MONOLOG.
Kloním se, vzácné paní, devotně,
na srdci ruku, na rtech vzorný úsměv,
kloním se v pravo, v levo, do prostřed
všem, kdo mne vidí, nebo slyšet mohou,
a slavně prohlašuji, že jen to,
co v hloubce srdce vskutku ukryto,
vám povím tady... VímVím, co smím a mohu,
znám dobrý mrav a dávno poznal jsem,
jak velcí malé mohou napravovat,
neb zákon vždycky na jejich je straně
i morálka, (ta dobrá obchodnice
s kapsářem, žaltářem a škapulířem
u pultu Moci) a proto přirozeno,
že monolog můj tak je stylisován,
jak velí mrav a žádá dobrý způsob.
Vznešené paní, dámy, milostpaní,
slečny i dívky, panny, panenečky,
vznešení páni, vzácní milostpáni,
mládenci, jinoši i jinošátka,
jimž devotně se kloním půlí těla
28
a duši kladu k nohám, srdce v ruku,
jen jazyk sobě ještě nechávaje
se slibem vydati jej, kdyby řekl
jedinou lež a jednu invektivu –
mne chvíli slyšte:
Povídka šaška!
Otrokem otec byl, otrokem děd.
(Otroky do dneška naplněn svět!)
Ze země vážili stříbrné rudy,
jeden byl hladový, druhý byl chudý,
odporu v duších jen hřál plamen rudý
k mocným, co dali je k těžkému pluhu,
k slabosti bezkrevných, otrockých druhů.
Tak žili mnoho let otec i dědděd,
až rudy nechali, nechali běd,
odešli od mocných i od těch chudých.
(To došla síla těch plamenů rudých.)
V té době z chlapeckých byl jsem již let.
Nesmírným, nádherným, zdál se mi svět,
o slavném životě sníval jsem rád,
když hladov napolo chodil jsem spát
a v knihách hledal jsem, co duše chtěla
a bytosť vzrušena mukou se chvěla
pod dojmy Garborga, Zoly a Milla
a v Dostojevském žila
tak prudce, horoucně, jak mládí třeba,
však málo bylo chleba...
2§§29
Z myšlenek vyrost čin. V jarní den,
když slavným rašením vzduch přeplněn
o mne se opřel, přišlo rozhodnutí:
Matko, mne srdce nutí
jít kamsi daleko, do světa k žití –
snad mi tam hvězdička svítí.
A šel jsem. Nemoha nalézti čarovný květ
v buržou prostředí – zvolil jsem pozlátka svět.
Tulákem jsem se stal,
sám sobě bůh a král,
jenž komedii hrál...
A celý svět byl můj. V každý kout
své vlasti moh’ jsem zapadnout,
v polibcích žen, na prsou přátelských
hledal jsem první cnosť a první hřích,
studoval lidi, kraje, duši rodných Čech,
v nejsložitějších záchvěvech,
pohlížel v lidská srdce, do všech sfér,
do nitra otců, matek, synů, dcer
hledaje člověka...
Oh, kletba odvěká!
Komediant komedianty našel,
z nichž každý los svůj jinak snášel
a každý kráčel s maskou na tváři.
Taškáři, kramáři!
Tak toulal jsem se téměř deset let. –
– – – – – – – – –
30
Kde je můj květ, čarovný květ?
– – – – – – – – –
Až v centrum země, Prahu, vešel jsem
s nesmělým pohledem i úsměvem,
však hrdým čelem –
sám sobě spasitelem.
Zázračná Praho, Mekko doufání –
konečně v tobě. Cíl jsi? – Sklamání?
– – – Našel jsem zas, co opustil jsem již.
Táh’ každý těžce resignace kříž,
krčil se, prosil, pěšinkami šel,
buď styděl se, nebo se nestyděl
před mocným skloněn, k slabým nafouklý
(nuly se všude stejně nafoukly!)
a mnohý z nich si myslil pohrdavě:
Nemá to asi urovnáno v hlavě.
„Co vlastně chce? Vědomí cti a sil?
Vzpřímenou páteř? Umělecký cíl?
Dětina! Hlavní je gáže.
Den ode dne vše prodává se dráže.
Potom je klid. Nač zmírat touhy mukou,
když stačí k prosbě klika s pevnou rukou?
Nač čekat až se sama zjeví zoře?
Mohamed také musil dojít k hoře.
Pak v teple držet se a počítati s lety,
názory měnit, jako toillety,
31
k všem vlídně mít se, všem za pravdu dáti
a tak lze velkolepě kralovati.
Jen sama sebe doma nech’,
ozdobou budeš celých Čech,
a dočkáš se, že také tebe kdysi
oslaví obrázkové časopisy,
neb sláva naše větší nemá ceny –
toť přikázání pro muže i ženy,“ženy.“
Hle, krásný pozlátkový svět...
Kde je můj květ, čarovný rajský květ?
A život hlásí: „Přešlo třicet let...“
Ku předu nelze, ani zpět!
Do sebe vnořen stojím na své přídě,
vzdoruji vlnám špíny, bouři, bídě
vrásčité čelo k nebi obraceje.
Ta víra dojímá a hřeje,
že čistý před nepřátely svými
tak sám jsem stál a bojoval, vždy přímý
k jiným i sobě...
Teď hola! milý brachu
dál beze strachu
a bez oddechu nové cíle zvedni.
Jen – pro bůh – zpět se nikdy neohledni,
a doufej dál, že zatím někde zkvet
čarovný květ, tvůj, hochu, květ.
32