlechta. Houpačka kolébá dvě smečky národů, jež o své prvenství dbají, bumlují, hromují na pravo, na levo, ač sotva na chleba mají, na chleba, na vodu pro jazyk ubohý, zmučený žízní a hladem... Národe vezmi své předáky za rohy, učiň je společným stádem, na krk jim řády dej, kanony do rukou, své kletby jim k tomu přilož a pak je na loď dej a někde daleko na ostrov neznámý vylož. 7 Tam ať se rovnají, bijí a mudrují pro víru, jazyk a prachy. Uvidíš za týden, kdo hladem nezemře, že zemře o sebe strachy. Leč, co mně do toho....? Venku je báječně, mé srdce na poplach zvoní – – – má dívka čeká mne v aleji za městem hoj, srdce, půjdem si pro ní. 8

ZAHRÁVÁNÍ S PRAVDOU aneb Koho nesvrbí, ať se neškrábe.
Pánové, dámy, satanskou mám dnes chuť zalaškovati s vámi, Roentgenovými blesky shlédnout’ vaše ledví a rozetnout je ve dví, abyste stáli jací jste, ať chudáci, ať gážisté, ženy i muži – jen ve své kůži, bez všeho, co je umělé, bez všeho’všeho, co je domnělé. Nuž moji drazí – teď buďte nazí. He – vy tam, pane! Své břicho napapané 9 skrýváte v drahý šat, který jste nezaplatil. Proč pak jste krejčího zkrátil? Ten řetěz na vašem těle? I ten je věřitele. Vy, milostivá, vy se usmíváte. Nu – nevím, nevím, příčinu-li máte! Proč tajný pokyn dává vaše ruka? Proč vaše nožka jemně jinou ťuká’ťuká, jež není manželova? Nu – nebojte se: víc’ neprozradí slova. A co vy tam? Jste z banky, pane, vím – rasury vašich knih duševním okem zřím i ony položky bravurně fingované. Hrajete na burse, můj příteli a pane? Vy, slečno, včera cudně jste se rděla, když tetička vám hloupá vyprávělavyprávěla, jak kdysi prvně políbena byla. Proč, slečno, jste se tolik zapýřila? Proč utekla jste? – Dítě! teta řekla a za cnost vaši k modlitbě si klekla. A vy – co vy? Snad v téže chvíli jste u milence v šatu vodní víly v postýlku vklouzla, abyste se vzdala. O hloupé tetě pak jste povídala. Panenko milá! Totéž jste vícekráte učinila! 10 Vy prý jste notářem, můj pane ctěný! Vám dobře známo, co kšaft podstrčený vynést může – a co hbitá, když boháči se vpálí paternita. Kolikrát již jste prosoudil statek? Kolik jste k slzám donutil matek? Kolika sirotkům všecko jste vzal? Čekejte, pane, kriminál. Ale – vy tam, vážený, milý, čekáte také na svoji chvíli? Jste ženat, pane, prsten mi to praví – proč tedy dál jste motýl přelétavý? Proč kromě bytu pro rodinné štěstí hnízdečko máte také na předměstí? Dejte si pozor! Ta – no, víte, která – jiného měla v onom bytě včera. A vaše žena? Dobré pozor dávat a nedobré přespříliš zanedbávat, sic’ jednou z rána muž dvou žen stát bude sám a opuštěn. Vážený pane – ano, vy – dřív’ než kdo za vás odpovíodpoví, povězte, co jste sousedovi řek’? Je vaším radou, nutným jeho vděk je, pane, vám a přece včera jste před celým stolem 11 jej nazval volem. Teď bystrou hlavou jste ho asi zval, na to a ono se ho otázal, na dětičky se zeptal, na paní, na oběd, dobrou snídani – vždyť protektorem je pan rada vaším... Ach – servus, maestro – odpusťte, že plaším vás také v chvíli tvořivého snění. Vím, přemítáte, kde co k ukradení. Vám je to jedno: Francouz, Ital, Rus vejdou se v díla vaše. Lepší kus vždy vybrat znáte a s klidem jej pak ve své knihy dáte. Vtip v tom je celý, že vaše myšlenky dřív jiní měli. Šťastný se osud na vás, mistře, klade: vás nikdy nikdo neokrade. To už pan herec – tam ten oholený – je jiný chlapík. Je hrdinou scény a směle k předu proudem slávy pluje... Co na tom, že tak trochu kopíruje? On není fušerem: vzal mistra celého. Čím byl by bez něho? Bez Vojanovy práce Vojana pozná příští generace a za to jistě zaslouží si vděk. 12 Vám, pane, málo sluší pošklebek! Nu, nechcete se trochu lépe chovat’? O hotelu vám budu vypravovat’. Před vchodem párek: ona, on. On obstárlý a ona pod zákon, ó, krčíte se? Pozor pane dejte, paragrafům se s úctou vyhýbejte. To zas váš soused – ten po levé ruce – je zcela jiný. K cíli nejde prudce a přece získá. Umí býti němý. Je za to zahrnován provisemi, je ctěn a vážen, jak to letům sluší, až přijde čas, kdy za provisi duši dá satanu. Tak stále dál a dál. Kamkoli pohlédnu a kam bych ukázalukázal, vždy opak najdu toho, co se jeví a o čem málo kdo, anebo nikdo neví. Má každý skvrnu na své kartě rodné a pěkný hříšek, v který když se bodnebodne, je úzko jemu. Či nikoli? Tož radím všem: kdo nemáš vinyviny, mršti kamenem sem do mé lebky. Nikdo? Vida! Vida! (Kýchne.) Hepší! (Šeptá.) Já, milé panstvo, také nejsem lepší! 13

MATEMATIKA.
Kdys narodil se jedné matce synek – co předcházelo, je věc diskretní. Jen to se ví, než přišel do peřinek, že v tmách byl dvě stě osmdesát dní. Po tomto faktu, jak to často bývábývá, rost jako z vody, plenkám vale dal a že je škola dětí žádostivážádostivá, i on v ní pár let moudře vysedal. Nu, mnohem ne. Duchem se nesmí mrhat – blahoslavené bible velebí, a náš hoch nechtěl plody vědy trhat a ukládat je moudré do lebi. Tak pachole vyrostlo z pacholátka a rodné město bylo úzké mu, snad proto, že byl držen trochu zkrátka, což nechutná geniu mladému. 14 Šel do světasvěta, jak chodí hrdinové: Na místě peněz vzal fond odvahy a k rozmaru, jejž měl, dal boty nové a chutě kráčel cestou do Prahy. Čím stal se tam a jak žil – co nám po tom? Do cizí kapsy hledět není faire a není slušno debatovat o tom, co není předloženo na výběr. Že rost a sílilsílil, to je věcí mládí, a tak byl silen, jak byl asi mlád – nu, pánbu, který s mládím kamarádíkamarádí, ho ráčil dostatečně požehnat. A jednou hoch ten sobě uvědomiluvědomil, že svět snad není pouze pro muže, že jeho odpor k ženám kdosi zlomil a že je nenávidět nemůže. Kvet zrovna máj a večer dýchal touhou a byla tma, jež nejvíc vítězí. Náš hrdina šel s dívkou cestou dlouhou – což divno je, že sedli na mezi? Voněly trávy, ticho opíjelo, polibky plály na hořících rtech, usnuly duše a jen tělo bdělo ve vůni trav, ve tmách a ve květech. 15 Noc práva má, jež nemožno jí bráti a člověk rád jí daň svou zaplatí, že smí ji někdy postelí svou zváti, v níž může klesnout v sladké závrati. V takové chvíli svět v neznámo mizí, v němž o ráji se musí jenom zdát a z člověka je zase pratvor ryzí, jenž nezná číst a psát a počítat. On nepočítal. V tom ta tragika je. Matematika poučuje nás, že touha s námi vyrůstá a zrajezraje, odkud jsme vyšlivyšli, tam se vrátit zas. Nu, cos se stalo. Více nelze zradit – neb jako noc i já jsem diskretní. Hůř, že se člověk vždycky může nadít, že přijde dvě stě osmdesát dní. 16

PŮLNOČNÍ BALLADA (Melodram.)
Je černočerná noc, že by se mohla řezat a nikde nezáří jediné hvězdy svit, ni měsíc nechce již výšiny nebe slézat a vločky oblaků svým světlem rozjasnitirozjasniti. Bim, bim, bim, hodiny zní – bim, bim, bim, hrou půlnoční. Jedny se druhých do dálky ptají, druhé jim z dálky odpovídají: bim – bim – bim hlasem zoufalým. Píšťala nezní jak jindy v sluchu – ponocný skonal dnes, poprvé slaví v družině duchů půlnoční ples. 17 Bim – bim – bim hodiny zní, bim – bim – bim hrou půlnoční. Však přece – slyš – jaký to svist? Zavanul vítr? Spad’ suchý list? Ulicí dlouhou vine se stín utkaný ze tmy a z mlhovin, krok jeho nezní, ret jeho němý, vine se vzhůru, plíží se k zemi a přece k předu obrysy plynou ulicí temnou a nehostinnou. Hle – stanul – stanul – přitisk’ se ke zdi – obrysem ruky po okně jezdí, pak oknem hledí v přízemní byt – co as tam může divného být? V posteli dívka mladičká sedí, planoucím zrakem ke stropu hledí. S bělostných ramen košilka sklouzla přes okraj prsů vábného kouzla. Lahodné boky touhou se chvějí, rtíky půl pláčou, z pola se smějí, když šeptá v prázdno: Kéž by’s mne slyšel, kéž by’s teď přišel... Stín sebou kývá a dál se šine v ulici jinou i v okno jiné 18 a zase toužně pohlíží v byt – co as tam může divného být? Stůl plný jídel, plný vín a kolem stolu čtyři – dva mužové a ženy dvě ukryti světu, hýří. Vytéká víno potokem po kobercích i tělech – s ním muži vědí všecko lze dosáhnout na andělech. A čtvery oči blýskají a čtyři těla hoří a prahnou na vždy utonout ve vášně strašném moři. Stín zachvěl se, jak by se smál a v jiný směr se šinul dál. Hle, zase stanul – dívá se, dívá – a závěs z kovu se stěnou splývá. Pohlíží přece v zlatníkův byt – co as tam může divného být? Tři muži uvnitř jsou v pilné práci – patrně jde o expropriaci. Démanty, rubíny, safíry, zlato i cenné papíry do pytle padají svorným chvatem. A než bys dopočítal pěti mužové s pytlem kolem letí 19 do města, jež spí v tichu svatém. Stín hlavou kývá, stín se šklebí nahoru, dolů, k zemi, k nebi a ukazuje. Slova nedí. U dveří v klidném spánku sedí hromádka masa, tuku, kostí: strážník hlídací společnosti. V ulici jinou schvěl se stín utkaný z tmy a mlhovin a zase stanul. Pak se táh po stěně vzhůru, po římsách, až v podkroví se vplížil... Kdo as mu cestu skřížil? Proč tady oknem hledí v byt? Co as tam může divného být? Kolkolem bída, bída a bída. Tu bídu dívka s milým svým hlídá. Vychrtlí, smutní řekli si: dosti. Snad bude lépe tam na věčnosti. Co je nám platno učení kněží? Umřel již soucit. Revolver leží na desce stolu. O jedné zhynem. Dnes naposledy, miláčku, splynem. Ten zbytek síly k životu máme. Bez něho v hlaveň se zadíváme. 20 Zatřáslo stínem mrazivé chvění a dolů k zemi slét v okamžení. Po chvíli zvolna dál chvěl se stín utkaný ze tmy a z mlhovin. Paprsek rudý v ulici pad, galantně před stín v dlažbu se klad a stín jím zlákán k domečku spěl, který se v konci uličky tměl. Proč zase oknem pohlíží v byt? Co as tam může divného být? Babizna stará na harfu hraje, babizna druhá proklíná, laje opilým mužům, kteří se rvou. Okolo mužů v skupině víly oděné jenom v kůže šat bílý bláznivý třasák poskakujou. Rozpjaté vlasy po šijích krouží, zářivé oči volají, touží po sladké lásky rozkošných hrách. A muži náhle vzdali se boje, volají: tvůj jsem a ty jsi moje – usneme v lásky zříceninách. A světla hasnou, harfy ton dolká... Bába dí druhé: zas zítra holka... Stín natáh ruku v domovní dvéře a cosi béře. 21 Daň lásky může brát snad stín utkaný z tmy a mlhovin? Kdož to ví. Noc má svá práva a svá tajemství. Pomalu stín jde v truchlivou dál... Náhle se vrátil, jak by se bál a zase dále k předu se chvěl a zase nazpět vrátit se chtěl. Nizounký domek u věže stojí. Domečku toho stín že se bojí? Konečně oknem pohlíží v byt. Co as v něm může divného být? V lampy plápolu ženština sedí u stolu. Není mladá, není stará. Podobou připomíná kyrysara a co říká hodno dragouna, či loupežníka. Lumpe! Lotře! – Jaké výrazy! Přijď – ta hůl tě dorazí. Holí mává a nadávat nepřestává. Bác, bác! „Pomoc! Policie!“ Baba šílená mne bije. Procitám... Co stalo se mi? 22 Hlavou líbám rodnou zemi. Kde je stín, jenž těla nemá? Kolem noc jen tichá, němá... Bim – jedna nocí s věže zní. Proč nepíská ponocný? Aha, umřel... Děs mne ovál... Snad on se mnou ponocoval? A ten domek a ta fena? Jeho domek – jeho žena – na tu arci slabý stín utkaný jen z mlhovin. Bim – hodiny – zvučí – v tiš... Bim – „Ponocný – slyšíš –spíš?“ Chceš-li„Chceš-li – k životu tě vrátím?“ „Ne, ne – už se nenavrátím. Peklu je zvyklý za živa, kdo musil denně znáti, co to míti ženu takovou, jež hotovými platí. Jež měla ruce athleta a ústa, jak stroj hrací – k té ani z kádě pekelné se manžel nenavrací.“ 23

