PÍSNIČKY PRO MOU MILOU.
Žertovným kmitem pera jsem titul nadepsal, však krví srdce svého jsem obsah knížky psal a za odměnu duši své milé sobě vzal. Vy, kdož jste milovalimilovali, poznáte, co v ní jest, kde temno je v ní skryto, kde slunce, světlo hvězd a kolik květů svadlo, jež měly věčně kvést. Brevířem srdcí budiž ta knížka lidem všem, když opíti se chtějí věčnosti úsměvem a v hymně milování dosáhnout štěstí lem. 5

PÍSNIČKA MARNOTRATNÁ.
Písniček celý zpěvník bych musil vyzpívatvyzpívat, a přec bych nevyzpíval, jak mám svou milou rád, jak s duší mou je spiata, jak tělo mé k ní chvátá a co bych chtěl jí dát. Za jeden její pohled svůj život nabízím, za jedno její jaro dám sto let a sto zim a za polibek z lásky dám všecky duše zkazky a všecko, o čem sním. Vezmi mé žhavé srdce na bílou svoji dlaň – blaženo zemře, když se usměješ vlídně naň, však dřív se vším, co tvoje, po dvacet let buď moje a pak se staň, co staň. 6

SRDCE SE MI ZATOULALO.
Srdce se mi zatoulalozatoulalo, nevím kamkam, a tak maně na tebe si vzpomínám, jest-li snad u tebe není pro slůvko a políbení, jak závdavek do budoucna k lásky hrám. Neubliž mu moje milá, rozmilá, kdybys je kdes náhodou snad chytila, potěš se s ním, pusu dej mu, trochu štěstí chvíli přej mu, neboť bys je nevlídností zabila. Jako bílou holubičku pusť je zas, vždyť víš, že má tolik rádo slunce jas a pak za ním šeptej jemně, že i ty poletíš ke mně, abych já zas tvoje srdce našel snáz. 7

NEVÁHEJ!
V zimní den, v letní noc v tichu zní touhy tajemný zvuk, jenž volá ku slastem hříchu, do lesů, do polí, luk – to láska přípravy dělá k slavnostem duše a těla, jimž v slunci doufání náhle zachce se extrémních muk. A člověk poslušen krve svou oběť pospíší dát prvnímu, anebo prvé, jimiž byl v kruh štěstí vzat, opojen tajemným hlasem, oslněn světlem a jasem chce z nových, neznámých zdrojů poklady života brát. Neváhej v bouřlivé chvíli zelenou ratolest vznést, jdi přímo k jasnému cíli, kde čeká ohnivý křest milence hrdinných duší, jichž srdce volá a buší radostně v blažené vířevíře, že může plameny kvést. 8

NAŠE HVĚZDA.
Každý večer o deváté na oblohu zřím, až tam hvězdu, naši hvězdu zářit uvidím. Vím, že v dálce moje milámilá, než jde večer spátspát, na tu hvězdu roztoužena jde se podívat. Plamen očí, oheň srdcí, krve žhoucí květ letí vzhůru na ten hvězdný společný náš svět. Píseň touhy, lásky, vášně dálkou smí pak znít, abychom ji mohli posléz v duše zachytit. Každý večer o deváté spíjíme se snemsnem, na té hvězdě že se sejdem, splynem, zahynem. 9

U KLAVÍRU.
Je májové odpoledne samý květ a plesples, vše, co lítá, křídla zvedne k letu do nebes, jenom ty, má něžná milámilá, nepoletíš dnes. U klavíru sedíš sama, hledíš z okna ven, duší bloudíš za horama a sníš lásky sen o muži, jenž v dálce tebe čeká den co den. Náhle v tichu na klávesách ozývá se ton – nikdo na ně ani nesah’nesah’, a přec zní jak zvon, až ti srdce šeptá tiše: Je zde jistě on... Tvoje ruce jemně hladí kláves něžnou běl, 10 dáváš celé svoje mládí, aby klavír zněl svatou písní snů a lásky, jež on tak rád měl. Cítíš jeho dotek vřelý, horký jeho dech? Klavír v něj se změnil celý – líbej, líbat nech, abyste se mohli spojit v rajských akordech. Klavír zpívá, jásá, zvoní píseň písní teď, hlava tvá se k němu kloní, jako v odpověď, když hlas něžný povídá ti: Leť do nebe, leť... A ty letíš, letíš šírem, letíš k nebesům... – – – Když se vzbouzíš nad klavíremklavírem, slyšíš křídel šum – to má duše opustila klavír tvůj i dům. 11

VZKÁZÁNÍ.
Slyšela’s májovou píseňpíseň, jíž jaro zazpívalo? Té písni srdce mé, tím jarem zmámené se vzdalo a dálkami letělo, v daleko letělo, jakoby tady již šťastno být nesmělo a chtělo slyšeti pár slůvek o mně tam kdesi u řeky, ve starém domě. Přilétlo z daleka zpátky vesele buchající, na poplach zvonilo tím jarem zmámené, zářící a svěřilo duši mé v radostném vznícení, v daleku že se mu dostalo slyšení a že má panenka děla mu jemně, že z domu u řeky přiletí ke mně. 12

DNESKA SE Ml ZDÁLO...
Bílých květů natrhejnatrhej, než den s tmou se spojí a ty bílé květy dej do postýlky svojí. Až tě spánek přikryje něžně křídly svými každý květ v sen rozvije kouzly tajemnými. Amor s toulcem na hrudi se svým bratrem Pukem srdce tvoje probudí napřaženým lukem. Pak přilétnou Siléni s Nymfami a Skřety odhodláni k stulení na tvé žhavé rety. A ty řekneš s úsměvem: Nejsou více mými, nemohu dát přece všem, co už nepatří mi. Potom Faun ti zahraje píseň nepokoje a v té písni šalmaje bude duše moje. Na postýlku přiletí, poutána mou vůlí, až v šíleném objetí ve tvůj klín se stulí. A ti všichni kolem nás sborem budou pěti píseň plnou rajských krás pro dospělé děti. Ráno, až se probudíš po všem, co se stalostalo, zasměj se a pak mi piš: „Dneska se mi zdálo...“ 13

