HISTORIE DONA JUANA.
Dámy a pánové,
jsem prostotyp mužství a ve mně vidíte zosobněnu dobývavou erotiku všech dob. Já trvám – jen kostým a dekorace se proměňují. Je to se mnou jako s láskou – ona je věčná, ale figurky se mění. Vítězím nepochybnými zbraněmi: pohledy, úsměvy, penězy, vášní – ale hlavně slovy, neboť slovo je všeho základem. Ono obrací lež v absolutní pravdu a pravdu činí směšnou lží. Slovo je hybnou silou, kolem níž se točí svět, záleží pouze na tom, kdy a jak je promluveno. Okouzluje ducha a podmaňuje smysly, otevírá srdce a rozplameňuje krev. A nevěrné ženy byly, jsou a budou. Hle – vyvolávám llusiilusi – tu zázračnou čarodějku, která právě teď zaťukala na brány vaší pozornosti a zajala váš sluch i zrak:
36
Krajina rajská. Slunce, květy, vůně,
jásavé zpěvy ptáků zvučí dálí
a v středu krásy dvoje srdce stůně,
v něž náhle divné touhy napadaly.
To Adam s Evou. Žijí, touží, prahnou
po čemsi novém, nudou zmalátněni
a marně číši lásky ke rtům nahnou
číms novým, netušeným okouzleni.
Na hebkém listí Eva touhou vzlyká
a žhavé tělo tiší chladem rosy.
Chci „cosi“ „cosi“ stokrát nebi říká
a celou duší o splnění prosí.
Je večer. Ticho. Zašumnělo kvítí
a cosi spjalo Evu v štěstí mladém,
jež zpívá láskou a dá radost žití...
To byl jsem já. – Dle bible byl jsem hadem.
Jsme v slunné Helladě.
Junácký válečník, ten čacký obrobijce a mocných bohů syn
přejasný jak sluncí zářné blesky a chmurný jako stín
rozmetav Troju v rum titansky zdolav ji, nikoho neživiv
37
spěl v domov daleký, v dům rodný, by, uzřel lásky div:
svou smavou Helenu, rozkošnou jako den,
zoru své duše. Vítězstvím hrd a touhou opojen
v dům náhle vstoup’. Má Heleno, tak volal hned a v let
bran dal se schodištěm, by v náruč vzal svůj květ.
Na lásky perutích k ložnici její spěl
a zřel – ó, tuhla krev obrazem, který zřel:
nahý se ženy zjev uprostřed lůžka skvěl –
ó, bohové! Ne sám! Jiného spínal v něm!
To jsem byl já – když jsem byl Parisem.
Jsme ve Florencii v době Renaissance.
(Začátek patheticky:)
Čas ořem letí. Spas se, kdo jsi hřešil!
Červ pozemský se třes před božím hněvem!
Obětuj s chutíchutí, čím jsi se rád těšil
a veleb Pána modlitbou a zpěvem.
Pryč s klenoty, obrazy, šatem, zbraní,
v kající rubáš spněte touhy všecky,
malomocenství všecky hříšné raní –
Savonarolův hlásal rozum dětský.
38
A vévoda paní i šlechtic mnohý
mu tleskali. Náprava nutná jesti!
Je dobré míti nebe do zálohy
a věčnnévěčné lepší nežli časné štěstí.
Leč večer hrála hudba, tekla vína,
bachantky nahé v orgiích se chvěly,
na každém lůžku v loktech mřela vina
a moralisté vášní oněměli.
V zahradách láska provázela západ,
v ložnicích touha slunce přivítala,
van opojení učil život chápat
a jedna vlna všecka těla spjala.
Svět ponořil se v tuto vlnu celý
a všecky ženy se jí zcela vzdaly –
své muže rády – jiné radši měly...
To byl jsem já. „Přítel“ – mne nazývaly.
Dál o kus času. V rokoku jsme nyní.
Zámecká alej. Večer je již.
Alejí kroky cupají z ticha...
Kdo pak to kráčí besídce blíž?
Kdo to v besídce „miláčku“ vzdychá?
Hedvábný kabát, bělounký cop
nevidět více... Polibky zvučí
39
a srdce tlukou, jak o závod,
že nutno vložit je do náručí.
Ach Terezie! Ty jsi můj svět!
Ach Dominiku, tvoje jsem celá!
Měsíček viděl na retu ret.
Noc cizím pranic nepověděla.
Hodina přešla. Cupity, cup...
Zámecká paní v aleji mizí.
Po chvíli přes plot Dominik hup...
Tu byl jsem já. „Ctitel“ věrný, ryzí.
A dnes? Carfioli zpívá o moderním Juanovi:
Měl jsem holku – byla z Libně –
začalo to mnohoslibně,
měl jsem jinou, byla z Buben,
nestálá, jak slota duben,
měl jsem milou ze Selce –
nedošlo to k veselce.
Měl jsem milou, byla z Nuslí,
vzala mi pár nových bruslí,
měl jsem milou, byla z Davle,
břitká, ostrá jako šavle,
měl jsem milou z Bráníka –
láska k ní už zaniká...
40
Měl jsem milou, byla z Michle,
s tou jsme rozešli se rychle,
měl jsem milou, byla z Troje,
tisknout uměla jak stroje,
měl jsem milou z Podbaby –
už mne taky nevábí.
Měl jsem milou v páté čtvrti,
milovala mne až k smrti,
měl jsem milou v Starém Městě,
měla jiných ještě dvě stě,
měl jsem milou z Podola –
vzala mi ji patrola.
Měl jsem milou z Malé Strany,
obrázek! však dotejkaný,
měl jsem milou ze Žižkova –
s tou už nezačnu si znova,
měl jsem milou z Malvazinek,
ta mi chtěla vzíti vínek,
když v tom z Košíř zpozdilá
do party mne hodila.
41