Z nového českého Parnasu.
Arbes.
Vše, co napsal, samý nevídaný div:
čtenář ani autor neviděl to dřív!
Páter Beneš-Třebízský.
Z české kroniky prý rozkaz jistý
Benešovi vyříz celé listy.
A to, co v ní zůstalo,
za babku prý nestálo.
Dvorský.
Bác! bác! bum!
Blesku Bělohorský!
to je unikum,
jak František Dvorský
hřímá v publikum!
31
Heller.
Postupuju zvolna, ale jistě jako – Rus.
Románem svým urazím vždy hodný světa kus.
Hloubavý jej čítá-li,
někdy nastudí se, někdy napálí.
Herites.
Pryč s doktory! Kdo stůněš, nechej nářku
a zavolej si mne – babičku kořínkářku.
Holeček.
Černá Hora! – a nic víc?
Taky kousek Strunkovic...
Jirásek.
Jaká by to, můj ty bože, byla díra,
kdyby u nás při muzice scházel Jíra?
Chytne k tanci pohoračku,
skočí s ní si rejdovačku;
někdy Jíra chytne taky – štíra...
Kolár Jiří.
(Na jeho „Básně“.)
„Kajdaly a majdaly“
několik dní pajdaly,
32
až je kdesi v špíně
schroustla jedna svině:
uši schlípla
a za chvíli scípla.
Mokrý.
Narodil se v českém jihu,
v Praze stůně
po laguně:
vystonal prý celou knihu.
Stašek.
Piš, synáčku, honem piš,
beztoho nic neskončíš!
Vlček.
Lipany, o, Lipany,
jak jste pěkně slípány!
Jen tvá vina tragická,
Prokope, je nelidská:
dá si odřít pěkný vous –
za to patřils do Kartouz!
33
Vrána.
Není to pelikán, není to vrána:
přeci to Vrána je – pro Krynda pána!
Vrchlický.
Reflekse, ty reflekse! O, kýžtě!
Uřízni si v zadu nebo z předu,
řež jak chceš: kus na kus bez ohledu
žije dál... Hle poetické klíště!
Zeyer.
Země porodila rytíře,
nebe romantickou poesii;
pámbů vyhodil ji z vikýře.
A tu romantickou holku
vzal si rytíř bez okolků –
na divoko nyní spolu žijí.
Epilog.
Čtenář: Kdež však ony verše, plny něhy,
jež mé oko v „Palečku“ též zahlídlo?
Já: Zde jsou, prosím, přece jenom šlehy –
jinde, možná, vydám také kadidlo.
34
Vlastenci.
I. Tichošlápkové.
Má dobré jméno v okolí,
že nenávidí Sokoly
a že je veteránem –
neb býval někdy kmánem!
Teď navzdor nečasům
chodívá k „Primasům“
jen hezky tiše –
a pije tiše –
o, zlatá, Mařenko, tvá skrýše!
Pan berní přised ku stolu,
i šňupnuli si pospolu
a mluví po německu:
Vem čert národnost’ všecku!
Tu českou ale zvlášť,
neb ta je samá zášť!
Jen buďme tiše
a pijme tiše,
ať Mařenka nám nepřipíše!
35
Číst? – knihy? – věru hloupá věc!
Vždyť chodili jsme do škol přec,
a moje dítě dnes mi
víc než já vědět nesmí!
Z divadla, Matice
jen máme pranice.
Radš buďme tiše,
jen hezky tiše,
ať srovná se to všecko v břiše!
My nejsme sice křiklouny,
však jíme české bagouny,
a pijem české pivo.
Jak v žilách při něm živo!
Ač cesta daleká,
nikdo se neleká,
chodíme tiše,
jen hezky tiše –
dva dojdem – dá-li pán bůh – spíše...
36
II. Pan profesor.
Narodil se zvláštní tvor,
stal se z něho profesor,
inu, profesor!
Hledí na svět s hora,
jenom inspektora
vítá víc než potřeba –
připlatilo na chleba,
inu, na chleba!
Pokorně se ohýbá,
ruku div mu nelíbá,
inu, nelíbá!
Pro dobré pak očko –
o, ty česká kočko! –
zkouší český dějepis,
který českým býval – kdys,
inu, býval kdys!
Nyní smí jen vědět žák,
že byl Žižka zabiják,
inu, zabiják!
37
Hus a Prokop lotři,
Karel, Jiří kmotři,
a slavnější něco víc
Slavata i Martinic,
inu, Martinic!
Zákon třeba zachovat –
Žáci knihy kupovat?
jakže, kupovat?
