I. Mluvčí lidu.

Heřman Městecký

I. Mluvčí lidu.
Koho jaktěživo nešimralo v kříži, věru poslancem se nestal bez obtíží; leč kdo běhá za lokálkou, div si nohou nepoláme, a kdo nemá vlastní zdání – neboť zdání klame – kdo má dobrou hubu a ramena hybná, ten ví, co je synekura mnohoslibná! Nežli Šlupka dodělal se kariery, protlouk všecken život, kde je který, do školy i za ní chodil v pronevěře, až jím i sám páter Špulc vyrazil dvéře. Potom vrh se v uměleckou kolej, na jevišti dělal krále a pod ním byl holej, a že jeho divadelní sláva jako všecka polní tráva zapustila kořeny tak mělce, počal kořiti se paní ředitelce. Ředitelka brzy živě splatila mu lásku, ředitel však – ten ho vyhnal z Thaliina svazku! Co měl počít hrdina můj? Raneček si svázal, ředitelka pekla buchty a on nohy mazal. 45 Do Prahy se dostal fechtem, a co našel, to chyt nehtem: v jednom dávno zmírajícím na úbytě plátku najali ho za točila k svému kolovrátku. A byl Vám to kolovrátek! jak jen počal kdákat, celý národ podle něho musil pěkně skákat! Ale nebyl hrdina můj nikdy pro to v chládku, on měl samé šoupačky jen ve svém kolovrátku! On jen hafal, nikdy nekous, on krev nemoh vidět, on se musil před cizinou, co nás nezná, stydět; jakmile jen o muzice šťouchli se dva v boky, on před světem hned to svedl na patoky. Ach, ty šosy, dlouhé šosy, ty patronské šosy!šosy, sliny mu vždy z huby tekly – šťasten, kdo je nosí! Ach, ty šosy, dlouhé šosy dělaly naň dojem, že je musil, jak je viděl, líbat s nepokojem! A když už se shýbat uměl, jak se u nás sluší, vynik brzy – dlouhým nosem a maličkou duší. Mlčet uměl jako ryba, a pro vlastnosť tuto, bylo na něj také záhy s hora vzpomenuto: chtěj nechtěj se musil nechat za poslance zvolit, v klubu pěkně hlavou kejvat, s nikým nezápolit, když potřeba, hodně tleskat, hodně přešlapovat, syčet, mlčet, kašlat, řečníkovi gratulovat, 46 zkrátka – s proudem plovat a na konec v časopisech dát se vymalovat. Sem tam někdo hleděl na to sice trochu zmámen, co se děje v našem klubku, ale celek jásal, že zas máme jednou Šlupku, a „Svatobor“ objednal prý z Vídně už mu kámen. 47
Básně v knize Vlastenecké šlehy:
  1. Na sebe.
  2. „Co jste přišli viděti?“
  3. Vyhláška.
  4. Co je to rejpalství?
  5. Kdo je hodný.
  6. Knihy našich vlastenců.
  7. Naše spolky.
  8. Třeba katastrofy!
  9. Z počtářství.
  10. Divadelní úspory.
  11. Na „Měšťanskou besedu“ v Praze.
  12. Arcibrusařům.
  13. Co náleží k výtečnictví.
  14. Škarda contra Maýr.
  15. Naše bohatství.
  16. Po obec. volbách v Praze.
  17. Na hrob vlastenecké děvy.
  18. K znamenité činnosti některých literárních spolků.
  19. České město.
  20. Pryč s obecními ústavy!
  21. Dobrým příkladem napřed!
  22. Proč někteří páni profesoři nepodepsali?
  23. Slovan-Čech.
  24. Žurnalistická jednota roste!
  25. Národní divadlo.
  26. Na pražské domy o půlnoci.
  27. Zolovi.
  28. Bronislavovi Grabowskému
  29. Na divadelního ředitele.
  30. „Kdo to vymaluje?“
  31. Kolportéři němectví v Čechách.
  32. Marné hledání.
  33. „Národ sobě!“
  34. Jednomu za koterii.
  35. Z památné valné hromady sboru divad. po shoření Nár. div.
  36. Kritik.
  37. Světlo pravdy.
  38. Cena podobizen.
  39. Chvála v oči.
  40. Evropští poetové.
  41. Láska a sláva.
  42. Lidé činu.
  43. Nový spůsob publikace.
  44. Pěvcův znak.
  45. Láska – přátelství.
  46. Praktičtí a nepraktičtí.
  47. báseň bez názvu
  48. Umělecký.
  49. Literární.
  50. Žurnalistický.
  51. Čtenářský.
  52. Zábavní.
  53. Národní Listy.
  54. Pokrok.
  55. České Noviny.
  56. Čech.
  57. Politik.
  58. Literární zábavné listy.
  59. Venkovské listy.
  60. Mravné naučení,
  61. Družstvo.
  62. Intendant.
  63. Ředitel.
  64. Na jednu historickou smutnohru.
  65. Na činohru z dob našeho probuzení.
  66. Na jednu starou „studii“.
  67. Arbes.
  68. Páter Beneš-Třebízský.
  69. Dvorský.
  70. Heller.
  71. Herites.
  72. Holeček.
  73. Jirásek.
  74. Kolár Jiří.
  75. Mokrý.
  76. Stašek.
  77. Vlček.
  78. Vrána.
  79. Vrchlický.
  80. Zeyer.
  81. Epilog.
  82. I. Tichošlápkové.
  83. II. Pan profesor.
  84. III. Student,
  85. IV. Divadelní enthusiast.
  86. Úvod.
  87. I. Mluvčí lidu.
  88. II. Kněz národa.
  89. III. Učenec.
  90. IV. Hvězda divadla.
  91. V. Sloup divadelní správy.
  92. VI. Mistr Štětka.
  93. VII. Genius universalis.
  94. VIII. Národní architekt.
  95. Závěrečná modlitba k sv. Janu.