V MĚSÍČNÉ ZÁŘI.
Když měsíc včera vyšelvyšel, já v tmavé noci stál a hlas tvůj z dálky slyšel, jak vábivě mne zval tam k tobě, do daleka, kde tělo tvoje čeká, abych je v náruč vzal. Hlas toužil, laskal, dráždil, ledověl, ohněm žeh’, k životu zval i vraždil v divokých záchvěvech, hrozil a usmíval se, lhal, klnul, prosil, rval sese, než naposledy vzdech. Prožil jsem v tonech jeho nezemské lásky sen, dalek i blízek všeho, žízniv i opojen v měsíčním stál jsem svitu, milenec v inkognitu, či pouhý kdosi jen. 14

MÁJOVÝ PLÁČ.
Prý je květen, Máchův čas – hrdliččin prý slyšet hlas – žel, já slyším jen a vidím, kterak prší zas a zas. Slunce, zašlé za mraky, nechce dělat zázraky a nejde se na nás dívat zářícími oblaky. Pane, jenž jsi nad námi, ty, jenž vládneš vodamivodami, už se smiluj a dej suchosucho, sice vzejde škoda mi. Neměj srdce kamenné a neříkej věčně ne – když má milá touží v květech dát mi srdce plamenné. 15

SLAVNÉ MLČENÍ.
Všecko vonné mládí své v náruč mou jsi dala a své oči jiskřivé na mne upírala čekajíc, až milý tvůj řekne: milá, pamatuj, že tou chvílí ženou mojí navždy jsi se stala... Neřekl jsem slova ta tebou opojený a jen líbal poupata růžové své ženy, neboť slovy nelze snad říci muži, jak má rád, když má v loktech mládí poklad nekonečné ceny. Slzela jsi slzami žhoucími jak plamen, neboť létly hvězdami, jimiž jsem byl zmámen, a přec všecko řek’ jsem ti beze slova v objetí, jímž jsem vzal tvé vonné mládí, v zajetí svých ramen. 16

NAŠE SVATBA.
Nepůjdeme do kostela, až se budem brát, vždyť jsou dávno svými zcela naše duše, naše těla – nač je tedy Pánem Bohem legitimovat? Do kvetoucích lučin můžem za poledne jít, a když ďábla nepřemůžem, staneme se ženou, mužem, bez formulek, kterých nezná prostý lidský cit. Poduškou nám země bude, stropem obloha, svatebčany květy rudé a my budem šťastni všude, kde svou lásku posvětíme, třeba bez boha. Místo varhan cvrček může při oddavkách hrát 17 a ty, krásnější než růže, vezmeš v náruč svého muže, aby musil všecko dáti, když chce všecko brát. Všichni ptáci zazpívají nad hlavami nám o dvou šťastných, kteří k ráji z květů země odlétají navždy svoji, ale každý svoboden a sám. Až tu píseň, moje milá, zítra budeš číst, zavýskni si, rozpustilá: Stokrát v kostele jsem byla a teď půjdu do přírody pro oddací list! 18

ZLATÁ RENETA.
Jablíčko mé, jablíčko mé, reneto má zlatá, dozráváš mi v záři slunce vnitřním žárem vzňatá, pro lahodu božské chuti, pro rozkoše dosahnutí a má touha i tvé snění otálí i chvátá. Jablíčko mé, jablíčko mé, není to tak snadné, nemohu již čekat více, až jablíčko spadne, utrhnu tě, abych zvěděl, co mi nikdo nepověděl: Kde má hvězdu a kde kříž má mé jablíčko vnadné... 19

BLESK.
Já po tobě jsem sah’, jak po vonícím květu, jejž v zářných náladách bohové dali světu, a hlas tvůj vstříc mi zněl a tiché: „vezmi“ – děl, „vždyť pro tebe květ je tu“. Noc jarní voněla a sladce opíjela, když mdlá a zardělá jsi v loktech mých se chvěla a já tě dechem hřál a slzám tvým se smál a hladil zázrak těla. V žíznivý polibek se naše ústa spiala, by život jako lék vzala a ochutnala, však rudý blesk se mih’ v srdcích i ve zracích, jehož jsi nečekala. Když na východě vzplál požárem přísvit dennídenní, život se na nás smál tisícem políbení a hlas můj vstříc ti zněl a tiché: „vezmi“ – děl, v přísaze zaslíbení. 20

KOSTELÍK V CHUCHLI.
Za chuchelským kostelíčkem lesík maličký, v tom lesíku visí obraz Panny Rodičky, a za ním pár kroků dolů,dolů seděli jsme tehdy spolu, když jsi prvně v očích měla slzí hvězdičky. Slzičky jsem něžně vypil, hořkou měly chuť a dál šeptal v touze lásky: Milá, mojí buď – vždyť je krásné blízko boha milovati neznaboha a opřít se v božské víře o pozemskou hruď... Na západě zacházelo slunce do dáli, když mne tvoje bílé ruce vroucně objaly a ty jsi se něžná, malá, 21 neznabohu odevzdala a drozdi nám nad hlavami krásně zpívali. Za chuchelským kostelíkem lesík stojí dál, který viděl tvoje slzy a jen se jim smál a ten obraz Matky Panny hlídá teď na všecky strany, aby víckrát nevěřící v ráj se nedostal. 22

ZÁZRAK.
Andělíčku něžný, bílý, kam pak pospícháš? znaven jsi a tady lože připraveno máš. Andělíčku zlatých očí, proč se tolik rdíš? zavru oči, až k postýlce luk svůj namíříš. Andělíčku sněžných údůúdů, proč se strachuješ? i bez roucha v bílém loži andělíčkem jseš. Andělíčku, dnes se stane zázrak v lůžku mém – andělíček ve vteřině bude satanem... 23

BOHATSTVÍ.
Za stotisíc polibků, za milion vzdechů dali jsme si v jarní večer sladkou pro potěchu. Západ slunce zdál se nám jak hostie svatá, nad níž hvězdy svítit budou z platiny a zlata. Lučin smaragd nesmírný u nohou nám ležel a za ním vod stříbrný prut kamsi k moři běžel. Safíry a rubíny okolo nás kvetly, sem tam křišťal, achát, berryl, aquamarin světlý, chalcedon a hyacinth jiskřily a plály na jaspisů žhoucí oči, jež se kolem smály. 24 A tvých očí topasy v onyx zasazeny tyrkysům mých vyprávěly o snech mladé ženy: „Eben vlasů, zubů sloň, rubín rtů jsou tvýmitvými, plamen tvůj když prolne údy alabastrovými. Perly slzí, vonný dechdech, všecky těla divy patří tobě, dáš-li v duši moji oheň živý...“ A já se jen usmíval a já se jen díval – „Slyšíš, ženo? Volá Pan – či to slavík zpíval?“ V našich očích oheň vzplál s touhou bezejmennou... Do jitra jsi byla ženou v plamen proměněnou. 25