Spletly by jim hlavy –
on je bez ní zdravý! –
Líp je chodit k „Ježíšku“,
tam přibývá na bříšku,
inu, na bříšku! –
A až pán bůh v nevoli
povolá ho ze školy,
k sobě ze školy,
nekrolog má jistý:
máme hodné listy!
Bude pro něj v Čechách pláč! –
Na nás patří karabáč
Inu karabáč!...
38
III. Student,
(který ovšem není prototypem českého studenta, ale je)
Prodal táta dům i pole.
V Praze
pan syn na vysoké škole:
na Zderaze,
u Donátů,
u Primasů,Primasů
bouří jako tisíc ďasů –
čert vzal tátu!
Ideály – hloupé řeči!
Malíř,
Předpřed nimž jenom v duchu klečí:
plný talíř.
Do divadla
spíš by zalet,
kdyby mělo hezčí balet,
méně prádla...
39
To je naděj vlasti naší,
pýcha!
Vlastenečtí větroplaši,
plná břicha,
prázdné hlavy
svého lidu –
ti mu rozpáranou bídu
dobře – spraví!
40
IV. Divadelní enthusiast.
Není bouřka jako bouřka:
cylindr je bouřka –
kdo chodí jen do divadla,
neví, co je zkouška...
Není jídlo jako jídlo:
kaviár je jídlo,
je-li po něm někdy na noc
umělecké křídlo!
Pan N. N. je enthusiast,
pro divadlo hoří,
umění se nejraději
za kulisou koří.
Zpěvačky má nejvíc v merku
vlastenec náš tuhý:
platí za ně u Švertáska
umělecké dluhy.
41
Milovnicí nepohrdne,
je-li hezká, zvláště;
když je chladno za kulisou,
hned tu půlka pláště.
Chráme Mus, ty svatý, čistý!
Kdo pro tebe dýšou,
ti o sobě feuilletony
do „Národních“ píšou – –
42
Skupení velikých mužův a žen.
(Veršem skoro nevázaným.)
Úvod.
Zpívej, Muso, klinkavými slovy,
jak narostly uši na oslovi,
kterak volku bůh požehnal rohy,
proč dal velikánům velké nohy,
a co asi ten žaloudek zkusí,
jenž ty uši, rohy, nohy strávit musí!
Nežli Šlupka v sněmě šláp si na svůj jazyk zdravý,
nežli Vrabec vyfňukal si záři kolem hlavy,
nežli Orang folianty zdělal vědou příští,
než Loudavá zvítězila čímsi na jevišti,
než moh Schmackes v družstvu divadelním páchat pikle,
nežli Štětka zvěčnil mladých selek staré kytle,
než svou estetikou pobil filosofy Straka,
nežli Zídka hvězdou stal se – ve znamení raka – :
vše, co bylo dosud namluveno,
43
nafňukáno,
naučeno,
nadeklamováno,
planirováno,
zmalováno,
filosofováno,
nedobudováno,
rozbilo se jako starý krajáč v střepy,
jak se zjevil X. Y., nový talent velkolepý!
Mělť on, pravda, každý zvláště velkolepé nohy:
od Českého klubu v Praze až až do oblohy!
Zpívej, Muso! – vzývám tebe plačky –
ať zas tluče hodný lid můj špačky;
nebudem ho věru ze sna plašit –
bychom nemusili za trest z našich časopisů
strašit, ouvej, děti strašit!
44
I. Mluvčí lidu.
Koho jaktěživo nešimralo v kříži,
věru poslancem se nestal bez obtíží;
leč kdo běhá za lokálkou, div si nohou nepoláme,
a kdo nemá vlastní zdání – neboť zdání klame –
kdo má dobrou hubu a ramena hybná,
ten ví, co je synekura mnohoslibná!
Nežli Šlupka dodělal se kariery,
protlouk všecken život, kde je který,
do školy i za ní chodil v pronevěře,
až jím i sám páter Špulc vyrazil dvéře.
Potom vrh se v uměleckou kolej,
na jevišti dělal krále a pod ním byl holej,
a že jeho divadelní sláva
jako všecka polní tráva
zapustila kořeny tak mělce,
počal kořiti se paní ředitelce.
Ředitelka brzy živě splatila mu lásku,
ředitel však – ten ho vyhnal z Thaliina svazku!
Co měl počít hrdina můj? Raneček si svázal,
ředitelka pekla buchty a on nohy mazal.
45
Do Prahy se dostal fechtem,
a co našel, to chyt nehtem:
v jednom dávno zmírajícím na úbytě plátku
najali ho za točila k svému kolovrátku.
