NEJISTOTA.

Josef Lukavský

NEJISTOTA.
Nevím, co se s tebou děje, nevím, kam jsi ztratila se, nevím, pláče, či se směje ta, jež jitrem v zářné kráse, nevím, vzpomínáš-li na mne, či zda je tvé srdce klamné, nevím, co se mohlo stát – a přec mám tě rád. Snad jen jezdíš na maňásku, snad se barvíš do bronzova, snad zrazuješ naši lásku, snad tě jiný v loktech chová, snad si šiješ šaty bílé, snad se směješ rozpustile, snad jdeš právě klidně spát – a přec mám tě rád. Říkám k sobě: Nevídáno! Říkám nebi: Zrazovala? Říkám peklu: Skoncováno? Říkám srdci: Milovala? 107 A pak šeptám potichoučku; Majetečku, zlatý broučku! Proč pak nejdeš? Nevíš snad, kterak mám tě rád? 108