CHRÁM V LESE.
Šli jsme šťastní včera spolu po pěšince v tichý les, sem tam v smíchu, sem tam v bolu nahoru a zase dolů a že tys mé srdce nesla, já zas tvoje srdce nes’. Příroda je lásky chrámem, v nějž smí každý šťastný jít, by moh’ rozžít svatý plamen, a mši sloužit, říci Amen, když je nutno tabernákl požehnat a uzavřít. A my byli věřícími bez pochyb a výhrady, když bytostmi vzrušenými být jsme chtěli na vždy svými a s nadějí nebe získat začali jsme obřady. Tvé čelo jsem o půlpáté poceloval poprvé, 26 v pět jsem líbal oči zlaté, v půl šesté rty, touhou vzňaté a v šest jsem tvé bílé tělo zbarvil rudě, do krve. Naše duše zazpívaly píseň písní v chvíli té, andělé nás v lokty vzali, do nebe nás s plesem dali, by tajemství jeho námi mohlo býti odkryté. Když jsme po mši šli zas zpátky po pěšince z lesa ven, mír jsme v duších měli sladký a tu víru, život krátký, že je pouze z milování na pár chvílí upředen. 27

OKAMŽIK.
Takové jarní odpoledne je jako pouhý okamžik, jak motýl, který na květ sedne a prostorem zas letí v mžik, jak skřivánkova píseň v poli, jež tryskne a hned dohlaholí – tak s námi je to, moje milámilá, a budiž za to nebi dík. Ta láska, která nešediví a nezná unavení chvil, ta v lidském srdci koná divy a stále ukazuje cíl, nádherná, krásná, věčně nová, vždy svěží pel v svém božstvu chová a člověk sní vždy marně, aby jí jednou celou uchvátil. Slož v mosaiku ty chvíle všecky a poznáš, že to celý věk – tak milý, jako úsměv dětský, tak moudrý, jako nadčlověk – 28 to proto, že jsme všecko dali a bez výhrady milovali pro lásku samu, v níž je skrytý jed smrti, jako žití lék. 29

POCHYBY LÁSKY.
Říkáš, že mne miluješ, že jen mojí na vždy jsešjseš, a přec nevím, kam a kudy v dnešní jarní večer jdeš. Říkáš, že mne ráda máš, láskou pro mne umírášumíráš, a přec nevím, na koho se díváš teď a usmíváš. Říkáš, že mne nezradíš, duší svou že u mne bdíšbdíš, a přec nevím, kam svým srdcem za chvíli se rozletíš. Říkáš, že nám patří svět samý jas a samý květkvět, a přec nevím, co mám ještě na tom světě vytrpět. Říkáš, když jdem’ do nebe, „zemru, milý, bez tebe“tebe“, a přec nevím, co v té chvíli zašeptáš si pro sebe... 30 Říkáš, že tvým bohem jsem, že jsi mojí na vzdor všemvšem, a přec nevím, nedáš-li se ďáblu novým úpisem. Říkáš – ne, já říkám sám: Miluji a vzpomínám a vím dobře, že jsme svými, já zde a ty kdesi tam... Kdo jsi? Žena! Kdo ji zná? Po srdcích jde vítězná, a někdy též jednou v žití dobro od zla rozezná. 31

VEČER NA NÁBŘEŽÍ.
Jednou v jarní večer vlahý v očích tvých jsem: toužím čet a že jsme šli spletí PrahyPrahy, k Malé straně jsem tě vedved, abych skládal zkoušku z lásky a pak dával na otázky jedinečnou odpověď. Šli jsme volně, jako kněží, kteří obětovat jdou, až jsme došli na nábřeží nad Vltavu setmělou a tam, úzce přituleni, počítali políbení, místo světel nad Prahou. Ty jsi vzdechla: „Jaká krása, jaká něha, jaká noc, celé nebe s námi jásá, andělé jdou na pomoc“ – a já šeptal, štěstím spitý: „Pojďme ke mně, zachytiti noci této všecku moc...“ 32 Starý jez u Nových mlýnů varoval nás hukem vod: „Nechoď, dcero, nejdi, synu. Schodem vzhůru, dolů schod – a kdo zažil dnešní noci, bude jistě záhy moci čekat květu na příchod...“ Stulili jsme k sobě hlavy, odhodláni sladce snít celý večer u Vltavy, v duších klid a hvězdný třpyt, šťastni ze své nové síly zachovati zázrak bílý a jen žízeň touhy mít. 33

NA PETŘÍNSKÉ STRÁNI.
Na Petřínské stráni sám jsem stál, na Petřínské stráni píseň milování sám jsem v jarním jitru poslouchal. A tu píseň zpíval černý pták a tu píseň zpíval a na mne se díval, místo aby hleděl do oblak. Zpívej, černý kose, zpívej víc, zpívej, černý kose, o květech a rose a o všem, co písní můžeš říc. Zpívej srdci mému o štěstí, 34 zpívej srdci mému, že přiletí k němu jeho něžné poupě rozkvésti. Až dozpíváš, pěvče, v dál se vznes, až dozpíváš, pěvče, vyhledej mé děvče a potěš je, neboť pláče kdes... 35

ZAVŘI OČI.
Nedívej se z okna, prosím, až pojedeš vlakem zpět – mohla by jsi někde snadno,snadno rudé květy uvidět. Od vidění blízko k touze rudé květy v klínu mít a od touhy blízko k činu za rudými květy jít. Zavři oči, zavři duši, poupětem se růže staň, které čeká, až zas slunce, žhavé světlo svitne naň. Srdce moje tím je sluncem, v jehož žáru shořet smíš, aby navždy splynuli jsme, až zas ke mně přiletíš. Nedívej se z okna, prosím, vždyť by každý bílý květ mohl zrudnout a trať celá svítila by krví v svět! 36

STROMOVKA.
Mně zachtělo se jednou zase v Stromovce prožít slunný den a v její svěží, jarní kráse být vzpomínáním okouzlen na časy zašlé, uplynulé, v nichž prožili jsme tady chvíle, jichž život dává zcela málo a které prchnou jako sen. Voněla tráva, ptáci pěli a slunce plálo nad nimi, v záhonech růže krvácely skvrnami žhavě rudými a zdálo se mi, stejné zdroje že s nimi dnes má srdce moje a stopy mé že znamená dnes slzami rozžhavenými. Proč nejsi se mnou, moje milá, proč zraněného necháš mřít, proč v hoři jsi mne opustila a nespěcháš krev zastavit, 37 proč, když jsi mého žití paní, nedotkneš se mne hebkou dlaní a nechceš, jak jen tvým je právem, krev srdce mého do rtů vzít? 38