A byl Vám to kolovrátek! jak jen počal kdákat,
celý národ podle něho musil pěkně skákat!
Ale nebyl hrdina můj nikdy pro to v chládku,
on měl samé šoupačky jen ve svém kolovrátku!
On jen hafal, nikdy nekous, on krev nemoh vidět,
on se musil před cizinou, co nás nezná, stydět;
jakmile jen o muzice šťouchli se dva v boky,
on před světem hned to svedl na patoky.
Ach, ty šosy, dlouhé šosy, ty patronské šosy!šosy,
sliny mu vždy z huby tekly – šťasten, kdo je nosí!
Ach, ty šosy, dlouhé šosy dělaly naň dojem,
že je musil, jak je viděl, líbat s nepokojem!
A když už se shýbat uměl, jak se u nás sluší,
vynik brzy – dlouhým nosem a maličkou duší.
Mlčet uměl jako ryba, a pro vlastnosť tuto,
bylo na něj také záhy s hora vzpomenuto:
chtěj nechtěj se musil nechat za poslance zvolit,
v klubu pěkně hlavou kejvat, s nikým nezápolit,
když potřeba, hodně tleskat, hodně přešlapovat,
syčet, mlčet, kašlat, řečníkovi gratulovat,
46
zkrátka – s proudem plovat
a na konec v časopisech dát se vymalovat.
Sem tam někdo hleděl na to sice trochu zmámen,
co se děje v našem klubku,
ale celek jásal, že zas máme jednou Šlupku,
a „Svatobor“ objednal prý z Vídně už mu kámen.
47
II. Kněz národa.
Není to jen husy pásti,pásti nebo štípat kusy:
kdo chce býti knězem lidu, fňukat umět musí,
v hodně smutných tragediích záda rekům zmodřit,
a jsou-li mu příliš drsni, uměti je odřít.
Romány psát z jiných světů – podle dobrých vzorů,
neublížit – kromě sokům – nižádnému tvoru,
ani tomu božímu hovádku, ani redaktoru.
S kritiky hrát často v karty, hloupě házet listy
a nezbryndat nikdy si to s pány žurnalisty.
Osedlat si jedno zvíře, nepovím Vám jaké –
jezdím na něm, bohužel, už několik let také! –
A když sedí pevně v sedle a má plnou kapsu,
plačtivé psát epištoly, že je s oslem na psu...
To jen proto, že tím získá, jak pověděl Zola,
žaludek i umělecká jeho aureola. –
Ach, můj Vrabče, můj Vrabčáčku, moje hubo zpěvná,
co jsi zkusil, než tvá sláva byla světu zjevná!
Kolikrát jsi migrenu měl v slavné hlavě svojí,
než N. vydal opravenou podobiznu tvoji;
neboť kdyby věrný obraz tvůj tak u nás shledli,
kdo ví, co by s ním pak, šelmy, ještě neprovedli!
48
Nemohli to pochopiti – dobře jim, ať zhynou! –
že je možno zpívat jedné a objímat jinou.
Jaké proďáls líté půtky, sedánie a klánie,
kolik vyteklo již – sudů při tom potýkánie,
kolikrát vás šenkýř tučný – o, ta srdce tvrdá! –
vyhodil od „modré„Modré štiky“ nebo od „Všehrda“.
Kolik prohráls maxlů, bulek a zašpinil tarok,
než si u svých recensentů na slávu měl nárok.
Kolik vyplakal jsi slzí v krčmě do sklenice,
kolikrát ti z ruky padla – když jsi dojed – lžice,
nežli tebou tvoji věrní, můj Vrabčáčku milý,
holubičí český národ posléz napálili! –
Ach, můj Vrabče, Vrabčáčku můj, zpívej, tobě dáno
od kritiky pět, co posud bylo neslýcháno
ani v Němcích, v Americe, ani ve Francii,
v Škotsku, Španihelsku, Polsku, Rusku, Italii.
A bylo-li zpíváno tam – kdo to může vědět?
Nelze-li na jedné sněti osmi Vrabcům sedět?
Jen když každý čimčarará, jak mu rostla huba –
vrabec musí zůstat vrabcem, Kubou zůstat Kuba! –
Nehněvej se, Vrabčáčku můj, pro tu píseň moji,
čekal jsem ji v otcovském už dlouho nepokoji;
pomohl-li zvěčniti jsem tvoje sladké jméno,
opět jedno přání moje tím je vyplněno!