PAN PŘÍŽIVNÍK.
Pan – na jménu nám nezáleží snad – kdys umínil si velikým se stát a jakmile příznivou chvíli zočilzočil, svou lodičku do proudu žití stočil. Byl hodně mlád a neznal skrupulí v srážení těch, kdo před ním vypluli a heslem měl: vždy bez velkého křiku svědomím – kapsa a čest – na jazyku. Neváhal nikdy, co se dalo vzít, neváhal nikdy sebe přiživit a že byl člověk obratný a šťastnýšťastný, nepoznalo se, že je cizopasný. Když trochu prohléd’ malý český svět, chtěl k nesmrtelnosti se rozletět 24 a že to v Praze možno nejsnadnějinejsnadněji, byl za nedlouho z něj příživník její. Ta drahá matka milovaná jest – ne pro tu slávu jíž se dotkla hvězd, však pro tu pověst, jež se šeptá v skrytu: v ní nejblíže plnému ke korytu. V ní z proslavených jistě dobrá půl složena z řádných, bezvýznamných nul, jež berou ceny ze zdola i shora od obce, státu i ze Svatobora. Styl lokálek kdo naučil se znát a zaslány důkladně nadávat, tam za krátko je literáta vzorem a stane se dojista redaktorem. Kdo umí trochu na jevišti stát však za to dokonale negovat, má drzé čelo’čelo, za nímž hloupost vládnevládne, ten u divadla má vítězství snadné. Kdo drama smolí pilně každý rok, dá sobě pozor na gesto i krok a není líný poklonkovat tělemtělem, je dramaturgem nebo ředitelem. Kdo přísný muž a salonní je lev, ten smí mít v hlavě kolik libo plev 25 a když v čas jenom infamie říkáříká, je pravidlem pasován na kritika. Kdo chromou rukou marně kreslit chtěl a nepochopil duší ani těltěl, ten barvy rozetírá symetricky a je z něj arcimalíř kubistický. Kdo líný je a hloupý na kvadrát a v teple kdo si sedne vždycky rád, má vlivné strýce, anebo i tátu – ten stane se ozdobou magistrátu. Kdo dnes jde s Husem, volá vlasti zdar a zítra na Vojtěcha složí dar, ten protlačí se snadno v přední řady, i poslancem je a dostává řády. Kdo vybrané má způsoby i šat a k tomu lesklých frásí vodopád, ten signum bytosti své snadno vtělí nejvýznamnějších krásek do postelí. Kdo dobře lže a dobře umí krást, kdo na cizím se pěkně umí pást, ten neztratí se v drahé Praze věru a snadno v ní udělá karieru. Náš příživník ten doved’, co kdo chtěl – vlastnosti všecky jichž je třeba měl 26 a proto záhy bez velkého křiku nahoru soukal sebe po žebříku. Dnes velký je a slavný, známý všem, je přímo geniálním občanem, kde kdo ho potká, smeká mu až k zemi a on je kočkou, hrající si s všemi. Je pozorný a vlídný, kde má být, je hrubý, zlý a prudce umí hřmít, je úhořem i kaprem, jak se slušísluší, a tvrdou pěst má i hedvábnou duši. Kdo to as je se ptáte? Je to pan – nu není třeba by byl jmenován, neb každý víví, komu se stalo zvykem být doživotním prima příživníkem. 27

MONOLOG.
Kloním se, vzácné paní, devotně, na srdci ruku, na rtech vzorný úsměv, kloním se v pravo, v levo, do prostřed všem, kdo mne vidí, nebo slyšet mohou, a slavně prohlašuji, že jen to, co v hloubce srdce vskutku ukryto, vám povím tady... VímVím, co smím a mohu, znám dobrý mrav a dávno poznal jsem, jak velcí malé mohou napravovat, neb zákon vždycky na jejich je straně i morálka, (ta dobrá obchodnice s kapsářem, žaltářem a škapulířem u pultu Moci) a proto přirozeno, že monolog můj tak je stylisován, jak velí mrav a žádá dobrý způsob. Vznešené paní, dámy, milostpaní, slečny i dívky, panny, panenečky, vznešení páni, vzácní milostpáni, mládenci, jinoši i jinošátka, jimž devotně se kloním půlí těla 28 a duši kladu k nohám, srdce v ruku, jen jazyk sobě ještě nechávaje se slibem vydati jej, kdyby řekl jedinou lež a jednu invektivu – mne chvíli slyšte: Povídka šaška! Otrokem otec byl, otrokem děd. (Otroky do dneška naplněn svět!) Ze země vážili stříbrné rudy, jeden byl hladový, druhý byl chudý, odporu v duších jen hřál plamen rudý k mocným, co dali je k těžkému pluhu, k slabosti bezkrevných, otrockých druhů. Tak žili mnoho let otec i dědděd, až rudy nechali, nechali běd, odešli od mocných i od těch chudých. (To došla síla těch plamenů rudých.) V té době z chlapeckých byl jsem již let. Nesmírným, nádherným, zdál se mi svět, o slavném životě sníval jsem rád, když hladov napolo chodil jsem spát a v knihách hledal jsem, co duše chtěla a bytosť vzrušena mukou se chvěla pod dojmy Garborga, Zoly a Milla a v Dostojevském žila tak prudce, horoucně, jak mládí třeba, však málo bylo chleba... 2§§29 Z myšlenek vyrost čin. V jarní den, když slavným rašením vzduch přeplněn o mne se opřel, přišlo rozhodnutí: Matko, mne srdce nutí jít kamsi daleko, do světa k žití – snad mi tam hvězdička svítí. A šel jsem. Nemoha nalézti čarovný květ v buržou prostředí – zvolil jsem pozlátka svět. Tulákem jsem se stal, sám sobě bůh a král, jenž komedii hrál... A celý svět byl můj. V každý kout své vlasti moh’ jsem zapadnout, v polibcích žen, na prsou přátelských hledal jsem první cnosť a první hřích, studoval lidi, kraje, duši rodných Čech, v nejsložitějších záchvěvech, pohlížel v lidská srdce, do všech sfér, do nitra otců, matek, synů, dcer hledaje člověka... Oh, kletba odvěká! Komediant komedianty našel, z nichž každý los svůj jinak snášel a každý kráčel s maskou na tváři. Taškáři, kramáři! Tak toulal jsem se téměř deset let. – – – – – – – – – – 30 Kde je můj květ, čarovný květ? – – – – – – – – – Až v centrum země, Prahu, vešel jsem s nesmělým pohledem i úsměvem, však hrdým čelem – sám sobě spasitelem. Zázračná Praho, Mekko doufání – konečně v tobě. Cíl jsi? – Sklamání? – – – Našel jsem zas, co opustil jsem již. Táh’ každý těžce resignace kříž, krčil se, prosil, pěšinkami šel, buď styděl se, nebo se nestyděl před mocným skloněn, k slabým nafouklý (nuly se všude stejně nafoukly!) a mnohý z nich si myslil pohrdavě: Nemá to asi urovnáno v hlavě. „Co vlastně chce? Vědomí cti a sil? Vzpřímenou páteř? Umělecký cíl? Dětina! Hlavní je gáže. Den ode dne vše prodává se dráže. Potom je klid. Nač zmírat touhy mukou, když stačí k prosbě klika s pevnou rukou? Nač čekat až se sama zjeví zoře? Mohamed také musil dojít k hoře. Pak v teple držet se a počítati s lety, názory měnit, jako toillety, 31 k všem vlídně mít se, všem za pravdu dáti a tak lze velkolepě kralovati. Jen sama sebe doma nech’, ozdobou budeš celých Čech, a dočkáš se, že také tebe kdysi oslaví obrázkové časopisy, neb sláva naše větší nemá ceny – toť přikázání pro muže i ženy,“ženy.“ Hle, krásný pozlátkový svět... Kde je můj květ, čarovný rajský květ? A život hlásí: „Přešlo třicet let...“ Ku předu nelze, ani zpět! Do sebe vnořen stojím na své přídě, vzdoruji vlnám špíny, bouři, bídě vrásčité čelo k nebi obraceje. Ta víra dojímá a hřeje, že čistý před nepřátely svými tak sám jsem stál a bojoval, vždy přímý k jiným i sobě... Teď hola! milý brachu dál beze strachu a bez oddechu nové cíle zvedni. Jen – pro bůh – zpět se nikdy neohledni, a doufej dál, že zatím někde zkvet čarovný květ, tvůj, hochu, květ. 32

UNIVERSÁLNÍ GENIUS. čili Jeden za všecky.
Pánové a velectěné dámy! Kandidát jsem vám všem jistě známý, celé Čechy znají mne, ba více – mne už Michle zná i Vršovice, a tak o mně dnes už kde kdo říká, že jsem typem prima politika. Není strany, v které bych už nebyl, na čas jsem se všude uvelebil, abych poznal fixle, knify, čachry, figuranty, štrébry, vlastní machry a kde jaká jednotka je hbitá, jež se umí držet u koryta. Teď znám všecko a za národ celý vykonat chci mnohý skutek smělý: 33 rozbít vládu je mi hračkou pouhou, v souboj půjdu s knížetem i slouhou, a než rok se s rokem sejde krátký, ministry položím na lopatky. Demokrat jsem jako Soukup JÚdr, pokrokový jak Drtina PÚdr, staročech jsem jako pravý Mattuš, Klofáčovsky potrpím si na tuš, agrárníkem jak Prášek jsem rodem, koalice statků dvou jsa plodem. Státoprávní jako Hajn čtu korán, římským pluhem Jungra duch můj zorán, mariáš se sionisty hraju, na Hilsnera dodnes časem laju, Volné Myšlence doplácím na list a jsem též křesťanský socialist. S Kramářem jsem, proti němu taky, ač atheist, věřím na zázraky, radikální jsem, až svět se třese – po řádech mě touha vzhůru nese. S lidem jsem a chudí se mnou cítí, že si panství musím zakoupiti. Toť můj program! To, co všichni mají, ve mně všecko samotném se tají, 34 a že Filipem jsem a ne Kubou, provedu vše perem svým i hubou – z čehož zřejmo a co plyne z toho: je tam práce sotva pro jednoho. Já odstraním zemské deficity, vnutím Vídni jiné pro nás city, zlevním činže, pivo, potraviny, zbavím lidi nedůstojné dřiny, a kdo v Čechách je i ten, kdo není, starobní mít bude pojištění. Zruším daně, rekruty dám v pense, profesory pošlu na extense, úředníkům jejich gáže zdvojím, učitele stejně upokojím, a ten, který bude žádat více, smí být povýšený na šlechtice. Kdo mne zvolí, zvolí štěstí svoje, jako Bruncvík žádostiv jsem boje, život za vás rád dám odhodlaně – vy zas lístky dejte, pište na ně jen mé jméno. Vzhůru, moje děti! Mandátem lze státy rozbíjet. 35