U ŘEKY.
Svět celý v slunci kvete a všude zvoní zpěv, nápojem vzatým z Lethé se světa zmizel hněv a touha svoje: hola! z tisíců zraků volá Adamů hledajících a čekajících Ev. Les, louka, řeka, víska, vesmír a celá zem poslouchají, jak píská Pan jedinci i všem, že láska svatou mannou, jíž ti se bohy stanou, kdo jeknou v rozjásání: jsme šťastni, milujem. Milujme celou duší, milujme ze všech sil, ať vášeň těla vzruší, ať rozkoší náš cíl, 39 změňme se v milování v noci i za svítání, aby z nás každý věděl, proč zrodil se a žil. 40

CHATA V LUKÁCH.
Za chaloupkou kvete mák v rudých chomáčích, před chaloupkou do oblak hledí liljí sníh a v chaloupce na postýlce bílá těla v rudé chvilce spojují satana s bohem v jeden krásný hřích. Když se okny podíváš, mák a lilje zříš, kytičku do vázy dáš a uděláš kříž, potom, když už touhou chvíš se, na postýlce pomodlíš se za satana i pánbíčka třikrát otčenáš. Až mák s liljí odkvetou, ty dál budeš kvést, tisíckrát ti rozkvetou touhy v záři hvězd 41 a ta malá chata v lukách nezví nic o lidských mukách, pokud bude v sobě skrývat to, co tebou jest. 42

PÍSNIČKA O ŠTĚSTÍ.
Zpívám ti, má milá, písničku, o štěstí písničku dnes, jak skřivan, jenž včera k nebíčku jásavě vzhůru se vznes’ a zpíval a zvonil veselý, jak by se sblížit chtěl s anděly, kterým tu písničku nes’ – do nebe nes’. Štěstí je na světě pramálo, žalů je na světě vícvíc, a proto, když koho potkalo, každý mu pospíchá vstříc, chytí je a drží vší silou, až má jím dušičku opilou a střízliv zas nemá nic – zas nemá nic. Až na nás štěstí se usměje, malounko vezmem si jen, by nám dál kynula naděje na nový o štěstí sen 43 a to své malounko v neděli každý z nás schová a rozdělí poctivě pro noc i den – pro noc i den. 44

KUPLÍŘ.
Na zahrádce pod okénkem zpíval pták: Nedívej se, dívko, večer do oblak – nahoru se nedívej, spíš dolů se podívej, nemůže ti to uškodit nikterak. Panenka se podívala za růže a zrak její v úžase zřel na muže a jak její pohled vzplál, muž k panence utíkal, vždyť pohled žen snadno muže přemůže. A za chvíli pod okénkem zpíval pták: Milovati není hříchem nikterak – 45 od večera do svítání splňte sobě všecka přání a potom se podívejte do oblak. 46

ZÁPAS.
Tys nechtěla cestami štěstí jít, tys nechtěla blaženství rozsévat, tys nechtěla v nebesa zamířit, tys nechtěla se žhoucí touze vzdát, tys nechtěla být sladce opojenou, tys nechtěla být milenkou a ženou. Já vítězný jsem myšlenky tvé spial, já vítězný tvou sílu vyzkoušel, já vítězný tvé lačné srdce vzal, já vítězný odvážně k štěstí šel, já vítězný tě k branám ráje volal, já vítězný tvou hrdou pýchu zdolal. My, svobodní, jsme vzali fata kříž, my, prahnoucí, vzdali se přáním svým, my, toužící, toužili dál a výš, my, spoutaní, spiali se citem svým a když jsme, šílení, svá těla zapálili, bohy i lidmi jsme pak přešťastnými byli. 47

JITRO MÉ MILÉ.
Něžným proudem zlaté záře slunce budí dům, v němž jsme sobě zbudovali lásky tusculum, jemných blesků třpytnou tkání volá ze sna písně ranníranní, dřív než plné jitro vzbudí žití ruch a šum. V bílém loži andělíček protáh’ se a zív, rozhlédl se, pousmál se, jak by to byl div, že se vzbouzí v bílém loži a ne v pekle na rohoži, když byl včera ohně pekel tolik žádostiv. Andělíček roztál v úsměv, ale ihned vzdych’ při vzpomínce, zda to všecko nebyl strašný hřích 48 od chvíle, kdy rozžeh’ plamen, až k chvíli, kdy jenom „amen“ mohl šeptat a nešeptal, blažený a tich. Tady – ano, zrovna tady – slyšel: mám tě rád! a pak šel za hlasem touhy lásky do tenat a když chtěl nazpátky jíti, bylo pozdě, píseň žití začaly už všechny smysly čarokrásně hrát... Andělíček rozpřah’ lokty, blaženě se chvěl, ve vzpomínce všecky slasti znovu okoušel a když spatřil, jak se směji, jak šťasten se touhou chvěji – „Vezmi vše, co ještě zbylo“,zbylo,“ tichounce mi děl... 49

NA USMÍŘENOU.
Má milá všecko tuší, má milá všecko ví – jen, že je v mojí dušiduši, je pro ni tajemstvítajemství, a proto asi neví, že všecky moje hněvy jen proto existují, že čekám, kdy to zví. Má milá je mým rájem, má milá – toť můj svět, jenž voní právě májem a je jen jas a květ a člověk, který hřeší, vždy prý se na ráj těší, zvlášť když je skutečností a ne jen na pohled. Příroda hýří květy a zvoní písněmi a jen tvé sladké rety chvílemi oněmí, 50 když vzpomeneš si, milá, kdyby jsi u mne byla, jak jara slavnou píseň zpívali bysme my. 51

ZPÍVEJ –
Tu píseň, kterou nikdo nezná, tu sladkou píseň beze slov, v níž poledne je i noc hvězdná, cíl k ráji i směr na hřbitov, tu píseň, která zlatem zvoní, tu píseň, která květy voní, tu píseň, jež je mořem bez dna, tu sladkou píseň beze slov. V té písni minulost je celá, v té písni zvučí srdcí kov, ta stokráte nás rozechvěla svou melodií, rytmem strof, ta píseň naše duše spíná, v ní našich těl je skryta vina, toť píseň, která divy dělá, ta naše píseň beze slov... Tu píseň zpívej, touhou zmdlená, až budeš líbat lásky rov, má živoucí i mrtvá žena, v níž metu získal ďábla lov, 52 tu píseň žehnej ve své duši a zpívej, když tě život vzruší, bys znovu byla okouzlena tou sladkou písní beze slov. 53

