JARO.

Josef Lukavský

JARO.
I.
Starý zázrak věčných obměn času dnes se znovu chvěje nad zemí, tisíckráte květy požehnaný, tisíckrát mrzačen básněmi. Mladé jaro kroky nesmělými jde zas světem s písní jásavou, plno touhy, snů a radování nese světlo těm, kdo mřeli tmou, nese květy do zoufalých duší, nese život, sílu, nový den všem, kdo slabí v středu cesty padli a kdo snili umírání sen. Stromy, ptáci, vůně, řeky, pole, panny, blankyt v básních hlaholí, vyrobených pod přívalem slunce četou veršující, pacholí... 107 Starý Hálek mládne stokrát za den, památníky vyplňuje dál, jako tenkrát, kdy ho nadšeně náš dědeček babičce skandoval. Zlatý důl je to pro zlatou mládež, o myšlénky při něm neběží, jež by byly naší české panně nepochopitelnou přítěží. K čemu myslit, když jsme ještě mladí? Na problémy vždycky času dost. Stačí srdce, oheň, mladé tělo věru pro žalost i pro radost.
II.
Že Evropa se chvěje v hrozné křeči? Bestie války, že chce kořist svou? Jaro je jaro a láska je láska a jejich krása krásou jedinou. Že proudy Sávy zardělé jsou krví, že rozvrat rodin zítra přijde snad? V dnech jara stačí přitisknutí k hrudi a tichý šepot: mám tě z duše rád. Nač pessimismus, když vše kolem raší, nač slzy, nářky, když je květů čas? 108 milujme jaro, žijme svoje chvíle – nevíme zítra, co bude z nás.
III.
Tam kdesi dole polnice zvučí, tam kdesi dole schystána žeň a tady slunce radostně plane a život vítá veliký den. Paradox krutý: V zrození chvíli příšera Smrti pohlíží v svět... nebude jaro pomníkem času, v němž kvetl jenom krvavý květ? Truchlivá nebesa těhotna morem, spínají tajemstvím dějiny chvil – Co zrodí okamžik? Co skryto v tajemství? Jaký je začátek a jaký cíl? 109