Jsou slavné bály, jsou karnevaly,
merendy, reduty, den co den
vdávací touhy dráždí a pálí
valčíků, třasáků chvatný sen.
A na Žofíně při dobrém víně
určují tatíci budoucnost,
kdy matky líně s rukama v klíně
chrání svých dcerek pověst a ctnost.
Na mnohou pannu zří ostrovanů
vášnivé oči, jak na zázrak –
to vždy je dům v tom, či možnost plánů
protekci získati teď či pak...
Bohaté roby matrony zdobí
a vlečka dlouhá je nejmíň sáh,
ať dluhy rostou, ať se muž zlobí,
jen když je zmínka kdes v novinách.
Vídeň nás škrtí, jsme blízcí smrti –
tancujem ztřeštěně navzdor všem,
ať si nás zdrtí, jen když se vrtí,
jen když se do potu dostanem.
Poslanci, radní, svobodní, vládní,
umělci, buržousti jeden rej,
ti těžkopádní jsou lidé stádní,
jimiž nás, bože, netrestej.
My dobře víme, že vytančíme
úspěchů nejvíce při tanci,
v komisích, klubech pak za to sníme
o sladkém od vlády mazanci.
Milujem zpěvy, pivo a děvy
pro blaho našich synů a dcer
a pro úsměvy není čas hněvy
posílat do vlivných, vládních sfér.
Jsme lidé křehcí – těžko řic', nechci
frak, nebo křížek, nebo řád,
když v karakteru jsme dosti lehcí,
béře se vesele napořád.
Co vláda žádá, dá duše ráda,
za něco něco – esese,
když rána padá, shrbí se záda
a už se pak něco unese.
A zas se tančí a zas se jančí
vesele! Juché! Stále, just!
Ku předu, Franci, ku předu, Mančí,
ať žije šílený Masopust.
Žofínské sály jsou samé bály,
bacilem skákání národ jat...
ale co slz a obětí stály –
kdo, ptám se, to chce počítat?