UKOLÉBAVKA.
Hajej, hajej v bílém loži, nech si o mně zdát, sny tvé ať tvé touhy zmnoží aspoň tisíckrát, tisíckrát a ještě jednou tvoří řadu nepřehlednounepřehlednou, a tak musíš nepřehledně potom milovat. Hajej, hajej, moje milámilá, než zasvítí den, jemuž řekneš, že jsi snila nejkrásnější sen, nejkrásnější sen o ráji, v němž andělé vyhrávají mezi květy té, jež ze všech vítěznou je jen. Hajej, hajej, má panenko, v bílých peřinkách, já se skryji za okénko v letní noci tmách 54 a bude-li otevřeno, jak zašeptáš moje jméno, přijdu k tobě květ utrhnout tiše, po špičkách... 55

NEBE.
Opojena ke mně jdeš, ženuško má malá, milována miluješ, modré s nebe na mně chceš, abys v něm pak spala. Když ti modré s nebe dám, ženuško má malámalá, a v tom nebi tebe mám, chci v něm býti také sám, vždyťs mne tolik zvala. A když jsme už v nebesích, ženuško má malá, tak to není žádný hřích, když budeš spát v loktech mých, abys dobře spala. 56

ČERVEN.
Měsíc růží, láskyplných nocí objal kouzlem celý širý svět a je marno brániti se mocí žhoucí půvab června nevidět. Touha zemi učinila ženou vínem lásky zcela opojenou, která prahne žitím život zmoci, aby plody vydal její květ. V ohni slunce lidská srdce hoří, v proudu vůní vane štěstí zvěst: ten, kdo bohem, miluje a tvoří, aby v zénit duši mohl vznést. V jiskrách krve, které žhnou a pálí, andělé se s ďábli v boji spjali tam, kde člověk, ztracen v květů moři, lidskou vášní rudě musí kvést. 57

NOC HŘÍŠNÁ BYLA.
Noc hříšná byla. Tak naplněna tmou a záludnými stíny hovořila neslyšnou řečí zrad a lstivosti a viny. Strašlivá stěna se zdála růsti z ničeho v nic, ale vzhůru, opuštěna, jak lidská bolest, bodající do azuru. Ač mrtva, bděla přec miliardami tykadel jemných, rozechvělá sensací vidin, snů, rozkoší přetajemných. Půl světa všeho v náručí držela, pán smrti i žití jediného atomu bytostí neschopna rozdrtiti. A v noci oné jsme v oheň změněni šli záludnými stíny sladkovonné zapálit oběti na rudé desky viny. 58

CHYBUJEŠ.
To je jisté: chybuješ, že mne ráda máš, po trnité cestě jdeš v ráj a domov náš, jenž se čarovným zdá býti, ale může překvapiti tu, jež myslí, že v něm sídlí štěstí Mesiáš. Jsem jen člověk, prostý tvor. Maso, krev a kost. Vzlét’ jsem kdysi nad obzor, přelét’ všedna most, ale život sevřel duši a dál mocně do mne bušíbuší, a tak těžko vyřešiti moji budoucnost. Srdce mé – toť bohatství na chviliček pár, čest – toť hloupost, o níž sní mládež v květu jar, 59 věrnost, něha, náplň citu jsou jen směnky v depositu a pak, milá, nezapomeň – matrikou jsem stár. Dokořán je celý svět tobě otevřen, proto, zlatá muško, vzleť v kterýkoli den s úsměvem a dravou silou, místo mou buď světa milou, která chce a musí býti zbožňována jen. 60

ČERVENEC.
V slunci hoří celý svět vůní opojený a jen já jsem jako květ bez barvy a ceny. Smutně spřádám sny o štěstí touže zase znovu kvésti, ale duši schází slunce milující ženy. Na pasece sedím sám ve vonícím vřesu, píseň cvrčků poslouchám spiatou s písní lesů. Čekám hlas, jenž sladce, jemně zavolá: Pojď, milý, ke mně, já ti z dálky hymnu moře s květy jihu nesu. Ale marně čekám dnes, jak jsem čekal včera, marně čeká sad i les do pozdního šera – 61 nevracíš se z cizé dáli tam, kde jsme se štěstí vzdali, abys létla s písní léta rovnou do nebes... 62

JITRO.
Mne jitro zavolalo čarovným hlasem svým do luk, kde slunce plálo bohatstvím nesmírným a do loktů mne vzalo, by důvěrně se ptalo, jak chápu jeho krásu a co o štěstí vím. A jitro uslyšelo můj přitlumený hlas: Jsem nyní pouhé tělo, usychající klas, neb to, co žilo, vřelo, k mé milé odletělo, jež čeká nedočkavě, kdy k ní se vrátím zas. 63

ČERVENCOVÉ ODPOLEDNE.
Rozepni ruce své k oblakům, když touhou tělo tvé stůně a vzdej se zářivým slunce rtům, líbána pocely vůně. Do květů, v zeleň trav tělo dej, šílená horoucí mukou a pak mne potichu zavolej a hledej svou bílou rukou. Najdeš mne v pestících květů všech, můj oheň ve slunci hude, najdeš mne v duše své záchvěvech, ve vzduchu, v travinách, všude. Letní den vezme nás v náruč svou, vichřicí plachty se vzdují a já spit krásou tvou vášnivou zázračně tě pomiluji. 64

U ZLATÉ STUDNY.
Když šlo včera slunce spát a den v šeru zasel, Zlatou Studnu, již mám rád, že tam možno vzpomínat, jsem si večer na hodinku k uklidnění našel. Hvězdy plály nad Prahou zadumanou, temnou, jejíž věže výstrahou v dobu i v noc neblahou tyčily se, jak by v žalu souhlasily se mnou. A mé srdce úpělo k hvězdnatému nebi: Proč již není veselo pro duši i pro tělo, když radosti v životě je nejvíc zapotřebí? Proč jen prázdno objímám, šeptám tvoje jméno, 65 proč u Zlaté Studny sám zrak do temna upínám, jak bych tušil, že z něj vyjdeš, drahá moje ženo? Věřím však, že přijde čas zázraků a krásy, kdy zaplane slunce jas, žal a smutek vezme ďas a já šťasten zavýsknu si: Až do smrti má jsi! 66

