DO TANCE.

DO TANCE.
Jsou slavné bály, jsou karnevaly, merendy, reduty, den co den vdávací touhy dráždí a pálí valčíků, třasáků chvatný sen. A na Žofíně při dobrém víně určují tatíci budoucnost, kdy matky líně s rukama v klíně chrání svých dcerek pověst a ctnost. Na mnohou pannu zří ostrovanů vášnivé oči, jak na zázrak – to vždy je dům v tom, či možnost plánů protekci získati teď či pak... Bohaté roby matrony zdobí a vlečka dlouhá je nejmíň sáh, ať dluhy rostou, ať se muž zlobí, jen když je zmínka kdes v novinách. 104 Vídeň nás škrtí, jsme blízcí smrti – tancujem ztřeštěně navzdor všem, ať si nás zdrtí, jen když se vrtí, jen když se do potu dostanem. Poslanci, radní, svobodní, vládní, umělci, buržousti jeden rej, ti těžkopádní jsou lidé stádní, jimiž nás, bože, netrestej. My dobře víme, že vytančíme úspěchů nejvíce při tanci, v komisích, klubech pak za to sníme o sladkém od vlády mazanci. Milujem zpěvy, pivo a děvy pro blaho našich synů a dcer a pro úsměvy není čas hněvy posílat do vlivných, vládních sfér. Jsme lidé křehcí – těžko řic’, nechci frak, nebo křížek, nebo řád, když v karakteru jsme dosti lehcí, béře se vesele napořád. Co vláda žádá, dá duše ráda, za něco něco – esese, když rána padápadá, shrbí se záda a už se pak něco unese. 105 A zas se tančí a zas se jančí vesele! Juché! Stále, just! Ku předu, Franci, ku předu, Mančí, ať žije šílený Masopust. Žofínské sály jsou samé bály, bacilem skákání národ jat... ale co slz a obětí stály – kdo, ptám se, to chce počítat? 106