Koho jaktěživo nešimralo v kříži,
věru poslancem se nestal bez obtíží;
leč kdo běhá za lokálkou, div si nohou nepoláme,
a kdo nemá vlastní zdání – neboť zdání klame –
kdo má dobrou hubu a ramena hybná,
ten ví, co je synekura mnohoslibná!
Nežli Šlupka dodělal se kariery,
protlouk všecken život, kde je který,
do školy i za ní chodil v pronevěře,
až jím i sám páter Špulc vyrazil dvéře.
Potom vrh se v uměleckou kolej,
na jevišti dělal krále a pod ním byl holej,
a že jeho divadelní sláva
jako všecka polní tráva
zapustila kořeny tak mělce,
počal kořiti se paní ředitelce.
Ředitelka brzy živě splatila mu lásku,
ředitel však – ten ho vyhnal z Thaliina svazku!
Co měl počít hrdina můj? Raneček si svázal,
ředitelka pekla buchty a on nohy mazal.
Do Prahy se dostal fechtem,
a co našel, to chyt nehtem:
v jednom dávno zmírajícím na úbytě plátku
najali ho za točila k svému kolovrátku.
A byl Vám to kolovrátek! jak jen počal kdákat,
celý národ podle něho musil pěkně skákat!
Ale nebyl hrdina můj nikdy pro to v chládku,
on měl samé šoupačky jen ve svém kolovrátku!
On jen hafal, nikdy nekous, on krev nemoh vidět,
on se musil před cizinou, co nás nezná, stydět;
jakmile jen o muzice šťouchli se dva v boky,
on před světem hned to svedl na patoky.
Ach, ty šosy, dlouhé šosy, ty patronské šosy,
sliny mu vždy z huby tekly – šťasten, kdo je nosí!
Ach, ty šosy, dlouhé šosy dělaly naň dojem,
že je musil, jak je viděl, líbat s nepokojem!
A když už se shýbat uměl, jak se u nás sluší,
vynik brzy – dlouhým nosem a maličkou duší.
Mlčet uměl jako ryba, a pro vlastnosť tuto,
bylo na něj také záhy s hora vzpomenuto:
chtěj nechtěj se musil nechat za poslance zvolit,
v klubu pěkně hlavou kejvat, s nikým nezápolit,
když potřeba, hodně tleskat, hodně přešlapovat,
syčet, mlčet, kašlat, řečníkovi gratulovat,
zkrátka – s proudem plovat
a na konec v časopisech dát se vymalovat.
Sem tam někdo hleděl na to sice trochu zmámen,
co se děje v našem klubku,
ale celek jásal, že zas máme jednou Šlupku,
a „Svatobor“ objednal prý z Vídně už mu kámen.