O TOBĚ NEVÍM – –
O tobě nevím, ale vím, má milá, co nás spíná, v svém srdci hlas tvůj uslyším od moře, Labe, Rýna, ba, kdybys byla ve hvězdách, já v touze bych k nim ruce vztáh’ a ty bys na rty moje slétla, jak rudá krůpěj vína. Na tom, kde dlíme, nesejde, láska je všude doma, ta věrně v našich stopách jde, všude nás líbá rtoma a zpívá dnem a zpívá tmou svou píseň sladkou, vášnivou pro toho, kdo v ní může věřitvěřit, a tomu, srdce kdo má. Jen jedno vím: že stále bdíš na stráži snů a přání, že – zavolám-li – přiletíš k hostině milování, 67 že šťastna klesneš v lokty mé, že na nebesa vzletíme a o dnešku, v němž nejsme spolu, nebudem vědět ani. 68

NA MOŘI.
Vidím tě na lodi bílé v nadšení stát, jak nové dojmy a chvíle smíš vnímat a přijímat. Vidím tě mladou a krásnou radostně bdít, kdy v bytost slunečně jasnou blesk žití nového vlít. Vidím tě objatu slávou paprsků všech, toužící, lačnou a dravou a slyším plamenů dech. Vidím tě, neboť jsem s tebou, duše tvé stín, neb v srdci vzala jsi s sebou partnera štěstí i vin. 69

NÁVRAT.
Roztoužena přiletíš v horký letní den znovu sníti – u mne blíž – svého mládí sen, žena má i milá moje, plna vzruchu, nepokoje, jak to právě tobě sluší, a snad tobě jen. Ručky svoje přejemné na mou hlavu dáš v chvíli slastně dojemné šťastna, že mne máš takového, jak’s mne měla, než jsi v dálku odletěla, nade všecko blaženého, že zpět přilétáš. Políbením horoucím ret zažehne ret, aby tělem prahnoucím v duši oheň vlét prudký, strašný, jako vždycky, 70 stejně božský, jako lidský, jenž nás stokrát objal vlnou jako vesmír svět. Rudě všecko zahoří v nás i kolem nás, lásce vše se pokoří v symfonii krás a do ticha bude zníti nejkrásnější píseň žití a my budem doprovázet její rajský hlas. 71

PRO JEDINÝ POHLED.
Pro jediný sladký pohled pojedu dnes ku své milé, pro jediné zazáření opojivé lásky chvíle, pro dva letmé rukou stisky, jimiž budu tobě blízký a již zas nás budou dělit hloupých dálek strašné míle. Jsi mi sluncem, květem jsi mi, jsi mi světlem, vůní, zpěvem, jsi mi vzdechem, touhou, něhou, jsi mi vášní, mukou, hněvemhněvem, a přec jenom věřím v žití, když mi tvoje oči svítísvítí, a tak rád a šťasten letím za pohledem, za úsměvem. 72 SEN. Nebeská má pekelnice, vím, za noci o čem sníš, když své bílé ze světnice v temno dálek pohlížíš, kdy posloucháš hlasy ticha a cítíš, jak z květů dýchá vůně touhy, které v tobě ukryto je tolik již. Jemné ruce hladí tělo jako oheň plamenné, ret, s nějž slovo odletělo, dotýká se ramene, srdce bije poplašeně, krev se vichrem tělem ženežene, a přec ležíš, jako socha z bronzu nebo kamene. A když usneš v noci stínu, myšlénka plá v svitu hvězd: vášnivě se k tobě vinu, abys mohla rudě kvést, 73 peklem v nebe zamířímezamíříme, a tak touha, jež v nás dříme, jak to slovo na začátku tělem učiněna jest. 74

POVÍDEJ...
Povídej mi potichoučku, zlatý broučku, potichu mi povídej, že ti v srdci láska zvoní, že jí mraky nezacloní a hubičku za hubičku pak mi dej. Na koberci v středu lesa všecko plesá, volá na nás svěží vřes: v srdcích vašich láska zvoní, milujte se s ní a pro ni, milujte se v středu květů ještě dnes. 75

AŽ DNES USNEŠ...
Až dnes usneš v loktech mých, bude se ti zdát, že spíš se mnou v liliích a že tě mám rád, že se k tobě něžně shýbám, že tě hladím, že tě líbám, jak bych ti chtěl duši z těla na vždy vylíbat. Zachvěješ se jako květ, na nějž vánek sáh’, dáš mi oči, dáš mi ret, dáš mi lící nach, zahoří tvé něžné prsy, jako kamelií trsy, aby daly žíznícímu nápoj, po němž prah’. Proměníš se v lásky číš, z níž lze život pít, rozkoší jíji naplníš, schopna dát i vzít 76 všechno štěstí, všechna přání v slavné chvíli milování, připravena znovu číši po kraj naplnit. 77

OSAMĚLÁ.
Kvetou rudé máky, kvetou na poli, smí je pomilovat a vzít kdokoli, jen mé srdce chudé, jak ty máky rudé neutrhne nikdo v širém okolí. Kvetou rudé máky jenom krátký čas, krví svojí hoří ve sluneční jas a má duše léta stále marně zkvétá a nemůže vzhořet do krvavých krás. Kvetou rudé máky kolem bílých cestcest, v noci usínají pod polibky hvězd 78 a já v jejich stínu spalována hynu po tom, kdo chce trhat a svůj slavit vjezd. 79

CESTOU K LESU.
Má panenko zlatookázlatooká, dnes se rozluč s rozumemrozumem, nechci ho víc jako soka na cestičce, kterou jdem. Jenom srdce vezmi soběsobě, bych je vzíti mohl tobětobě, až se k sobě přivinem – tam, kde něžně šeptá vřes: vzleťte, šťastní, ještě dnes opojeni žhavou láskou vzhůru, do nebes. Má panenko černovlasáčernovlasá, léto plane do dálí, květy voní, skřivan jásá a krev volá halali – Ty slyšíš mé srdce tlouci a já zase hlasy zvoucí, abysme se objali – tam, kde něžně šeptá vřes: vzleťte, šťastní, ještě dnes opojeni žhavou láskou vzhůru do nebes. 80 Má panenko roztoužená, svoje amen řekni již, za okamžik, jako žena do nebíčka zamíříš a jak budem spolu v ráji, andělé nám zazpívají píseň, o níž stále sníš tam, kde něžně šeptá vřes: vzleťte, šťastní, ještě dnes opojeni žhavou láskou vzhůru, do nebes. 81