49
III. Učenec.
Jedna hora vysoká je a druhá je nízká –
někdo z vědy hlavu ztratí, někdo teprv získá.
Někdo pořád aoristy stihá jen a trousí,
a ti, kdož jsou hodně tupi, aspoň jazyk brousí.
Tomu v mozku perpetuum mobile jen vrtá,
a ten hledá v kozím bobku přírodu a škrtá.
Ten se zblázní Ludolfinou, onen svatým písmem,
jeden zlobí čísly boha, jiný katechismem!
Ten je lidstva dobrodějem bez Cukrů a Randů,
jiný hledá bakterie a dělá mu švandu.
Na tom světě vše se plete, víří od počátku,
oko lidské ohřívá se rádo na pozlátku.
Kdo chceš o hlavu být větším než my lidé sprostí,
aspoň doktorem buď juris – a máš po starosti! –
Orang Utang, to je mudrc, jakých vidět zřídka:
v jeho těle není stara věru ani nitka!
On je původní skrz na skrz, nový jako z brusu,
dosvědčit to může každý z antikvariusů.
Jeho sláva nezná hranic, světem lítá všady,
on je Darvin, Edison a „Hanzi“ dohromady.
50
On před Chuchlí na hromádce na té slavné skále
španihelkou bakterie odkryl nenadále.
Bakterie předpotopní, jak vajíčka ptačí –
na popis mu papír dělat Wiesner nepostačí.
Kolik archů zaujal jen přeučený úvod,
že byl v době trilobitů nejspíš jejich původ,
že to nejsou bakterie jen tak obyčejné,
že nenašel v širém světě – ani v Nuslích – stejné!
Všecko samé slušné bříško, nikde žádné hlavy,
že prý je to blízko Prahy věru zázrak pravý.
Bez mikroskopu prý poznat samé nové rody –
nejspíš bylo v pravěku již moc té pražské vody!
Slavný sbor Matice české hned mu členství dává,
s prominutím tax – a ze všad slyšet: Sláva! sláva!
Na konec pak, by svět celý užitek měl z toho,
usnesli se profesoři pražští do jednoho,
aby podle vynálezce ony bakterie
na věčnou se paměť zvaly Orang-Utangie.
Pak je na fakultu dali přinést sluhou Hopem,
by se na nich občerstvili novým mikroskopem.
Ach, jak péru vypsati lze věrně, vzletně, platně,
jak ty pány napad „švindl“, jak jim bylo špatně!
Mikroskop jim z ruky vypad, roztřískal se v „drobky“,
a zuby jim drkotaly: To jsou bo-bo-bobky!...
51
IV. Hvězda divadla.
Vinula nit na civku, při tom děcku pěla:
„Chci, bys líp se nežli já na tom světě měla,
by ti cestu života kvítím „osud“ posel –
kdo by mládí neužil – byl by věru osel!“
Rostla holka jako křen do patnácti roků,
pak se dala unésti řediteli Cvoku.
A že měla hladkou tvář a výmluvné oko,
měla hojnosť ctitelů daleko široko.
A že měla tuze moc měkké srdce v těle,
byla dobrou kampaní pro podnikatele.
Divadlo se plnilo s jeho kapsou stejně –
věru s láskou herečka hrála čarodějně!
Holohlavec, študentík, civilista, husar,
kde kdo byl, až na pět mil do divadla klusal.
52
Starý, mladý – jeden list, samý lásky posel –
kdo by mládí neužil, byl by věru osel!
Kočující společnosť brzy jí moc sprostá –
pozvala si z Prahy už vznešeného hosta.
A než měsíc poznovu zbaculatil v tváři,
stála sličná herečka v Praze v kanceláři.
Pan řiditel, řežisér, také kritik jistý
hlásali hned o závod, že má talent čistý,
že to není talent jen, že to něco více –
inu, každý nevidí skrze okenice.
A dav jásal, jeviště vavříny jí posel –
kdo by mládí neužil, byl by věru osel!
„Naivní“ byla zbytečná i „sentimentální“,
„tragická“ prý taky už není ideální,
všeobecná všecky je zastane prý hravě –
při šampaňském víně zvlášť, při pikantní stravě!
V novinách se psalo teď jen a jenom o ní,
jaký šat má přeskvostný, kdo se za ní honí,
kde zas byla královnou elitního bálu –
zkrátka, že je celého pýchou karnevalu. –
By však její sláva vždy měla pevné nohy,
třeba bylo natvořit nové pány bohy.
Hned jejími ctiteli oblaženo družstvo –
inu, k hezké herečce vždy cos táhne mužstvo!