HISTORIE DONA JUANA.
Dámy a pánové, jsem prostotyp mužství a ve mně vidíte zosobněnu dobývavou erotiku všech dob. Já trvám – jen kostým a dekorace se proměňují. Je to se mnou jako s láskou – ona je věčná, ale figurky se mění. Vítězím nepochybnými zbraněmi: pohledy, úsměvy, penězy, vášní – ale hlavně slovy, neboť slovo je všeho základem. Ono obrací lež v absolutní pravdu a pravdu činí směšnou lží. Slovo je hybnou silou, kolem níž se točí svět, záleží pouze na tom, kdy a jak je promluveno. Okouzluje ducha a podmaňuje smysly, otevírá srdce a rozplameňuje krev. A nevěrné ženy byly, jsou a budou. Hle – vyvolávám llusiilusi – tu zázračnou čarodějku, která právě teď zaťukala na brány vaší pozornosti a zajala váš sluch i zrak:
36 Krajina rajská. Slunce, květy, vůně, jásavé zpěvy ptáků zvučí dálí a v středu krásy dvoje srdce stůně, v něž náhle divné touhy napadaly. To Adam s Evou. Žijí, touží, prahnou po čemsi novém, nudou zmalátněni a marně číši lásky ke rtům nahnou číms novým, netušeným okouzleni. Na hebkém listí Eva touhou vzlyká a žhavé tělo tiší chladem rosy. Chci „cosi“ „cosi“ stokrát nebi říká a celou duší o splnění prosí. Je večer. Ticho. Zašumnělo kvítí a cosi spjalo Evu v štěstí mladém, jež zpívá láskou a dá radost žití... To byl jsem já. – Dle bible byl jsem hadem. Jsme v slunné Helladě. Junácký válečník, ten čacký obrobijce a mocných bohů syn přejasný jak sluncí zářné blesky a chmurný jako stín rozmetav Troju v rum titansky zdolav ji, nikoho neživiv 37 spěl v domov daleký, v dům rodný, by, uzřel lásky div: svou smavou Helenu, rozkošnou jako den, zoru své duše. Vítězstvím hrd a touhou opojen v dům náhle vstoup’. Má Heleno, tak volal hned a v let bran dal se schodištěm, by v náruč vzal svůj květ. Na lásky perutích k ložnici její spěl a zřel – ó, tuhla krev obrazem, který zřel: nahý se ženy zjev uprostřed lůžka skvěl – ó, bohové! Ne sám! Jiného spínal v něm! To jsem byl já – když jsem byl Parisem. Jsme ve Florencii v době Renaissance. (Začátek patheticky:) Čas ořem letí. Spas se, kdo jsi hřešil! Červ pozemský se třes před božím hněvem! Obětuj s chutíchutí, čím jsi se rád těšil a veleb Pána modlitbou a zpěvem. Pryč s klenoty, obrazy, šatem, zbraní, v kající rubáš spněte touhy všecky, malomocenství všecky hříšné raní – Savonarolův hlásal rozum dětský. 38 A vévoda paní i šlechtic mnohý mu tleskali. Náprava nutná jesti! Je dobré míti nebe do zálohy a věčnnévěčné lepší nežli časné štěstí. Leč večer hrála hudba, tekla vína, bachantky nahé v orgiích se chvěly, na každém lůžku v loktech mřela vina a moralisté vášní oněměli. V zahradách láska provázela západ, v ložnicích touha slunce přivítala, van opojení učil život chápat a jedna vlna všecka těla spjala. Svět ponořil se v tuto vlnu celý a všecky ženy se jí zcela vzdaly – své muže rády – jiné radši měly... To byl jsem já. „Přítel“ – mne nazývaly. Dál o kus času. V rokoku jsme nyní. Zámecká alej. Večer je již. Alejí kroky cupají z ticha... Kdo pak to kráčí besídce blíž? Kdo to v besídce „miláčku“ vzdychá? Hedvábný kabát, bělounký cop nevidět více... Polibky zvučí 39 a srdce tlukou, jak o závod, že nutno vložit je do náručí. Ach Terezie! Ty jsi můj svět! Ach Dominiku, tvoje jsem celá! Měsíček viděl na retu ret. Noc cizím pranic nepověděla. Hodina přešla. Cupity, cup... Zámecká paní v aleji mizí. Po chvíli přes plot Dominik hup... Tu byl jsem já. „Ctitel“ věrný, ryzí. A dnes? Carfioli zpívá o moderním Juanovi: Měl jsem holku – byla z Libně – začalo to mnohoslibně, měl jsem jinou, byla z Buben, nestálá, jak slota duben, měl jsem milou ze Selce – nedošlo to k veselce. Měl jsem milou, byla z Nuslí, vzala mi pár nových bruslí, měl jsem milou, byla z Davle, břitká, ostrá jako šavle, měl jsem milou z Bráníka – láska k ní už zaniká... 40 Měl jsem milou, byla z Michle, s tou jsme rozešli se rychle, měl jsem milou, byla z Troje, tisknout uměla jak stroje, měl jsem milou z Podbaby – už mne taky nevábí. Měl jsem milou v páté čtvrti, milovala mne až k smrti, měl jsem milou v Starém Městě, měla jiných ještě dvě stě, měl jsem milou z Podola – vzala mi ji patrola. Měl jsem milou z Malé Strany, obrázek! však dotejkaný, měl jsem milou ze Žižkova – s tou už nezačnu si znova, měl jsem milou z Malvazinek, ta mi chtěla vzíti vínek, když v tom z Košíř zpozdilá do party mne hodila. 41

NEMOŽNÝ ČLOVĚK.
Žil kdysi člověk duchaplný kdesi – nesejde na tom v kterém století, zda u moře, či ponořený v lesy, zda v zimních mrazech nebo v podletí, nesejde na tom, jak slul a čím byl – jen to je jisto, že ten člověk žil. Vypadal tak, jako my vypadáme, měl všechny údy zrovna jako my, znal všecko to, co my též všichni známe a nebyl štědrý, nebyl lakomý, znal zlobit se a radovat i smát, a nepochybně také milovat. Jen jednu chybu měl. Byl duchaplný a odvážný se k vlastnosti té znal. Ať sáček jeho prázdný byl, či plný, svou duchaplnost lidem rozdával, 42 čímž lišil se od lidí časů těch, což dodnes vidět jejich na dětech. Když někdo loupil, zval ho loupežníkem, když někdo krad, řekl mu zloději, modláře tituloval kostelníkem a do očí – ne stranou později řek’ konšeli, jenž bohat z provisí, že lotrem je a přece nevisí. Záletné ženě neříkal ctná paní a panno neřek’ žádné dívce snad, poslancům říkal mistři všeho lhaní a okrádárna pokřtil magistrát, ba říšskou radu nazval asylem pro voli volů, jež má stát a zem. Zpěvákům říkal „sudy které zvučí“, malířům „prznitelé přírody“, herečkám říkal „harfy pro náručí“, básníkům „ohřívárna pro plody“ a skladatelům řekl, že prý svět zohyzdil klavír jen a flašinet. V své drzosti šel ještě mnohem dále: velkoobchodník pro něj kupcem byl, švindléry zval bursovní rady stále, oděvníka „hej, krejčí“ oslovil, 43 velkostatkáře sedlákem zval přec a obuvník byl pro něj pouhý švec. Profesorům vždy říkal učiteli, architektům zedníci klidně řek’řek’, občane říkal úředníkům, smělý – a učenci neřekl nadčlověk, ni šarší vojska neznal jeho ret – důstojník – voják byl mu jak by smet. Doktorce říkal jenom paní TlustáTlustá, choť adjunktovu jenom jménem zval, radovic Gusti byla mu jen Gusta, purkmistrovou jen paní nazýval a Její Excelenci ministrovou nazýval prostě paní Bačkorovou. Neříkal nikdy prosím – jenom žádal, protekci nechtěl, neohýbal hřbet, taktiku ženských sukní neovládal a v salonech nedoved’ okounět – jen stále vím a umím, tohle znám, to učil jsem se a to ovládám. Nu pochopíte – projel mýto všudevšude, překáží vždycky člověk takový, zvlášť z rodiny li pochází jen chudé a není vychován tak jako vy. 44 Nač zlobit se s ním, nebo se s ním rvát? Je líp vždy takým dvéře ukázat. Prý zemřel hladem. Co psalpsal, to sžeh’ plamenplamen. Genius byl to. K popukání věc. My se napijeme a řekneme amen, najíme se, počkáme na tanec. Žil prý kdysi kdesi – jak jsem prve děl – odpusťte, že Vám jsem o něm vyprávěl. 45