TY!
Jsi vůní květů, která sladce mámí, jsi ptačí písní, která zvoní v sad, jsi vlahou nocí snící pod hvězdami, jsi svitem luny, který na zem pad’. Jsi rytmem tance, který rozjařuje, jsi tónem houslí, který dálkou zní, jsi echem bouře, jež vesmírem duje, jsi vášní připravenou pochodní. Jsi krutou zvěstí o zradě, jež raní, jsi číší vína, v němž je skrytý jed, jsi hymnou šíleného milování, jsi zdrojem štěstí, nositelkou běd, jsi dýkou napřaženou, milenkou, ženou. 82

PROČ?
Na zahradě květy máš, květy máš – proč se na ně nedíváš a svou duši v jejich kráse, když jich vůní opila sese, před jinými ukrýváš? Za zahradou vonný les, vonný les – proč do něho nejdeš dnes pro bouře a vichry žití svoje srdce posíliti, jež snad čekají tě kdes? Za tím lesem řeky proud, řeky proud – proč ho nechceš dostihnout, aby tvoje tělo bílé v žáru slunce v plné síle mohlo do daleka plout? Za tou řekou jede vlak, jede vlak 83 ku Praze a naopak – proč do něho vždycky vletíš v myšlenkách, že šťastna letíš za svým milým do oblak? 84

SIESTA.
V siestě své odpolední tak jsem včera snil: Milá, zlaté oči zvedni, bych zář zachytil... Sevři mne náručí žhoucí, ptej se: máš mne rád? a uslyšíš srdce tlouci: musím milovat. Dej mi rtů svých oheň živý, prsů bílý květ, dej mi všecky vzácné divy svých dvaceti let. Všecku svoji lásku dej mi, všecku lásku vem’ a tu něžnou víru přej mi, že’s mým osudem. 85

VŠECKU SVOJI LÁSKU...
Všecku svoji lásku dej mi, až se sejdem zas, smutek s mého srdce sejmi a svůj přej mu jas, bychom zase silni byli pro budoucí čas. Všecku svoji vášeň dej mi v jeden okamžik, chladné rty mé svými hřej mi, by žár v krev mou vnik’ a já moh’ ti ohněm vzdáti nekonečný dík. Všecku svoji bytosť dej mi, jak já svou ti dal – pak pohádku povídej mi, jak byl jeden král, který umřel slavnou smrtí: příliš miloval... 86

ÚTĚCHA.
Nenaříkej, moje milá – vždyť je krásným širý svět a ty můžeš křídla bílá rozestřít a vyletět – jen je směle vzhůru zvedni nad pozemskou trýzeň všední a zazpívej cestou k nebi, že již neznáš lidských běd. Trpěli, kdo milovali vždy, má milá, jako my, za to vše, co rádi dali, zpět vzali jen atomy, neboť osud, krutý vládce, často, jako mstivý zrádce na sliby je velmi bohat, na skutky však lakomý. Kdybych se tě ale tázal, když tak smutna žitím jdeš, zda mám, jak by cit mi kázal, zrušit, čeho lituješ, 87 jako že jsi mojí milou, bránila bys se vší silou, aby ti nebylo vzato, co dnes proklínati chceš. Vždyť, jak den noc míti musí, radost touží smutek mít a ten, kdo bouř žití zkusí, pochopí a čeká klid. I my, trosečníci v davu, časem dojdem’ ku přístavu, kde loď štěstí čeká na ty, kdo dovedli vítězit. Zoceleni dneška hořem, jež nám život štědře dal, proplujeme bouřným mořem až k úpatí zlatých skal, kde to štěstí, o němž sníme, v lačné duše zachytíme do dne, v němž nám nad rov vryjí: Milovala – miloval. 88

PÍSEŇ.
Má duše zpívá, zpívá dnes, jakoby jaro bylo, skřivánkem letí do nebes, kde zlatovo a bílo, v kadencích lásky zvoní v svět líbajíc každý strom a květ, nedbajíc šípů, kterým snad se jí zabít zalíbilo. Mé srdce zvučí, zvučí v dál, jakoby jásat chtělo, že do něho jsem tebe vzal, aby tvou duši mělomělo, když slavnost bohů nastala a ty, jež tolik váhala, s jásotem duši dala jsi mi a podala své tělo. Jsem celý v píseň proměněn, jež od počátku žila, neb nejmilejší ze všech žen mne v tony proměnilaproměnila, 89 a volám v jas a zvoním v tmáchtmách, myšlenek démantový prach by ohněm rozzářila má Písnička, má milá. 90

DEVĚT HVĚZD.
Řekla jsi mi, abych hvězdy na obloze počítal a když devět napočítám, abych sobě něco přál, že se splní moje přání v devíti hvězd plápolání, a já hleděl na oblohu z tmy, v níž jsem u tebe stál. Chvěly se a mihotaly, samá zář a samý jas a já šeptal: Jedna, dvě, tři a vyhlížel další zas, pak, když jsem je znovu sčítal, sedm jsem jich napočítal, když jsi na mne pohleděla, až mně selhal zrak i hlas. Dvě hvězdy, jež scházely mi, těsně u sebe jsem zřel a jich žár tak spaloval mne, že div jsem v něm neumřel, 91 a ty hvězdy, oči tvoje, chtěl jsem, aby byly moje, a to přání splnilo se, než den křídla rozestřel. 92

MĚJ MNE RÁD!
Slyším hlas tvůj, jako hudbu tichem noci něžně znít, ba míň ještě, domnívám se, že to brouček ke mně vlít’, když v noc slyším zaznívat: měj mne, milý, měj mne rád... Srdce moje hlas ten hladí, duše má se pod ním chví, jako pták, jenž přitulil se v drobné hnízdo pod větví, aby vánek slyšel vát: měj mne, milý, měj mne rád! Sladké mlčení nás spíná, které božskou písní jest plnou snů a plnou touhy s tichem noci, září hvězd, a já slyším v dálce hrát: měj mne, milý, měj mne rád... Měj mne rád! Jak jinak možno! V trosky spíš se sřítí svět, 93 než neslyšet více zníti nejkrásnější ze všech vět, již mi říkáš, když jdeš spát: Měj mne, milý, měj mne rád! 94

