POVÍDÁNÍ O ČLOVĚKU.

Josef Lukavský

To je tak: člověk čich, sluch, chuť, hmat a zrak, a tyto smysly pro nesmysly. Pohleďte na mne: jak mne zde vidíte, je všecko klamné. Řekněme nohy! Pomysli mnohá, anebo mnohý: ty mám taky – – tak jaké fraky? Zdání, jen pouhé zdání – – Nemám svých nohou pro tancování, pro noční potulky, pro cesty za holkou s nabitou tobolkou, nemám je pro kostel, nemám je pro postel, pro tmu ni pro osvětu, pro auto ani k letu, pro politické sháňky, pro útěk z banky – – pohleďtejsou jak sirky mám je jen pro lakýrky. A teď dál. Člověk by plakal hned a hned by se zas smál fíkový list, kdyby měl číst. Co vím, neprozradím. Nepřemýšlejte! Ruku si na srdce dejte. Jak je to se mnou, tak je to s vámi každému slunce zajde za horami. Tož tedy boky. Břicho a boky! Bývaly v mládí bouřlivé roky! Jen místo zbylo, parcely pouhé pro vesty dlouhé. Jen tajná spíže, tusculum hladu. V žehnání na ruku svou kladu a na žaludek vzpomínám si s chutí to věru dobré místo k prohlédnutí, Básníci boží, uchopte se varit! Můj žaludek je skladem slavných rarit. Příbuzní, kmotři, sousedi, známí, přátelé, muži tak jako dámy ve chvílích zlosti, anebo smutku padli mi do žaludku. Básníci, ševci, zloději, světci, herečky, herci, hlupáci, vědci padli tam náhle v života boji a teď jsou moji! Dialog často s tím, oním vedu, na revanche dám mu v pilulce jedu slovem či perem a tak se perem. Trochu sem je srdce, jež patřívalo všem a mělo rádo lidi láskou mládí, jež snadno kamarádí. Později chvělo se nadějí, že něhou lásky bude celé žití zkrášleno míti. Zas a zas obraz se měnil za obraz jeden byl černý druhý blond ten těla měl, ten ducha pěkný fond, ten ledový byl a ten plamenný, ten svíral zradou a ten rameny, ten žíznivý, ten vonící, ten v plenairu, ten v ložnici, ten lenivý, ten divoký, ten dlužil a ten vracel s úroky, ten sto jich měl, ten poprvé žeh ďábla chytil do krve, ten hladový, ten všeho syt a měl vášeň, měl cit hlad ukojit, žár uhasit... Teď místo praxe, raději ctím theorii nadějí... Mám také ruce. V prstech hmat. Nunebojte senic jsem neukrad. To mnohý zná a znal: ruce jsou velký kapitál. V obcích a bankách, v městech i státech, co den je slyšet o různých hmatech. Co komu třeba, to každý hledá dátinedá, smí vzítibere. Jsou hmaty kolikeré. Jiné jsou hmaty, když soumrak přijde, jiné jsou ráno, když slunce vyjde, jiné jsou v mládí, jiné jsou v stáří různě se zdaří. Jiné zná palác, jiné zří chata, jiné jsou z lásky, jiné v zdar zlata, jiné zná žena, která se v hedvábí vdává, jiné ta, již je ložnicí tráva. Tak letí, letí padesát roků... Nuance všechny najdeš v jich toku a co ti zbude pro zbytek žití, jen ruka cítí. A zde je krk. dosti ceny. Přemnohé věci jsou zde navěšeny. Kravaty, límce, časem také žena a je-li hlas v něm, stoupá jeho cena. Vysoké C když usídlí se v něm, je pěkným výdělečným nástrojem. Pouvoir dává slovo dané zrušit, v bubínky ušní bez obavy bušit, perversní ženy ve dne v noci spíjet a povinnosti klidně opomíjet Snad proto nad ním sídlo své chuť nu, buď jak buď, co chutná, víme. Nic divného, že chuti rozumíme. Je to dar znát brambory a kaviár, rozeznat vody od šampaňské marky, Thusneldy, Xenie a Barky a co v nich je i není, první políbení. Toť otázka je chuti po ceně dosáhnutí, toť zaťukání na hostinný dům, jímž jde se k peklu nebo k nebesům, toť první bomba v ohrožený hrad, jenž čeká vpád, toť pojistka, jež spíná elektrický proud vzájemných pout co asi přijde. Nad nosem, o němž nezmíním se rád, je to chuti dobrý kamarád a sídlo čichu, ale velký bloud, jenž dovoluje ženám popadnout nás jako slony a pak voditi což reputaci musí škoditi jsou oči, nebo jak se říká: zrak. Básníky veleben byl často tento brak, bez zásluhy. Je to zrádce kletý čachruje s dojmy tak jako s lety, myšlénky tajné zradí i skutky zoufalou radost, veselé smutky na pospas hodí, jako kus chleba, kdy není třeba. Když s vážnou tváří ulicí jdeme, prozradí, kterak svlékati chceme, když v parlamentě boříme vládu, zradí, že chce se nám míst nebo řádů, když z našich řečí hrom a vlast lítá, zradí, že chceme být u koryta, když řveme s davemNa břehu Rýna“, ni zisk ni sláva když jsou heslem akcí, zradí, že píšem jinak do redakcí a tak je vždycky opakem činů dcer jako matek, otců i synů. To sluch je jiný druh. Co jednou stranou chytí, zná druhou propustiti. Methodu mívá hbitou neslyšet děvče, jež přijde s paternitou, neslyšet věřitele, jenž o své prý se hlásí nu, neslyšet všecky nepříjemné hlasy. Však ozve-li se: na, na, na! poslouchá třeba do rána a řekne-li mu žena: tvá jsem jen, je v saméslyšímproměněn. ne. jen tak mám chuť a hmat a sluch a čich a zrak a tyto smysly mám pro nesmysly.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

v básni jsme nalezli 1 místo, v básni jsou označena takto
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

politika, poslanec, parlament, ministr, politik, politický, vídeň, schůze, mandát, republika

1109. báseň z celkových 1252

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Ultima necat. (Jaroslav Vrchlický)
  2. DO BEZSLUNEČNÝCH DNŮ... (Josef Svatopluk Machar)
  3. I. AUGIÁŠŮV CHLÉV. (Antonín Sova)
  4. báseň bez názvu (František Serafínský Procházka)
  5. PAN POSLANEC (Viktor Dyk)
  6. KANDIDÁT NESMRTELNOSTI UVAŽUJE. (Antonín Klášterský)
  7. I. Mluvčí lidu. (Heřman Městecký)
  8. Ranní říkání. (Viktor Dyk)
  9. POUČENÝ KONŠEL. (Petr Fingal)
  10. SLOVA NOČNÍ. (Viktor Dyk)