NEMOŽNÝ ČLOVĚK.
Žil kdysi člověk duchaplný kdesi –
nesejde na tom v kterém století,
zda u moře, či ponořený v lesy,
zda v zimních mrazech nebo v podletí,
nesejde na tom, jak slul a čím byl –
jen to je jisto, že ten člověk žil.
Vypadal tak, jako my vypadáme,
měl všechny údy zrovna jako my,
znal všecko to, co my též všichni známe
a nebyl štědrý, nebyl lakomý,
znal zlobit se a radovat i smát,
a nepochybně také milovat.
Jen jednu chybu měl. Byl duchaplný
a odvážný se k vlastnosti té znal.
Ať sáček jeho prázdný byl, či plný,
svou duchaplnost lidem rozdával,
42
čímž lišil se od lidí časů těch,
což dodnes vidět jejich na dětech.
Když někdo loupil, zval ho loupežníkem,
když někdo krad, řekl mu zloději,
modláře tituloval kostelníkem
a do očí – ne stranou později
řek’ konšeli, jenž bohat z provisí,
že lotrem je a přece nevisí.
Záletné ženě neříkal ctná paní
a panno neřek’ žádné dívce snad,
poslancům říkal mistři všeho lhaní
a okrádárna pokřtil magistrát,
ba říšskou radu nazval asylem
pro voli volů, jež má stát a zem.
Zpěvákům říkal „sudy které zvučí“,
malířům „prznitelé přírody“,
herečkám říkal „harfy pro náručí“,
básníkům „ohřívárna pro plody“
a skladatelům řekl, že prý svět
zohyzdil klavír jen a flašinet.
V své drzosti šel ještě mnohem dále:
velkoobchodník pro něj kupcem byl,
švindléry zval bursovní rady stále,
oděvníka „hej, krejčí“ oslovil,
43
velkostatkáře sedlákem zval přec
a obuvník byl pro něj pouhý švec.
Profesorům vždy říkal učiteli,
architektům zedníci klidně řek’řek’,
občane říkal úředníkům, smělý –
a učenci neřekl nadčlověk,
ni šarší vojska neznal jeho ret –
důstojník – voják byl mu jak by smet.
Doktorce říkal jenom paní TlustáTlustá,
choť adjunktovu jenom jménem zval,
radovic Gusti byla mu jen Gusta,
purkmistrovou jen paní nazýval
a Její Excelenci ministrovou
nazýval prostě paní Bačkorovou.
Neříkal nikdy prosím – jenom žádal,
protekci nechtěl, neohýbal hřbet,
taktiku ženských sukní neovládal
a v salonech nedoved’ okounět –
jen stále vím a umím, tohle znám,
to učil jsem se a to ovládám.
Nu pochopíte – projel mýto všudevšude,
překáží vždycky člověk takový,
zvlášť z rodiny li pochází jen chudé
a není vychován tak jako vy.
44
Nač zlobit se s ním, nebo se s ním rvát?
Je líp vždy takým dvéře ukázat.
Prý zemřel hladem. Co psalpsal, to sžeh’ plamenplamen.
Genius byl to. K popukání věc.
My se napijeme a řekneme amen,
najíme se, počkáme na tanec.
Žil prý kdysi kdesi – jak jsem prve děl –
odpusťte, že Vám jsem o něm vyprávěl.
45