RODINNÁ KYTARA.
Psalo se tenkrát tisíc osm set. Jiný byl čas, jiný mrav, jiný svět – vše pitoreskní bylo, naivně hravé, tak filigránské a tak usmívavé, jak o tom svědčí starý porcelán. Můj prapraděd v té době žil. Slul Jan. Vím o něm jenom, že miloval ženské, jak nutno bylo v službě vrchnostenské, že patřil k oněm, kteří každou chvíli ke službám svojí velitelce byli ať v poledne, anebo o půl noci, ať při zdraví, anebo při nemoci, ať o květy šlo, verše, klenot, sošku, ať o košilku nebo o punčošku, ať o věc ráje, nebo o věc hrobu. Galantní muž galantní vystih’ dobu. Dědictvím po něm tato kytara a píseň, kterou při ní asi zpíval, 46 když z komůrky své hleděl do jara, či velitelce do očí se díval. „Měsíčku, měsíčku zajdi za oblaky já čekám chvíli tu a má paní taky, měsíčku, měsíčku nehleď nám do oken – nám stačí noci tma než slunce vzbudí den, nám stačí zraku zář, jež líce osvětlí, abychom lásky síť tkali i rozpletli, nám stačí rukou stisk k poznání plamene, jenž zažeh v noci té dva lidi zmámené. Nám stačí žhavý dech, polibků sladký jed, abychom bez tebe vše mohli uvidět. Nám stačí těla dvě, jež pranic nedělí, abychom bez tebe ráj našli v posteli. Měsíčku, měsíčku, zajdi za oblaky – prosíme oba dva a kytara taky“.taky.“ – – – Že osud s námi hrá, jak kočka s myší, lze denně vidět a často se slyší a ať si lhou o dědičnosti žvasty, život si potrpí vždy na kontrasty. Proto můj praděd neznal ženských léček, nesloužil panstvu jako prapradědeček, jenž před knížetem ohnut ve dne stával a v noci paní kněžnu narovnával. 47 Můj praděd branku bídy kdysi přelez a peněz měl vždy – řekněm – jako želez. Dům vlastní měl, zahrádku s vonnou mátou, panímaminku pěkně baculatou, v mistrovském cechu hodnost řádnou dostal a podepsat se uměl – Johann Dostál. Byl vlastencem. Hrál u Kajetánů, vždy věřil v pravost obou svatých Janů, Palackého i J. K. Tyla čet a Rukopisy uměl nazpaměť. – Však přišel čas, jenž zachvěl celou zemí, Evropa nadmula se nadějemi po svobodě a rovnosti a v muce těch nadějí vypukla revoluce a také Praha přes úsilí vlády v ulice nastavěla barikády, jež rozdělily město jako klec, v níž vedli boj na smrt a na život – ten v čele lidu, ten žoldáckých rot – Havlíček – Windischgrätz. I Johann Dostál k barikádám šelšel, však nešel sám – kytaru sebou měl a hrál a zpíval píseň rodinnou – – leč v jiný čas též jinou toninou: „Měsíčku, měsíčku sviť jasně do uliculic, ať ve tvém přísvitu císařských zbijem víc, 48 měsíčku, měsíčku vlij sílu do paží, abychom do bojů šli stále s kuráží, chraň naše rodiny u oken u dveří, aby je nemohli přepadnout žoldnéři. Měsíčku, měsíčku ochraňuj Hradčana z krve a vzpomínek za věky utkaná. Za vlast a svobodu životy chceme dát, když bude královským královský Vyšehrad, měsíčku, měsíčku o tyhle zázraky, prosím tě já i lid, má kytara taky.“ Však jednou v noci byl přinesen domů se střelou v srdci. Lze dát vinu komu? Svoboda padla, sen o králi s ní. Lev vzbudil se, však neměl sílu lví. Vítězil ten, kdo moc měl. Lid to nebyl. Hrálo se vabanque a Windischgrätz přebil. Pradědek pohřben, jak se mistru sluší, i kněz mu žehnal, ač mu nedal duši oficielně. Na hrob pak dána tabulka pěkně omalovaná: „Zde hrob je hrdiny Johanna Dostála.“ Kytaru rodina dostala. – – – Čas plynul v moře věčnosti s bolestí, jako s radostí. 49 Ve válce šestašedesáté, jíž velel Benedek a kterou ze škol znáteznáte, byl též můj děd. Nu, nebyl rek, jak jeho kolega Jabůrek a třeba jménem c. k. vlasti rakouské byl hrdinou a potrpěl si na ouzké vždy kalhoty a se šňůrami kabát, přec nestál o to dostat prajský rabat. Vzal, jak se přiléhavě říká, roha, a letěl maninoumaninou, pokud stačila noha, a nezastavil se až v rodišti svém v Praze, kde bydlel na Zderaze. Však neutekl. Prostě reteroval, jak ostatní a korektně se choval, což jeho obšíd dosvědčoval. Byl veteránem potom, také granátníkem a rád vždy občas v opičce vzal s díkem svou kytaru, by o svých činech pěl, neb talent básnický on také měl. „Měsíčku, měsíčku u Králové Hradce, tys viděl, co jsme tam měli perné práce, měsíčku, měsíčku svítils u Sádové, kde jsme bojovali, jako lití lvové. Měsíčku, měsíčku, viděls, jak Jan Dostal nepřátelskou koulí v prudkém ohni dostal, měsíčku, měsíčku, což muž to byl obrobr, 50 jen ústup neměl být, ten nám nebyl dobr. Ale holky vzpomenou na ty chlapce praský, co uměli rozpínat u živůtku přasky, co uměli dobývat pevnost s každou branou a zase šli do světa tou půlnoční stranou. Půlnoční strana má Prahu město zlaté – sotva vy, prušáci, také město máte. Teď jsme c. k. vlastencé,vlastenci, k tomu granátníci, hrr na toho, kdo se nám osmělí co říci.“ Však během času, v němž pěstoval spolky, hrál náš děd na burse, měl rád sličné holky a tak se stalo, co se často stává: v pekle byl majetek i vlastenecká sláva a tak můj otec – jeho syn – kytaru dostal jen a trochu tiskovin. Můj otec v těžké době žil. Čas generaci pokřížil: socialismus, anarchismus, mystika, satanismus a ďas ví kolik ismů, kolik Mus zmítalo mozky oné generace, jež zpívala „Hej Slované“ i „Píseň práce“. Nejistá doba a nejisté sféry, nejisté rodí karaktery. Jít proti Vídni? nebo jíti s Vídní? Jsou knězi bozi, nebo kati bídní? Jsou lepší konsumy, anebo pivovary? 51 Jsou lepší pokroku, nebo reakce dary? Lze jíti s notábli, anebo táhnout s davy? Je lepší spoléhat na kapsy nebo hlavy? A tak si pěl i s jménem boj ved na nůž – neb žílu básnickou i otec měl a psal se Dostál Hanuš: „Měsíčku, měsíčku, co svítíš s vysoka, řekni, kdo vyhraje do dne a do roka, měsíčku, měsíčku rci mám být u strany, co zpívá „Domov můj“, nebo „Pryč s tyrany?“ Měl bych rád peníze, měl bych rád karakter, karakter pro syna, zlato pro věno dcer, měl bych rád titule případně ňáký řád, leč také proletář je milý kamarád.“ A jak žil chudák nerozhodně, tak také umřel. Nestonal málo ani hodně ba, jako pravý římský Husita v pověst svou vrazil poslední hřeb – byl sice věřícím, však neměl na pohřeb – – Mně zbyla kytara, jež kdesi ukryta u strýce byla. Nepotěšila mne příliš, ale dosti záhy jsem ocenil ji, jako poklad drahý. Památka malá, rodinná zbytečnost se existencí stala: 52 „a já si zpívám dnes písničky veseléveselé, ať mne již lid slyší, anebo andělé, ať manžel paroháč, ať žena veselá, ta, jež milovala, či ráda neměla, ať už mne poslouchá mudrc či fantasta, Evropan, Asiat, abstinent, ochlasta. Měsíčku, měsíčku sviť v lidské veselí, v salonech, chatrčích, na trávě, v posteli, měsíčku, měsíčku, dívej se do duší odvážných erotů, rozmarných Venuší“ – – ať kam chcešchceš, svítíš, jdeš, mne nenajdeš. Já mám svou kytaru. Jak žena konečně vytoužená má hlavu, šíji, boky, bručí, zpívá, vždy chce a neumdlívá, však ať se kroutí, ať se jak chce stavístaví, o poctivost mne nepřipraví. Já probírat se mohu v ní, s ní mohu spát, s boky i šíjí mohu si hrát, líbat a volat a dráždit a vábit, nemůže strhnout dřevěný hábit, aby mne spjala mocná a nahá – kytara drahá! Hudbu složil i slova Jan Anna z Dostálova. 53

NA KŘIŽOVATCE.
Je listopad a chvíle předpůlnoční. Na křižovatce za vsí stojím sám a s nebesy a stínem svým a nocí filosoficky rozmlouvám. Je scenerie pro dialog vhodná. Truchlivé ticho leží na kraji a já v to ticho na strunách své duše svou As dur píseň zahraji. Proklínám chvíli, v které jsem se zrodil, proklínám svoje žití plné běd, proklínám touhy, skutky své i cesty, kde moh’ jsem štěstí okoušet. Proklínám ženy, jež mne spjaly v lokty a daly mi svůj požehnaný klín, 54 proklínám rozkoš, v níž lze zapomenout co smí a může Harlekýn. Proklínám slunce, klnu hvězdám, noci, proklínám fantom víry abstraktní, jenž hlupcům ničí od kolébky k hrobu intensitu nocí i dní. Proklínám temno, jež se kolem šíří, hořejší světy, taje pod zemí, ať v nich je skryto peklo Danteovo, či ráj vonící růžemi. Proklínám srdce, jež v mých prsou bije, proklínám mozek, jenž se dosud chvíchví, a volám smrt, bestii zlou a nízkou s její umrlčí korouhví. Ó, přicházíš, skelete ze záhrobí? Růžencem kostí chrastíš do noci? Cynicky blýskáš tělem bezpohlavním? Nemohu tobě pomoci. Jsem imunní proti tvým svodům, stará. Půvabů prosta hlava tvá i hnát a tvého lůna vyhořelé peklo nemůže více spalovat. 55 Z důlků tvých očí tma jen na mne hledí a v změti žeber srdce nebuší, mé chmurné já víc neuvěří lhaní o lásce, vášni, o duši. Tys plagiát jen, zrůda fantasie, stín nesmrtelné, která smrtí v ráz, jež divoce, jak samum slétne z prázdna a láme srdce, láme vaz. Jdi bestie! Tvůj dech mne nezahřeje. Chci ještě srdce v žhoucí plamen dátdát, než revolveru ústím zahledím se na pravé smrti majestát. Pak bude zase chvíle předpůlnoční i scenerie stejná jako dnes a dálkou bude vichr sténat věčné: žil, miloval a kles. 56

PAN VESTA.
Ať válka je, ať prší, ať hrom bije, ať při volbách se lidé mrzačí, ať svatby jsoujsou, neb čtou se litanielitanie, to všecko pranic pro mne neznačí – já jinou radost poznal zase v žití, tak novou, novou, novou, novou, novou, z hedvábné jsem si látky nechal šíti překrásnou vestu – vestu fialovou. Až přijde čas, kdy v sladkém roztoužení s milenkou půjdu tichým večerem a naše rty až splynou v políbení, jež mluví o blaženství veškerém, já budu cítit radost nehynoucí tak novou, novou, novou, novou, novou, hedvábnou látkou srdce budou tlouci – překrásnou vestou – vestou fialovou. 57 Až přijde čas, kdy budu kandidovat, pro vlast a národ až se budu rvát, všem voličům až budu přislibovat ráj nebeský pozemský za mandát – přísahu složím na svá prsa mužná tak novou, novou, novou, novou, novou – vždyť bude pod ní náprsenka pružná s překrásnou vestou – vestou fialovou. Pak samosprávě věnuji se s chutí a budu členem vzorných komisí, kde blahobyt je v ruky dosáhnutí a člověk vždy je blízko u mísy. Má politika nezná žádných kliček – je novou, novou, novou, novou, novou a lidskou hloupost strčí do kapsiček v překrásnou vestu – vestu fialovou. V svém saloně přijímat budu vlídně, vždyť srdce mám pro lidi prosící. Dámičky pěkné z Prahy, jako z Vídně, splnění přání mohou dosíci. Převelkou obět jim přinesu v chvatu – tak novou, novou, novou, novou, novou.novou, přijmu je třeba v noci bez kabátu – ba svléknu vestu – vestu fialovou. Noc bude kolem tichem prosycená a já i lůžko prosebnici dám, 58 ať dáma to, anebo chudá žena – jen stáří uctivě se vyhýbám. A její vzdechy přímou cestou chytím tak novou, novou, novou, novou, novou.novou, a její ctnost, jak staří kdysi kvítím přikryji krásnou vestou fialovou. Tak stoupat budu v hodnostech i ceněceně, až budu pánem, jenž má erb i řád a jako hofrát změním se i v jméně: von Vestenherr se potom budu psát. V svou závěť, v důkaz, že jsem vlasti synemsynem, myšlenku vložím rozkošnou a novou: – dám vlasti darem s heslem: nezahynem! – překrásnou vestu – vestu fialovou. 59

