POVÍDÁNÍ O ČLOVĚKU.

POVÍDÁNÍ O ČLOVĚKU.
To je tak: člověk má čich, sluch, chuť, hmat a zrak, a tyto smysly má pro nesmysly. Pohleďte na mne: jak mne zde vidíte, je všecko klamné. Řekněme nohy! Pomysli mnohá, anebo mnohý: ty já mám taky – – tak jaké fraky? Zdání, jen pouhé zdání – – Nemám svých nohou pro tancování, pro noční potulky, pro cesty za holkou s nabitou tobolkou, nemám je pro kostel, nemám je pro postel, pro tmu ni pro osvětu, 60 pro auto ani k letu, pro politické sháňky, pro útěk z banky – – pohleďte – jsou jak sirky – mám je jen pro lakýrky. A teď dál. Člověk by plakal hned a hned by se zas smál fíkový list, kdyby měl číst. Co vím, neprozradím. Nepřemýšlejte! Ruku si na srdce dejte. Jak je to se mnou, tak je to s vámi – každému slunce zajde za horami. Tož tedy boky. Břicho a boky! Bývaly v mládí bouřlivé roky! Jen místo zbylo, parcely pouhé pro vesty dlouhé. Jen tajná spíže, tusculum hladu. V žehnání na ně ruku svou kladu a na žaludek vzpomínám si s chutí – to věru dobré místo k prohlédnutí, Básníci boží, uchopte se varit! Můj žaludek je skladem slavných rarit. Příbuzní, kmotři, sousedi, známí, 61 přátelé, muži tak jako dámy ve chvílích zlosti, anebo smutku padli mi do žaludku. Básníci, ševci, zloději, světci, herečky, herci, hlupáci, vědci padli tam náhle v života boji a teď jsou moji! Dialog často s tím, oním vedu, na revanche dám mu v pilulce jedu slovem či perem a tak se perem. Trochu sem je srdce, jež patřívalo všem a mělo rádo lidi láskou mládí, jež snadno kamarádí. Později chvělo se nadějí, že něhou lásky bude celé žití zkrášleno míti. Zas a zas obraz se měnil za obraz – jeden byl černý druhý blond – ten těla měl, ten ducha pěkný fond, ten ledový byl a ten plamenný, ten svíral zradou a ten rameny, ten žíznivý, ten vonící, ten v plenairu, ten v ložnici, ten lenivý, ten divoký, 62 ten dlužil a ten vracel s úroky, ten sto jich měl, ten poprvé žeh ďábla chytil do krve, ten hladový, ten všeho syt – a já měl vášeň, já měl cit hlad ukojit, žár uhasit... Teď místo praxe, raději ctím theorii nadějí... Mám také ruce. V prstech hmat. Nu – nebojte se – nic jsem neukrad. To mnohý zná a znal: ruce jsou velký kapitál. V obcích a bankách, v městech i státech, co den je slyšet o různých hmatech. Co komu třeba, to každý hledá – má dáti – nedá, smí vzíti – bere. Jsou hmaty kolikeré. Jiné jsou hmaty, když soumrak přijde, jiné jsou ráno, když slunce vyjde, jiné jsou v mládí, jiné jsou v stáří – různě se zdaří. Jiné zná palác, jiné zří chata, jiné jsou z lásky, jiné v zdar zlatazlata, jiné zná žena, která se v hedvábí vdává, jiné ta, již je ložnicí tráva. 63 Tak letí, letí padesát roků... Nuance všechny najdeš v jich toku a co ti zbude pro zbytek žitížití, jen ruka cítí. A zde je krk. Má dosti ceny. Přemnohé věci jsou zde navěšeny. Kravaty, límce, časem také žena a je-li hlas v něm, stoupá jeho cena. Vysoké C když usídlí se v němněm, je pěkným výdělečným nástrojem. Pouvoir dává slovo dané zrušit, v bubínky ušní bez obavy bušit, perversní ženy ve dne v noci spíjet a povinnosti klidně opomíjet – Snad proto nad ním sídlo své má chuť – nu, buď jak buď, co chutná, víme. Nic divného, že chuti rozumíme. Je to dar znát brambory a kaviár, rozeznat vody od šampaňské marky, Thusneldy, Xenie a Barky a co v nich je i nenínení, dí první políbení. Toť otázka je chuti 64 po ceně dosáhnutí, toť zaťukání na hostinný dům, jímž jde se k peklu nebo k nebesům, toť první bomba v ohrožený hrad, jenž čeká vpád, toť pojistka, jež spíná elektrický proud vzájemných pout a z její chuti už na jevo vyjde, co asi přijde. Nad nosem, o němž nezmíním se rád, ač je to chuti dobrý kamarád a sídlo čichu, ale velký bloud, jenž dovoluje ženám popadnout nás jako slony a pak voditi – což reputaci musí škoditi – jsou oči, nebo jak se říká: zrak. Básníky veleben byl často tento brak, ač bez zásluhy. Je to zrádce kletý – čachruje s dojmy tak jako s lety, myšlénky tajné zradí i skutky – zoufalou radost, veselé smutky na pospas hodí, jako kus chleba, kdy není třeba. Když s vážnou tváří ulicí jdeme, prozradí, kterak svlékati chceme, když v parlamentě boříme vládu, 65 zradí, že chce se nám míst nebo řádů, když z našich řečí hrom a vlast lítá, zradí, že chceme být u koryta, když řveme s davem „Na břehu Rýna“, zradí, že kape z nás římská špína, ni zisk ni sláva když jsou heslem akcíakcí, zradí, že píšem jinak do redakcí a tak je vždycky opakem činů dcer jako matek, otců i synů. To už sluch je jiný druh. Co jednou stranou chytí, zná druhou propustiti. Methodu mívá hbitou neslyšet děvče, jež přijde s paternitou, neslyšet věřitele, jenž o své prý se hlásí – nu, neslyšet všecky nepříjemné hlasy. Však ozve-li se: na, na, na! poslouchá třeba do rána a řekne-li mu žena: tvá jsem jen, je v samé „slyším“ proměněn. Já ne. Já jen tak mám chuť a hmat a sluch a čich a zrak a tyto smysly mám pro nesmysly. 66