Tam, na protějším břehu,
kde stojí jejich paláce,
kde holub pečený jim létá do úst
a koláče jsou pojídány bez práce,
kde exotických hovnivalů lesklá rodina
je samý karneval a samá hostina,
tam, všecko majíce, i lásku mají,
jakousi lásku mrňavou,
jí náramně se holedbají
a před oči ji světu cpou.
Však láska ta, ach láska ta,
z dobročinného plesu dekoletovaná panička,
má zcela jistě srdce ze zlata,
a proto je tak tvrdé,
nic neví humanitní její levice,
že pro tisíce trpí miliÓny,
že sálům na okna se lepí bledé stony,
a do chuďasů střílí její pravice.
Básníci jejich vrní, brokátem se halí jejich krásky,
a inženýři válku zdokonalují
ze samé lásky.
Nenávist také mají,
a také mrňavou,
druh druha navzájem se požírají,
ziskuchtivost a strach jim hnuly žlučí zlou,
a hlavně na lžíci by vody utopili
ty, kteří dřou se na ně:
vždyť dělník s rolníkem již míří k cíli
a kují svoje zbraně,
jdou.
Jdou a jdou
pomalu – couvnou – vyrazí – jdou,
strnulým dneska krokem
my jdeme,
bouřlivým zítra skokem
se posuneme
vpřed.
Kolik že vám ještě poskytneme let?
A mimo vaši lásku, vaši nenávist
jak větru svist
jsme život sám, jenž táhne
do nové světa tvářnosti
a zlatou kůži z těla, střechy z paláců vám stáhne
ze strašné spravedlnosti.
Mrňavé citečky nosíme v kapse,
jako vy drobné pro žebráky,
botami okutými šlapeme váš pořádek
a s hlavou nad oblaky
my, proletariát,
touhami hnáni většími než nenávist a láska,
dobýváme a dobudeme nový řád.