POVÍDÁNÍ O ČLOVĚKU.
To je tak: člověk má čich, sluch, chuť, hmat a zrak, a tyto smysly má pro nesmysly. Pohleďte na mne: jak mne zde vidíte, je všecko klamné. Řekněme nohy! Pomysli mnohá, anebo mnohý: ty já mám taky – – tak jaké fraky? Zdání, jen pouhé zdání – – Nemám svých nohou pro tancování, pro noční potulky, pro cesty za holkou s nabitou tobolkou, nemám je pro kostel, nemám je pro postel, pro tmu ni pro osvětu, 60 pro auto ani k letu, pro politické sháňky, pro útěk z banky – – pohleďte – jsou jak sirky – mám je jen pro lakýrky. A teď dál. Člověk by plakal hned a hned by se zas smál fíkový list, kdyby měl číst. Co vím, neprozradím. Nepřemýšlejte! Ruku si na srdce dejte. Jak je to se mnou, tak je to s vámi – každému slunce zajde za horami. Tož tedy boky. Břicho a boky! Bývaly v mládí bouřlivé roky! Jen místo zbylo, parcely pouhé pro vesty dlouhé. Jen tajná spíže, tusculum hladu. V žehnání na ně ruku svou kladu a na žaludek vzpomínám si s chutí – to věru dobré místo k prohlédnutí, Básníci boží, uchopte se varit! Můj žaludek je skladem slavných rarit. Příbuzní, kmotři, sousedi, známí, 61 přátelé, muži tak jako dámy ve chvílích zlosti, anebo smutku padli mi do žaludku. Básníci, ševci, zloději, světci, herečky, herci, hlupáci, vědci padli tam náhle v života boji a teď jsou moji! Dialog často s tím, oním vedu, na revanche dám mu v pilulce jedu slovem či perem a tak se perem. Trochu sem je srdce, jež patřívalo všem a mělo rádo lidi láskou mládí, jež snadno kamarádí. Později chvělo se nadějí, že něhou lásky bude celé žití zkrášleno míti. Zas a zas obraz se měnil za obraz – jeden byl černý druhý blond – ten těla měl, ten ducha pěkný fond, ten ledový byl a ten plamenný, ten svíral zradou a ten rameny, ten žíznivý, ten vonící, ten v plenairu, ten v ložnici, ten lenivý, ten divoký, 62 ten dlužil a ten vracel s úroky, ten sto jich měl, ten poprvé žeh ďábla chytil do krve, ten hladový, ten všeho syt – a já měl vášeň, já měl cit hlad ukojit, žár uhasit... Teď místo praxe, raději ctím theorii nadějí... Mám také ruce. V prstech hmat. Nu – nebojte se – nic jsem neukrad. To mnohý zná a znal: ruce jsou velký kapitál. V obcích a bankách, v městech i státech, co den je slyšet o různých hmatech. Co komu třeba, to každý hledá – má dáti – nedá, smí vzíti – bere. Jsou hmaty kolikeré. Jiné jsou hmaty, když soumrak přijde, jiné jsou ráno, když slunce vyjde, jiné jsou v mládí, jiné jsou v stáří – různě se zdaří. Jiné zná palác, jiné zří chata, jiné jsou z lásky, jiné v zdar zlatazlata, jiné zná žena, která se v hedvábí vdává, jiné ta, již je ložnicí tráva. 63 Tak letí, letí padesát roků... Nuance všechny najdeš v jich toku a co ti zbude pro zbytek žitížití, jen ruka cítí. A zde je krk. Má dosti ceny. Přemnohé věci jsou zde navěšeny. Kravaty, límce, časem také žena a je-li hlas v něm, stoupá jeho cena. Vysoké C když usídlí se v němněm, je pěkným výdělečným nástrojem. Pouvoir dává slovo dané zrušit, v bubínky ušní bez obavy bušit, perversní ženy ve dne v noci spíjet a povinnosti klidně opomíjet – Snad proto nad ním sídlo své má chuť – nu, buď jak buď, co chutná, víme. Nic divného, že chuti rozumíme. Je to dar znát brambory a kaviár, rozeznat vody od šampaňské marky, Thusneldy, Xenie a Barky a co v nich je i nenínení, dí první políbení. Toť otázka je chuti 64 po ceně dosáhnutí, toť zaťukání na hostinný dům, jímž jde se k peklu nebo k nebesům, toť první bomba v ohrožený hrad, jenž čeká vpád, toť pojistka, jež spíná elektrický proud vzájemných pout a z její chuti už na jevo vyjde, co asi přijde. Nad nosem, o němž nezmíním se rád, ač je to chuti dobrý kamarád a sídlo čichu, ale velký bloud, jenž dovoluje ženám popadnout nás jako slony a pak voditi – což reputaci musí škoditi – jsou oči, nebo jak se říká: zrak. Básníky veleben byl často tento brak, ač bez zásluhy. Je to zrádce kletý – čachruje s dojmy tak jako s lety, myšlénky tajné zradí i skutky – zoufalou radost, veselé smutky na pospas hodí, jako kus chleba, kdy není třeba. Když s vážnou tváří ulicí jdeme, prozradí, kterak svlékati chceme, když v parlamentě boříme vládu, 65 zradí, že chce se nám míst nebo řádů, když z našich řečí hrom a vlast lítá, zradí, že chceme být u koryta, když řveme s davem „Na břehu Rýna“, zradí, že kape z nás římská špína, ni zisk ni sláva když jsou heslem akcíakcí, zradí, že píšem jinak do redakcí a tak je vždycky opakem činů dcer jako matek, otců i synů. To už sluch je jiný druh. Co jednou stranou chytí, zná druhou propustiti. Methodu mívá hbitou neslyšet děvče, jež přijde s paternitou, neslyšet věřitele, jenž o své prý se hlásí – nu, neslyšet všecky nepříjemné hlasy. Však ozve-li se: na, na, na! poslouchá třeba do rána a řekne-li mu žena: tvá jsem jen, je v samé „slyším“ proměněn. Já ne. Já jen tak mám chuť a hmat a sluch a čich a zrak a tyto smysly mám pro nesmysly. 66

LILIE.
I.
Má lilie, můj květe nostalgický svou bílou krásou můžeš všecko říci, jak bylo, jak je a jak bude vždycky, když symbolem jsi ženě bledolící, když probouzíš ji ze sna, jdeš s ní spat, den celý prodlíš v jejím blízku ráda, jí učíš toužit, učíš milovat, jak sobě srdce, věčný svůdce, žádá. Má lilie, společnice mých snění v nichž krev má touhou neskojenou hoří, v nichž líbám, volám, šeptám v opojení a zmítám se v podušek bílém moři – to nepovídej, že tvé paní sen rudými květy hýří noci celé a neprozrazuj tajnost jedné z žen: že pro ty sny tě skrývá do postele... 67 II.
To bylo včera. Slunce zapadalo a tichý vánek haluzemi chvěl, mé srdce z ticha večera se ptaloptalo, proč miláček můj dosud nepřišel. Však večer mlčel, ticho, ticho bylo, jimž po chvíli se hlas lilie třás’: „Tvé, moje paní, jen tvé je to dílo, že nocí nezní sladký jeho hlas. Když líbal tě a chvěl se touhou zcela a žhavou vášní jeho zrak když plál, tys na mne, paní moje, zapomněla a šťastna byla, když tě v lokty spjal.“ Můj květe bílý... Ty můj květe denní noc jako žena nad vše cení hřích být rudým květem v ohni rozvášnění, jenž plane v bílých liliích. III.
Lístečky trhám jeden po druhém, přikrývám jimi volně pustou zem, na každém krůpěj krve snad se skví, v ní jedno erotické tajemství. 68 Lístečky trhám... v měkké náručí rád každý život ďáblu poručí a bílé květy vábí, vábí svět, pel jejich každý touží uvidět. Postýlka bílá čeká ve květech, polibky hoří na vášnivých rtech, šílená vlna lásky lilie každého, kdo sláb, snadno zabije. Lístečky trhám – nové vypěstím, milenci krásy pojďte za štěstím, po špičkách pojďte v sladké závrati lilie bílé se mnou trhati. 69

DUCH HARLEKÝNA.
Neslyšně, jak se sluší Harlekýnu, po špičkách před vás, drazí, předstupuji, bez cárů, kterým šaty přezdíváte, bez masa, kterým tolik oplýváte, bez titěrnosti z brillantů a kovů k vám vystoupil jsem s chudičkého rovu a několik vět řeknu v levo, v pravo. Mám k tomu právo. Vrací se často, odkud kdo přišel povědět vše, co viděl a slyšel, co poznal, zažil, čím trpěl třeba pro kousek chleba, jak a kde zachyt’ paprsek štěstí, proč nemoh’ k jasnu nebe se vznésti, proč bloudil světem, dálkami, městy i vedle cesty, proč věčnou touhu po světě nosil, proč slzel, žebral, klnul a prosil 70 za jeden úsměv za pohled jeden, jenž by mu vlídně pokynul v Eden tam kdesi v dálce ztracené, cizí, kde žaly mizí... Je tomu dávno. Několik let přelétlo zatím neslyšně svět, tisíce chvílí dobrých i zlých slyšelo jásot, výskot a smích, tisíce chvílí vidělo žal, a kdosi mocný v synthesu spial rozmarně obé, nazval ji žitím, jímž člověk musí břímě své nést, ať už jde hložím, anebo kvítím po cestách jasných či vedle cest. Býval jsem hercem – hercem z masa, kostí, (posledních měl jsem věru víc, než dosti), a jak to bývá na tom světě již, těžce jsem vlékl existence kříž. Bloudil jsem dálkou, vším jsem za vděk vzal, o vavřín slávy do krve se rval, a všude tam, kde kynula mně manna, jsem najedeným dělal tatrmana, za svůdný pohled, potlesk něžných dlaní šlechetných paní jsem jásal, bouřil, svíjel se – však víte – vždyť na divadlo sobě potrpíte Člověk byl ukryt kdesi duše na dně a komediant vyvolával snadně 71 aplausy, „bravo“, články novinářů i řeči lhářů, kteří mi v duši sladce lichotili a po straně mne kopali a bili. A tak jsem žil a miloval a umřel, jak mnozí dříve a jak po mně mnozí, jimž osud přiřknul osud Harlekýnů: člověka kousek, ďábla víc – nu, bozi! Byl slavný pohřeb. Městská rada, střelci, spisovatelé neznámí i velcí, malíři odborových sdružení, jež v nájmu mají prima umění, zpěváci, herci, slavní dilletanti a tuti quanti, ba také jeden kdysi chlebodárce šel s truchlícími. Každý věnec dal mi, kde tučně stálo jméno pana dárce, jenž znal se se mnou – slavným – ale talmi... Slzely baby, když mi v cestu pěli dojemně chorál: „Drahý, s bohem buď...“ přátelé, kteří dodat zapomněli: Jen, Harlekýne, víc se neprobuď a zůstaň tam, kam vždy jsi dojít chtěl, tam někam – do pekel... Co zapomněli, to jsem věděl sám – tož do pekla se rovnou ubírám 72 alejí dlouhou pěkných šibenicí, jež každá měla krásnou makovici: vládcové slavní všech dob a všech zemí zde v družném klidu hlavy v oběť dali, a aby byli i zde nade všemi, vrcholy šibeniček přikrývali. Ó, povídám si – krásná dekorace! Jaká to teprv bude v pekle nace, když cesta je tak krásně znamenána, jak žádná nevystihne panorama. Hvízdaje známý kuplet o Pančavě, své vědomosti srovnával jsem v hlavě, přichystal citát z Mefista, cos svého, pak vzpomenul jsem pana Twardowského, a než bys napočítal dvacet pět, na rudé bráně vítání jsem čet’: „Kdo krad’ a vraždil, přijat není, kdo smilnil, nemá přístupu, kdo v paličství měl zalíbení, zde nenalezne potupu – však zrádci, pokrytci a lháři ať přihlásí se v refektáři, a všichni, kdo jen komedii znají, v pekle se k uschování přijímají.“ A dole podpis: „c. k. peklo“ jen. Povídám, byl jsem přímo unesen, že kurážný jsem od jakživa byl, ihned jsem zazvonil. 73 Jak zázrakem se brána rozletěla. (Nebylo třeba. Jsem útlého těla.) „Má úcta! Na zdar!“ volám vlastenecky. „Jsem Harlekýn, jenž, co ved život lidský, znal dole peklo, proto jde jak domů, by nový názor přidat mohl k tomu, co na světě mu lidé zažít dali. Rád věděl bych, zda peklo více pálí.“ Jakýsi starý, sešlý Satanáš mne vlídně vítal: „Pojď jen, brachu milý, z těch lidí, o nichž povídáš, už dříve se zde mnozí usídlili.“ Podám mu ruku a jdu mužně v před. U ďasa! Kolem zase starý svět! Kavárny, hotel, mešity a zámky, divadla, známé vetešnické krámky, lázeňské boudy, knajpy, nemocnice, hřbitovy, jatky, váha, křtitelnice, na mostech lumír, stráž potravní čáry, záložny, žaláře i pivovary – leč nikde lidé, kteří by to vedli... Myslím si: v tomhle jste se nepovedli – však z rozjímání hlas mne vyrušil – sám arciďábel nový mluvčí byl: „Ah, kýho výra, jaký starý známý – no to jsem rád, že už jsi mezi námi, těm dole, že jsi konečně dal vale a tak dále. 74 Co? Jak se máš? Víš ňáké anekdoty? Na ty psoty jsme tady štíři – to víš – chvíle dlouhá, a to se i čert peklu rouhá, Jak se ti líbí? Přece povídej!“ Jen vzpamatovat se mi, pane, dej! „No, dobře, dobře – budeš tady rád – čert vždy je Harlekýnův kamarád. Máme tu pěknou chásku pohromadě. No, však je poznáš. Jsou na promenádě. – Vidíš ty stavby? Paláce a chrámy, i ostatní, co kleto bylo vámi, zde připraveno pro největší muka: Kdo dole směl to všecko užívati, zde jednou týdně smí se podívati, však vzdálena je všeho jeho ruka. Zde splňuje se nevídaný div: z mozolů druhých nikdo není živ, zde pokrytství je všechněm k pohrdání, o zrádcích nikde není ani zdání, a všichni, kdo tam dole světem vládli, zde v zatracení věčné rázem spadli. Pekelný chleba věru lépe chutná, než pozemšťanů existence smutná, kdy nevíš přesně, kdo ti v oči hledí, zda lotr, přítel, který s tebou sedí.“ Pak uvedl mne v nových přátel kruh. – – – – – – – – – 75 Že dnes jsem tady? Inu, duch je duch, a jak je známo, taký pekla syn víc může říc’, než živý Harlekým,Harlekýn, jemuž by život zničili jste hravě, by plakal usedavě u vašich nohou, páni najedení, u lemu šatů hysterických paní, ubohý šašek, blázen, fantoš zábavy všech bez srdce, duše i bez hlavy, všech, kdo jsou jeho dobří přátelé a vždy ho kopnout mohou vesele, by jeho peklo jejich nebem bylo. Hle, po smrti se všecko obrátilo, a Harlekýn je, skety, ve výši, kde o vás pranic neslyší, sám sobě bohem, světem – věčna syn, antipod Zla – ubohý Harlekýn. 76