53
A než tváře zvadnou jí, než přikvačí stáří,
než se zjeví svěžejší talent v kanceláři,
než k ní jednou přichvátá s výpovědí posel –
kdo by mládí neužil, byl by věru osel!
54
V. Sloup divadelní správy.
Jach bine jute muž,
jach liebat moc let už
divadlo, opheru,
šakh mám moc papherů.
A ještě něco mám,
o, jach thy ženské znám!
Mám dhobré okho kdes –
a thak jsem phánem dnes.
Jach müset v družstvu být,
vliv na personál mít,
jach milostnice můj
si dobše opatruj.
Kdo vědět, co jach kann! –
jach bine velikhán:
jach jedno slovo žíc,
a nepšítel je – pšic!
55
Jach bine slavný pšec:
mně klanět umělec
a ctít mě českhý lid,
ač být jen phouhý žid!
56
VI. Mistr Štětka.
Zpívám o malířském bohovi,
o přeslavném mistru Štětkovi,
jehož obraz na stěně se plaší,
na níž v jednom spolku lidi straší.
Jeden obraz ten a jedna věc
pomohly mu k výtečnictví přec:
že měl dobrý talent tlouci špačky,
zvolen bohem v onom spolku plačky.
A než prošlo několik let jen,
sám bůh ví, čím vším byl vyvolen!
Kde jen byla jaká hodnost’ k snědku,
přinesli ji pro pámbíčka Štětku.
Rozumí se, když to všecko sněd,
že už štětec zahodil pak hned;
k čemu štětce, když moh bez rozpaku
malovat jen na vrbě nám straku?!
57
K čemu štětce, když jen hubou svou
stal se u nás hvězdou nebeskou?
Když jej pro ramena dobrá bozi
s sebou na obláčku slavném vozí?
K čemu štětce u nás, umění!
Nejsi-li plaz, nechej tvoření:
kdo se nedoplazí,nedoplazí – nedoletí
k cíli svému ani za století!
Zapiš sobě za uši to jen.
Že tam místa dost, jsem přesvědčen;
neboť – nepohrdat ňákou pletkou,
mohl bys být dávno taky Štětkou.
58
VII. Genius universalis.
Není-li to dobrým literátů zvykem,
chránit přátelátka škůdců před jazykem?
O, jak bych já Tebe, Strako, neměl chránit,
když Ty o všem umíš tak výtečně – žvanit:
o lesích a suchu, básnících a vodě,
o náboženství a taky o přírodě,
o Darwinu, bohu, muzice a Lutru,
o karakteru a divadelním šutru,
atd. atd.
Všecko od té hroudy do modrého nebe
zní jak z kolovrátku, přítelíčku, z Tebe.
Proto skloň se, pero, před Tvou učeností;
modleme se k bohu ve vší skroušenosti:
Hospodine, dej, ať jeho pěkné činy
naplní svět celý z naší Karoliny,
by se jím v svých synech mohla vezdy skvíti,
po smrti pak ať mu světlo věčné svítí.
Amen!
59
VIII. Národní architekt.
Aj, ty slunce, aj, slunečko!slunečko,
ty-li si žalostivo?
čemu ty se ošklíbáš,
když tu jaro máš?
Nejsem sice astronomem,
ale hádám, že to je
pro tu hvězdu velikou
v raka znamení.
Aj, národe, narůdečku!narůdečku,
ty-li si též žalostiv?
Čemu smutíš, když už máš
universitu?
Nejsem sice žádný výbor,
ale hádám, že to je
pro ty hezké ssutiny
blíže VletavyVltavy.
60
Snášeli jsme patnáct roků,
ženy šperky s hrdel svých,
dělník krev svých mozolů,
žebrák almužnu.
Snášeli jsme ještě jednou,
snesli celý milion,
polovic ho stavební
shltne kancelář!
A na druhou polovici
laskominy zdá se mít
„prozatímní“ plačící,
že má deficit.
„Dajte, nebožátka, dajte
střiebro, zlato, zbožice;
anebo vám poberem
sukně, čepice!“
Darmo všecko (na)dávánie
a vzdychánie po vlastech,
když se Zídka architekt
zrodil na raku!
Leč když výbor přesvědčil se,
že by národ nedal víc –
61
musil Zídka z divadla
dírou děravou.
Napřed jsou ho malovali,
diplomy mu dávali,
za vlastence před námi
vychvalovali!
Národ hněvi uchvátichu,
i by pánóm upěti,
i by pánóm prnúti,
i ostuda jim!