V ZEMI LVŮ.
Už lvové vymírají na slupce pozemské a ti, co jsou, své zuby brousí jen na ženské. Leč úhradou je jistě oslovská úroda každého pásu země, každého národa. Nač hřívu mít, dva chvosty když uši postačí a člověk může býtibýti, čím se mu uráčí? Nač sílu mít a drápy, když stačí kopyta, 77 by výborně se vedlo na blízku koryta? Tak všude mír je svatý, že osel není lvem a my, že za hýkáním, jak za lvím řevem jdem. Jiný čas, jiné mravy, jiným je také lev, Adama plémě jiné jiné plemeno Ev. A bude ještě hůře na slupce pozemské, až poslední lev zdechne poslední u ženské. 78

SOLOVÝ VÝSTUP.
Pukrle dělám, slavné shromáždění – jsem pozván, abych – šlakovitá věc – ve vašich srdcích našel, co tam není: zář dobra... Prosím, beru za zvonec. Jest jedna zem – nu, již se usmíváte, vědouce, že je zemí mnohem víc – kde hoří květy, svítí slunce zlaté a hvězdy planou září voskovic. Dým kadidla tam jako v kathedrále k nebeské klenbě stoupá den co den a věčné hymny zvučí k věčné chvále za kraj, jenž dosti lidem úroden. V té vzorné zemi docílili toho, že zavedli v ní „říšský pořádek“, nepije, nejí, nespí nikdo mnoho, je cizí závist a je cizím vztek. 79 Pražádné chrámy, fary, residence, ministrů není, není říšských rad, biskupů není, králů, diference národní, božské nelze vyvolat. Zloději nejsou, ani prostituce, jeptišek není, ani žalářů, smí každý v zemi té mít čisté ruce k modlitbám u rodinných oltářů. Žurnály zašly bez otázky vodní, bez voleb, schůzí, sportů, divadel, nevíří nikde známé proudy spodní, k zvednutí slávy, k potopení těl. Malíři nejsou – země svěží krása „obrazem všeobecným“ zvána jest a s nimi zašla mecenášská chasa a tak i doba veličin a hvězd. Nepíše nikdo veršů v této zemi a každý zná jen „báseň života“, jež nade všemi mává perutěmi a v slujích hřímá hlasem Kyklopa. Protekce není, pletek zákulisních, bankéři nejsou, ani podvody, chuďasů není, ani pánů přísných, kde nejsou vlastenecké závody. 80 Tenorů krise nemá v zemi místa, ba ani vláda dramatických div, dost existence každého je jistajista, kdo kotrmelců není žádostiv. Korrupce není, každý chce žít v míru, ba zrušeny jsou třídy dietní, schopnostem jen dá každý mzdu i víru a nikdo není zlý a devotní. Je všude krásně, na vše slunce padá, jsou všude květy, háje, údolí – jednoho muže jen má žena ráda a šťasten může býti kdokoli. V pořádné zemi nic špatného není – v té vzorné zemi jistě setrvám, až najdu ji, přeslavné shromáždění – neb dosud nevím o té zemi sám. 81

ČESKÉ OSTENDE.
Řekou, kdysi zvanou stříbropěnnou, jejíž půvab, žel, se s lidmi stýká, zajeď sobě s milenkou či ženou, poutníče můj, ruče do Bráníka. Nehleď v pravo, nehleď v levo také, neboť středem Adamitů jedeš, a ti vedou řeči všelijaké, jimž ty slovem klidným neujedeš. Ani těch si nepovšimni, kteří sedí v březích tiší, mlčeliví a svým prutem věčnost času měří čekajíce na zabrání divy. Úcty tvojí zasluhují tolik, jako Triton v nezbádaném moři – vždyť jen Bůh a Rybí Melancholik do abstrakcí ducha svého noří. 82 V dálky jeď jen a pohlížej k nebi v slunce záři, v beránků rej němý, ať kol lidé pláčou neb se šklebí – ty buď bohat svými nadějemi. Z nenadání huronský křik zazní, chaos zvuků divoký a řvavý, jak by v boji s Indiány blázni utkali se náhle u Vltavy. Klení, výskot, smích a naříkání, hrdličky hlas vedle řevu býka, víla vedle opulentní paní plove, skáče, vlnami se smýká. Žhavý pohled toužný povzdech volá, mocné svaly kyprým vděkům kynou, a zas smích a jásot shora, zdola v jeden chaos zvlní se a splynou. Není paní, není dívek tady – jsou jen ženy sluncem opojené, které touží vejít do zahrady Astarté od věků zasvěcené. Není vdovců, manželů a hochů – jsou jen muži s roznícenou krví, kteří touží vzít si svoji trochu ze záhonu Astartina prví. 83 Není těl zde z masa, krve, kostí – jsou jen výhně elektrických pecí a v nich Satan andělíčky hostí představami citů, vášní, věcí. Vltava se proměnila v Lethe, lidská srdce v zvony poplach hřmící, fádní život ve vír, který smete dobývané, jako váhající. Slunce hoří, mladá těla svítí, vlnu řeky vlna touhy stihá, vzdušnou vlnou chví se vlna žití, jejíž odraz v stech zraků se mihá. Ruce rukou, rtové rtů se ptají němou řečí nesmrtelných chvílí, kde jim květy vášně rozkvétají, v něž lze stajit těla zázrak bílý... Jsi-li, poutníče můj, synem země, vzdej se vlnám, slunci, ženám vzdej se, jako střela vyleť z lodi ke mně a pak se mnou v Lethe vykoupej se. Zahoď moralistů theorie, nedbej, co ti estheta hlas říká, a slyš, kterak tepna žití bije v červencovém vedru u Bráníka. 84

MÍR.
Klid a mír svatý je ve světěsvětě, bělostné prapory dují, národy žijí jen osvětě, s válkami nekoketují. Řekové s Osmany zapíjí vztek dávný ryzlinkem z Kréty, Albánec zajíce zabíjí, Arnaut rozpustil čety. Japonci vzdali se Koreje, Rusové Mandžurska detto, Anglie indické naděje pohřbila a tak dál jde to. Maroko zemí je radostíradostí, Habeš je královstvím lásky a v obě nosí své žádosti už jenom evropské krásky. 85 Černochům patří zas Afrika, Asie žluťáskům patří, a v světě podle slov básníka jsou jenom sestry a bratři. A ti se vespolek milují, jak je to již v Písmě psáno a jedí a pijí, tancují v poledne, večer i ráno. Tak komu milo, ať vesele v ten svět hned chystá se zajít, já zatím – odpusťte přátelé – nikde ho nemohu najít. Pro mne se nezměnil starý svět: zde zloděj, tam tyran stále a každý z nich třímá bajonet ve jménu boha a krále. 86

PÍSEŇ POPLATNÍKA.
Alou, páni muzikanti zahrajte mi dokola – jsem rakouským poplatníkempoplatníkem, jehož nikdo nezdolá. Ať finanční ministr, berní, nebo půlmistr chtějí daně, dám je řádněřádně, v placení jsem velmistr. Na marinu, na kanony, nena pense a novou zbroj třikrát denně chtěl bych platit, aby nebyl nepokoj. Jak to asi dopadne, až nás někdo napadne a beze všech dlouhých řečí něco nám tu ukradne? 87 Od huby si utrhnu rád, když tím říši pomohu a kdybych měl kudlu pískatpískat, neřeknu, že nemohu. Řemen více utáhnu, na slámu se natáhnunatáhnu, neboť vím, že za náhradu potom nebe dosáhnu. Život pro stát obětovat to už není žádný um, líp je dřít se, aby stát si moh’ pomoci k penězům. Turek musí prachy mít, Maďar musí zbytek vzít a Berlínský Přítel také na něco má apetit. Alou, páni muzikanti zahrajte mi dokoladokola, než svou polku dotancujudotancuju, přijde pro mne patrola. Včera jsem se pochlubil pěťák, že mi ze mzdy zbyl a už arch mám, že jsem erár o ten pěťák ošidil. 88

MILIONSKÝ KUPLET.
Kdo máš ňáký milionek, neváhej s ním přijít sem, my ho ihned, dokud teplý, k Prašné bráně zanesem’. Tam se ztratí, jako fík za maličký okamžik, jak už se tam utopilo milionků několik. Je tam zvíře strašidelné, s přeukrutnou tlamou drak, který papá miliony a účty zpět dává pak. Poplatníci blažení patří na to snažení a shání zas novou porci letošního ražení. Chudým dávat to je hloupé, z toho už jsme vyrostli 89 a umělcům z našich peněz zas by rohy narostly. A na školy dávati? Stát ať si je zaplatí, my jsme rádi, na bankety když můžeme sehnati. Nic pro sebe neděláme, strýčkování neznáme, vše jen pro vlast a pro národ z pouhé lásky děláme. Aby Němcům praskla žluč, kdo máš milionek, půjč a pak se representaci vedle Prašné brány uč. Poplatníci, bratři, Češi, s malou prosbou i k vám jdem, v čepicích všecky úspory všichni noste rychle sem. Kdo dá rychlerychle, dvakrát dá – obec je vám oddaná; na bankety bude nová velikánská dvorana. 90

INSTALACE PURKMISTRA.
Širou zemí, celou vlastí letí bystře slavná zvěsť: v matce Praze drahé, zlaté, zase instalace jest, bohatýrská slavnost pravá, v níž se ověnčuje hlava, jež se smí dotýkat hvězd. Hrom a peklo! Nedáme se! Na nás musí globus zřít. Kdo nás nectí, ať se třesetřese, až zas vůdce budem mít. Bruncvíkův meč zvedne směle; srazí hlavu nepřítele, za nás všecky bude bdít. Instalace! Na zdar! Sláva! Tisíc hrdel ječí v dál. [91] Purkmistrovi řetěz dává vlastenecký jenerál. Kolem samí hodnostáři podle šarží, kapsy, stáří – chátra stojí opodál. Nejblíž ti, kdož s pyšnou lící představují Prahy crém: ostrostřelci, granátníci, před titulár majorem. S nimi kněží, radní, starší šlapou v instalačním marši za hasiči s praporem. Národ jásá, bouří, volá: Purkmistr ať silen dnes, jak ten řetěz aspoň zpola když už do něj zase vlez. Ať se vrtí, kroutí, láme, už ho na řetěze máme, by jej žádný neodnes. Ostrostřelci salvy pálí, gratulantů prudký proud, neví, purkmistrovi má-li nejmíň ruce utrhnout. Každý žebrá, chce se vkrásti 92 do nejzazší těla části, aby našel teplý kout. Zvony zvoní, chví se Praha, jaký div – vždyť porod byl. Děťátko teď farář tahá – rád by se s ním pomodlil. Modlili se. Za tmu duší... Purkmistře slyš, jak ti buší umíráčkem řetěz v týl... 93

JINÝ VZDUCH.
Kdo jsi Pražák s tělem, duší, kdo o slávu Prahy dbáš, nastav ústa, oči, uši, ať uslyšíš, uhlídáš. Veliké se věci dějí.dějí, lidé pokrok, světlo chtějí, hnusí se jim tápat v tmách a copy mít na hlavách... Provětrati prý se musí ztuchlina v radničních zdech, systém pořádku se zkusí na otrlých konšelech, korrupci a strýčkovaní, které pěstovali pánipáni, nechť zuří a mají vztekvztek, prý se sáhne na zoubek. 94 Asanace, elektrika, plynárna i Littengrün, staromladočeská klika se spoustami taškařin, prohlednou se proti světlu, a kde třeba vzíti metlumetlu, tam se metla přiloží a co nutno naloží. Moc je síla – vzdorovati silou pouze možno zas a sílu má ten, kdo platí a kdo zlu chce stavět hráz. Jsem-li toho vědom celecele, nenávidím nepřítele a když syt jsem útrap zlýchzlých, setřesu je s beder svých. Kdo máš rozum, srdce svěží povinnosti svoje znej a jak vichr bez otěží k útoku se odhodlej. Zalomcujme barabinou odpornou a nehostinnou, aby vzduchu, světla proud mohl do ní proniknout. Šosáky a parukáře pochovejme v její zdech, 95 vyhánějme z chrámu lháře, kteří šlapou po květech. Srdcem Čech je zlatá Praha všem nám milá, všem nám drahá, proto nutno Čechu – jít a to srdce zachránit. 96

ČESKY KUPLET.
Kdo nic nemá, nic neztratí – to je známo od věků, sama církev velemoudrá tohle radí člověku. Rady této každý dbej, co nabudeš, rozházej a buď státu nebo církvi řádné z toho sousto dej. Vlídný osud dal-li tebe na radnici nebo v sněm, heslem sobě vyvol toto: na co přijdeš, všecko vem’. Svědomí je pověrou, kapři na ni neberou, psáno, co nevezmou jednijedni, jistě druzí poberou... 97 Ten, kdo stojí u koryta, má jen jednu povinnost: než si jiní před něj vlezou, sám se nakrmiti dost. A když stojíš u peněz, toho jedině se střez, aby ruce, jimiž bereš, nevklouzly ti do želez. Kdo je dobrým patriotem, nenávidí souseda, Francouze sní po večeři, Rusa místo oběda; a když staví kanály, hercegovku zapálí, esperantem píše Galům, že provise nepálí. Že jsme národ podnikavý, dokázáno mnohokrát tím, že každý má vždy nejvíc sebe a svou kapsu rád. V parlamentě tucet stran, žádná neví kudy kam, a pro práci není slyšet vyzvánění našich hran... Vůdcové a vůdcíčkové za frak, funkci nebo řád, 98 dávné sny i dávná práva zadávají napořád; a když občas voliči na ulicích zakročí, po zákonu s nimi vláda vehementně zatočí. Proto buďme filosofy, kdo nic nemá, neztratí, pokud smíme zdarma dýchat, netřeba si zoufati. Tolik smyslů, kolik hlav nemusí mít hloupý dav, když zaň myslí ExelenceExcelence, jak jim velí jejich stav. 99

PRAŽSKÝ ČLOVĚK.
My nemilujem širý svět a známe jen, co doma a dovedem to povědět vlasteneckýma rtoma. Že revoluce v Stambulu? To nehne pana Bambulu – nechť svět se rve a bijebije, on vlastenecký malvaz přec u Fleků klidně pije. Vždyť u nás věcí dost a dost jež za srdce nás chytí a přejdi jenom dvakrát most a poznáš české žití. Idee? Lidstvo? Škoda slov! Pan Bambula je filosof – co jsou mu rebelie? on vlastenecký malvaz přec u Fleků klidně pije. Jsou volby, schůze, výlety a tak je život pestrý, 100 ba na slavnostech s konfety lze najít vnadné sestry. Drinopol? Záhřeb? Volný lid? Pan Bambula chce volně žít, neb za svoje on žije a vlastenecký malvaz přec u Fleků klidně pije. Vzal všecku politiku ďasďas, ta k přemýšlení nutí a proto není nad malvaz, jenž popíjí se s chutí. A než se skončí jeden denden, pan Bambula je nachmelen, však sotva střízlivý je, zas vlastenecký malvaz přec u Fleků klidně pije. Bambula kdo je? Inu, Čech, Pražák a co víc chcete? Ty nelze spočíst na prstech, na sta jich naleznete. Vzdělání, duše k smíchu jsou! Bambula ten je Bambulou – a žije, jí a hnije a vlastenecký malvaz dál u Fleků denně pije. 101

MASOPUST.
I.
Frakové šaty černé, zcela nové a polobotky jemné lakýrové a pružný krok měl student Flok. Radost měl v srdci, něžný úsměv v líci, v tobolce měl korunky cinkající a jako bůh šel v dívek kruh. Hezkou si pannu vybral, jak se sluší, v tanci jí ďábla vzbudil v mladé duši a v slib ji chyt, že smí ji mít... Rozešli se. V šetšest hodin měnil v skutky svá slova v loktech vilné prostitutky, 102 co v dívčí sen bůh, Flok, plál jen. Den po dni hezká dívka čeká marně, bálový úbor leží v zastavárně, i Flok si lehl a den po dni čeká, kdy s bohem dá mu nemocnice c. k. 103

DO TANCE.
Jsou slavné bály, jsou karnevaly, merendy, reduty, den co den vdávací touhy dráždí a pálí valčíků, třasáků chvatný sen. A na Žofíně při dobrém víně určují tatíci budoucnost, kdy matky líně s rukama v klíně chrání svých dcerek pověst a ctnost. Na mnohou pannu zří ostrovanů vášnivé oči, jak na zázrak – to vždy je dům v tom, či možnost plánů protekci získati teď či pak... Bohaté roby matrony zdobí a vlečka dlouhá je nejmíň sáh, ať dluhy rostou, ať se muž zlobí, jen když je zmínka kdes v novinách. 104 Vídeň nás škrtí, jsme blízcí smrti – tancujem ztřeštěně navzdor všem, ať si nás zdrtí, jen když se vrtí, jen když se do potu dostanem. Poslanci, radní, svobodní, vládní, umělci, buržousti jeden rej, ti těžkopádní jsou lidé stádní, jimiž nás, bože, netrestej. My dobře víme, že vytančíme úspěchů nejvíce při tanci, v komisích, klubech pak za to sníme o sladkém od vlády mazanci. Milujem zpěvy, pivo a děvy pro blaho našich synů a dcer a pro úsměvy není čas hněvy posílat do vlivných, vládních sfér. Jsme lidé křehcí – těžko řic’, nechci frak, nebo křížek, nebo řád, když v karakteru jsme dosti lehcí, béře se vesele napořád. Co vláda žádá, dá duše ráda, za něco něco – esese, když rána padápadá, shrbí se záda a už se pak něco unese. 105 A zas se tančí a zas se jančí vesele! Juché! Stále, just! Ku předu, Franci, ku předu, Mančí, ať žije šílený Masopust. Žofínské sály jsou samé bály, bacilem skákání národ jat... ale co slz a obětí stály – kdo, ptám se, to chce počítat? 106

JARO.
I.
Starý zázrak věčných obměn času dnes se znovu chvěje nad zemí, tisíckráte květy požehnaný, tisíckrát mrzačen básněmi. Mladé jaro kroky nesmělými jde zas světem s písní jásavou, plno touhy, snů a radování nese světlo těm, kdo mřeli tmou, nese květy do zoufalých duší, nese život, sílu, nový den všem, kdo slabí v středu cesty padli a kdo snili umírání sen. Stromy, ptáci, vůně, řeky, pole, panny, blankyt v básních hlaholí, vyrobených pod přívalem slunce četou veršující, pacholí... 107 Starý Hálek mládne stokrát za den, památníky vyplňuje dál, jako tenkrát, kdy ho nadšeně náš dědeček babičce skandoval. Zlatý důl je to pro zlatou mládež, o myšlénky při něm neběží, jež by byly naší české panně nepochopitelnou přítěží. K čemu myslit, když jsme ještě mladí? Na problémy vždycky času dost. Stačí srdce, oheň, mladé tělo věru pro žalost i pro radost. II.
Že Evropa se chvěje v hrozné křeči? Bestie války, že chce kořist svou? Jaro je jaro a láska je láska a jejich krása krásou jedinou. Že proudy Sávy zardělé jsou krví, že rozvrat rodin zítra přijde snad? V dnech jara stačí přitisknutí k hrudi a tichý šepot: mám tě z duše rád. Nač pessimismus, když vše kolem raší, nač slzy, nářky, když je květů čas? 108 milujme jaro, žijme svoje chvíle – nevíme zítra, co bude z nás. III.
Tam kdesi dole polnice zvučí, tam kdesi dole schystána žeň a tady slunce radostně plane a život vítá veliký den. Paradox krutý: V zrození chvíli příšera Smrti pohlíží v svět... nebude jaro pomníkem času, v němž kvetl jenom krvavý květ? Truchlivá nebesa těhotna morem, spínají tajemstvím dějiny chvil – Co zrodí okamžik? Co skryto v tajemství? Jaký je začátek a jaký cíl? 109

ZATÍŽENÍ.
Komu není při zrození dáno, v lékárně do smrti nekoupí a co se stromu je oderváno, na strom jistě více nevstoupí. Ale čím kdo zatížen je v žití, může ještě pro potomky míti, což dospělí stejně jako děti každodenně mohou uviděti. Jeden zatížen je darem tonů, zpíváním si ukracuje den, druhý, stižen kletbou gramofonů, z očistce rád byl by vykoupen, třetí sbírá známky, jak kde vyjdou, na čtvrtého denně křeče přijdou, pátému je v duši smutno stále, šestý usmívá se neustále. 110 Někdo zatížen je stálým psaním nedbaje, že nikdo nechce číst, jiný, zatížen bakšiše braním z cizí mísy stále touží jíst. K tomu přijdou zatížení další zrádcováním, lží, šplhačstvím, falší, s nimiž lidé jako s dary svými prolézají třeba potrubími. Kdo je hvězdičkami zatížený, opouští přesnadno rodný štěp, a ten, koho zatížily ženy, dobrovolně lehá na oštěp, někdo daltonismem hrozným trpí, lípu nerozezná vedle chrpy, jaký div, že častokrát se najde, kdo zatížen renegátstvím zajde. Mimo lidi také často věci pojednou zlá nemoc zatíží, v budovách tak snadno jako v kleci čmelíci jsou děsnou obtíží. Jednou se jim říká nepotismus, jindy zoveme je servilismus, také často lze jim říci tmářství, ale nejčastěji otrokářství. 111 Zatížením trpí celé země, u nás šlechta je tou nemocí, již si ošetřujem’ velejemně a nechcem’ si od ní pomoci. Celé věky šlape naše práva fideikomisem nazvaná kráva, která shltla v spravedlnost víru a dala nám práva na papíru. Že i státy nejsou imunními, kdo by o tom pochybovat chtěl, proto důsledně jsou pasivními majitelé kapes, duší, těl. Zatížení nikde není malé, stejné v Alpách jako na Urale, k jehož vyléčení stačí ruce schopné zvednout prapor revoluce. 112

PEKÁRNA.
Byly časy, po Evropě kdy jsme nesli slávu svou, kdy se chvěli ti, jimž Češi řekli, že už nepečou. Dnes pečeme, pečeme, pečeme hrdinství domácí za pecí a místimísto krve kdys bouřlivé máme jen vystydlou telecí. Byly časy, český člověk kdy v koncertu světa hřměl, vojska, krále, generály na bojištích porážel. Dnes, pečeme, pečeme, pečeme práv státních papíry za pecí a místo krve své bojovné máme jen vystydlou telecí. 113 Byly časy, český lev kdy řídil věků rafie, kdy se nebál ani světské, ani svaté mafie. Dnes pečeme, pečeme, pečeme pod knůtky lampiček za pecí, a místo vzpour odbojné krve své máme jen vystydlou telecí. Byly časy, češství své že s bytostí jsme spjali svousvou, nežli jsme se rozehnali vlasteneckou fangličkou... Dnes pečeme, pečeme, pečeme, červenobílý sen za pecí a místo krve své ohnivé máme jen vystydlou telecí. Pečeme za krejcar, pečeme každému, pastýři římskému, tak jako světskému, pečeme celý den, pečeme do noci, sketové, zbabělci, baby a otroci. 114

NÁRODNÍ BLAHOBYT.
Velký Václav (nech ho ležet, pane) slavný příklad potomkům svým dal, pěkných volů stádo spočítané poslušně, když Němcům posílal. Během času povinnost ta přešla, volů doma spousta zůstala, a tak z toho do budoucna vzešla pro nás všecky škoda nemalá. Svoji ku svým! To se snadno řekne, nepociťujem-li nadbytek a tak víme, že by bylo pěkné daní zase dávat dobytek. Máme zrovna exempláře skvělé – kdo má oči, ten je uhlídá – méně v duchu jsou a více v těle, jak to čas a dobré bytí dá. Rohy mají od přírody řádné, mnohý plusem ještě parohy, 115 vybírání hravé je a snadné pod blankytem české oblohy. Stačí pohled na národní žlaby, v nichž se třpytí zlaté papání, marně k němu chce se dráti slabý, silný vždy ho trká, odhání. Pivovary, záložny a banky rohatými obleženy jsou, ať už Václavy anebo Janky ze zvyku se také jmenujou. A tak je to pěkná podívaná od Krkonoš dolů k Šumavě, jak Čechie, cudná Slavská panna, nahá je od paty ku hlavě. Její krásu, bohatství a statky rohatí si klidně rozdělí, místo aby na národní jatky jsme je bez váhání věšeli. Vývoz proto nutno znova začít, k povinnosti dávné uznat vztah – – – ale strach mám, že už nelze stačit vyvézt voly vzrostlé po Čechách... 116

BÝVALÍ ČECHOVÉ.
Měsíc lásky, přísah, vůní, květů je tak často na půl aprílem – nebeský den sotva splyne s nocí, a už déšť a vichr bijí v zem. Na mé výspě po čertech je smutno, jako bouřný Perun hledím v svět, na ráj zemský, utopený v blátě, neodvažuje se pohledět. A tak sednu, složím hlavu v dlaně, vzpomínám si na dobré i zlé a jsem rád, že oboje se střídá při tom generálním defilé. Vedle lotrů klidně tahnou svatí, žebrák kluše stejně jako král, Indiáni vedle Evropanů, ten kdo dával, jako ten, kdo bral, 117 lichvář, bankéř, ministr i lokaj, farář hrobař, idiot i mnich, ten, kdo cedil slzy krokodýlí, ten, kdo na rtech cynický měl smíchsmích, v jeden chaos splývají a mizí bez ohledu na druh pohlaví, ať už umírali s vůlí boží, nebo s revolverem u hlavy... Čert je vzal; to jen je nepochybno – kam je zaneszanes, to je jeho věc, v nebi je prý doma jako v pekle, a tak je to jedno na konec. Cheche! Hle, hle – zase noví známí, z divadel a přednášek je znám; také v knihách stýkal jsem se s nimi a tak přesnadno je poznávám. Bon jour, drazí, zdrástvůjtě a nazdar – vidíte, že raçovní zvyk ctím – matkou republika nám, car otcem, my to ostatní jsme mezi tím. Tatík Žižka, Prokůpek a Holý – jakých dávných hrdinů to tlum, jaká síla, jak jim sluší zbraně a jak oni sluší palcátům. 118 Kéž by tady naši vůdci byli – aspoň Žáček, Pacák nebo Bráf v uniformách, v krásných c. k. fracích, aby skupinu chyt’ fotograf. Za nimi pak – plesej srdce české – Komenius, Jeroným a Hus, kolem nich zas Milič, Rokycana, Poděbrad a Jiskra, Talafus. V každé hlavě bystré oči orlů a v těch očích láska, vzdor a duch a kam hledí, všude květy planou, myšlenkami naplněn je vzduch. Kéž by tady naši vůdci byli – Myslivcové, Škrdle, Kopal, Drozd, Poštolka a druzí černí ptáci, kteří okrašlují český hvozd. Po té zase: purkmistři měst pražských, konšelové, kteří ctili vlast, bez pardonu v trdlici a pannu dávajíce toho, kdo chtěl krást. Kéž by tady naši radní byli – aspoň všichni, zajisté by hned vzácné hosty do Žofínských sálů vedli vybraný by na banket. 119 Tam pak by se mluvilo a pilo, strhly by se hráze nádrží, vždyť je Praha slavné caput město; panečku, to něco vydrží. Však by se vám, staří, vysvětlilo, jací jste to byli copaři. Pivovary nemít! Hanba městu, v němž se mnoho piva nevaří. A ty domy, co jste vystavěli! Samý arkýř, prejzy, malba, mříž! Assanaci neznat! Dům u Prašné brány! My teď s rozbouráním máme kříž. Teď je jinak – pryč jsou barabiny, pryč jsou staré stromy, zahrady, ale za to na radnici často pořádávají se parády. Všichni už jsme rady, máme řády, každým rokem jedem přes Nancy a což mládež – vaši potomci – dnes Čechy proslavujou kopanci. Za sudlice míč jsme vyměnili, za palcáty lehkou raketu a tak všechno, co má ruce, nohy, buďto hází, nebo kope tu.“tu. 120 Žižka vstává – jeho oko bodá – hromnou svoji ruku pozdvihl, ale v tom si vzpomněl a jen řekl: „Vari, havěť!“ – pak si odplivl. R-rr-rumm bum bum – chvatně hlavu zvedám – Konec snění – jen déšť bije v zem’ Jana Husa, Jana Podlipného..., Kletý máj, který je Aprilem. 121

VŠE PLYNE...
Bozi všecko vidí, bozi všecko slyší – příjemno je ležet v lese na Zátiší... Není kolem lidí, zvířat kolem není – děkuji náhodě za to nadělení: pod hlavou hrst trávy, nad hlavou kus nebe, na starosti jenom a jedině sebe. Pěknou podívanou, jak oblaka letíletí, sám turecký pámbu může záviděti. Kouř cigárka klidně, tiše vzhůru pluje – ať se v nekonečnu také zaraduje, ať tam pozdravuje všecky nesmrtelné, jeptišky i mnichy svaté církvi věrné, papeže i katy, zloděje i krále, báby, kostelníky, drozdy a tak dále. Všechny, kteří světu černý příkrov dali, pravdu, krásu, radost kteří zašlapali, zpeněžili boha stejně jako hlupství, aby veselo vždy bylo na biskupství, 122 aby tučná břicha tučné hody měla i ve jménu Ducha i ve jménu Těla. Velí zákon boží: jeden vždycky platí druhému, jenž církví ustanoven bráti. Velí zákon boží: dobří mladí lidé dejte rádi všecko, když k vám pastýř přijde. Velí zákon boží: vidoucí buď slepý – co je proti církvi, je lež nebo klepy. Velí zákon boží: víra tebe spasí, bývalo tak, je a bude na vše časy – – Kouř se rozptyluje – – mizí v strmé dáli – usmívám se za ním: zdrávi vzkazovali! Zle je, pane, dole na pozemské slupce – světlo vysvítilo na černavé trubce, zapálilo kutny, zapálilo hlavy – od Sekvany vzlétlo spadlo u Vltavy. V úzkosti Jerišské trouby hradby boří: v nejčernější zemi hoři, hoří, hoří!! Co teď? Prosit, volat, klekat, zažehnávat, vykuřovat, pilně na modlení dávat? Řím a nebe všecko vidí, všecko slyší – – – Příjemno je ležet v lese na Zátiší. 123 Kniha tato obsahuje:
Str. Píseň jasné pohody5 Zahrávání s pravdou9 Matematika14 Půlnoční ballada17 Pan příživník24 Monolog28 Universální genius33 Historie Dona Juana36 Nemožný člověk42 Rodinná kytara46 Na křižovatce54 Pan Vesta57 Povídání o člověku60 Lilie67 Duch Harlekýna70 V zemi lvů77 Solový výstup79 České Ostende82 Mír85 Píseň poplatníka87 Milionský kuplet89 Instalace purkmistra91 Jiný vzduch94 Český kuplet97 Pražský člověk100 Masopust102 Do tance104 Jaro107 Zatížení110 Pekárna113 Národní blahobyt115 Bývalí Čechové117 Vše plyne122
[125] Knihy Josefa Lukavského:
Kamenný ideal. Náladová hra. 3 akty. (M. Knapp.) Slunce. Sociální drama. 4 akty. (M. Knapp.) Májová noc. Obraz ze života. 3 akty. (Dr. J. Bačkovský.) Májová noc. Obraz ze života. 3 akty. (Dr. J. Bačkovský.) Láska je hříchem mým. Hra o 1 aktu. (Fr. Šimáček.) Kalich rozkoše. Verše (K. Procházka.) Kapitoly o divadle. (Dělnická Akademie.) Výstavní Pegas. Satiry. (Dva svazky. Nákl. vlastním.) Herci a herečky. 12 groteskních scén. (Přemysl Plaček.) Kleopatra. Novella. (Přemysl Plaček.) Karikatury umělců. Sonety. („Divadlo“.) Komedianti. Román. (Fr. Borový.) Píseň podzimu. Román. (J. Otto.) Pánové a dámy... Pamflety, satiry a ironie. (Nákl. revue „Divadlo“.)
K tisku připraveno:
Ironické sonety. Histrioni a jiné causerie. O malíři a jeho milé. (Aktová veselohra.) Povídky o milování. Stříbrná zář a jiné povídky.
E: pk; 2007 [127]