STEEPLE CHASSE.
Pět koníků letělo, pět praporků vlálo, na pět jezdců sladké děvče radostně se smálo – vždyť to krásný nápad byl, pěti jezdcům jeden cíl – vlastní srdce – z rozmaru že k dostižení dalo. Pět koníků letělo, pět jezdců se chvělo žhoucí touhou, aby již cíl dostižený mělo – vždyť chtěl každý umřít rád za illusi milovat jako vítěz první cenu: mladé dívčí tělo. Pět koníků letělo, pět toužících slétlo a pět smutných rudých květů v podzimním dnu vzkvetlo, 95 a ten, který hlídal cíl, sladké děvče uchopil, aby ortel v jeho zraku za svou zradu četlo. 96

TAK JE TO NA SVĚTĚ.
Že je všecko na tom světě záludné a klamné, zradíš jednou naši lásku, zapomeneš na mne, zatočíš se, zavýskneš si jako každá žena, jiným spjata, jiným vzata, jiným opojena. Jednu lásku druhá léčí, jak bylo a bude, nový poklad za ztracený chce vždy srdce chudé, nová hudba, lepší vždy zní než ta, kterou známe a vždy znova ze hřbitova k tanci pospícháme. Jedna zrada jednu lásku vždycky vyrovnává, duše tělem přemožena snadno se již vzdává 97 a když touha bleskne krví, vždy se život zvolí, aby tělo radost mělo v nové, krásné roli. 98

ZA KRÁTKO JIŽ...
Za krátko již, sladké robě, cítím to, ba dobře vím, srdce mé zas vzlétne k tobě a já za ním přiletím roztoužený, rozněžněný, pán i vasal malé ženy, k níž ho vedou všecky cesty, jako věřícího v Řím. V bílé dlaně srdce chytíš a pak s písní, jež jen tvou, v ohni pekla těla vznítíš pro sonatu vášnivou a když vše si dáme věnem, na minulost zapomenem, byť i byla jako tajfun divokou a bouřlivou. 99

PŘÍPRAVY K ŠTĚSTÍ.
Měsíc srpen za dveřmi je, lesy na nás čekají, srdce nedočkavě bije, krev se bouří potají, ruce touží po objetí, jež znají jen bohů děti, když je velké chvíle štěstí kyticemi vítají. Vezmi do hor, co uneseš, ze své touhy v duši svou, neboť jinak sotva sneseš rozpoutanou chtivost mou, srdce tvé ať sesíleno snese výkřik: moje ženo! až mít budem’ na samotě jenom nebe nad hlavou. Hladím tě a celuji tě, šeptám spoustu sladkých jmen, v náruč svírám tě, jak dítě, něžný, zcela proměněn, 100 jásám blahem, šeptám, volám, a když mám tě, neodolám poznat štěstím opojenou nejněžnější ze všech žen. 101

ÚNOS.
Pojedeme s mou panenkou, pojedeme, nevím kam a jen to vím, že mne volá a že za ní utíkám, utíkám já za ní, za mou plachou laní, utíkám. Ukryjeme se do lesů, ukryjeme někde se tam, kam si mne má panenka, má zbojnice odnese, odnese mne sama, moje malá dáma, odnese. Budeme se rádi míti od západu po západ, od svítání do svítání budeme se milovat, milovat a hřešit a znovu se těšit – milovat. 102

NA HORÁCH.
Na horách jsme byli spolu zcela blízko u nebe, až jsem strach měl, moje milá, v tom vysoku o tebe, neboť se mi často zdálo, že už schází zcela málo, aby v nebe nevzletěla ta, již chci mít pro sebe. Jasné hvězdy lákaly tě, měsíc toužně k tobě zřel, kdos neznámý modrý blankyt nad vesmírem rozestřel jen proto, by moje žena, zmámena a okouzlena, odletěla ubožáku, který žhoucí láskou mřel. Ale ty jsi byla spjata pevným poutem se zemí, mladé tvoje srdce kvetlo krvavými růžemi 103 a v náruči rodné země ztracena jsi byla ve mně láskou, před níž bůh i satan skloní se a oněmí. 104

KOLIKRÁT UŽ – –
Kolikrát už, moje zlatá, za tebou jsem někam jel? Kolikráťs mně byla vzata, když vlak s tebou odjížděl? Kolikrát jsi ztratila se, kolikrát jsi vrátila se a kolikrát v náruči už jsem tě, moje štěstí, měl? Nepočítej, marné je to – jako nelze spočíst hvězd, tak nelze, má zářná meto, toto počítání svéstsvést, a tak jen se usměj radši, abys byla ještě sladší, až tě budu ochutnávat odměnou poslední z cest. Snad již blizoučká je chvíle, kdy dálky jen budou snem a my u zářného cíle štěstí k sobě přivinem’ 105 a pak, netísněni bolem, necháme svět jíti kolem, nalezeni pro svou lásku a ztraceni lidem všem. 106

NEJISTOTA.
Nevím, co se s tebou děje, nevím, kam jsi ztratila se, nevím, pláče, či se směje ta, jež jitrem v zářné kráse, nevím, vzpomínáš-li na mne, či zda je tvé srdce klamné, nevím, co se mohlo stát – a přec mám tě rád. Snad jen jezdíš na maňásku, snad se barvíš do bronzova, snad zrazuješ naši lásku, snad tě jiný v loktech chová, snad si šiješ šaty bílé, snad se směješ rozpustile, snad jdeš právě klidně spát – a přec mám tě rád. Říkám k sobě: Nevídáno! Říkám nebi: Zrazovala? Říkám peklu: Skoncováno? Říkám srdci: Milovala? 107 A pak šeptám potichoučku; Majetečku, zlatý broučku! Proč pak nejdeš? Nevíš snad, kterak mám tě rád? 108

HLEDÁNÍ ŠTĚSTÍ.
Hledal jsem tě, sladké dítě, jako motýl letní květ, abych mohl, žízniv láskou, zase k tobě přiletět, vůní tvou a rosou opit abych musil pohár dopít, v němž spí síla žhavých let. Hledal jsem tě v širých dálkách, tvoje jméno volal jsem, čekal jsem, že z lesů vyjdeš s opojivým úsměvem, dychtil, planul jsem a toužil, a v tvém kraji orlem kroužil, kde jsem byl kdys vítězem. Nepřišla jsi, nepřilétla, nerozkvetla u mých cest, nemohl jsem tebou vzhořet, nemohl jsem tebou kvést, až jsem smutkem touhy znaven shasil stravující plamen a děl tiše: Mrtva jest... 109

PÍSEŇ O ZRADĚ.
Má milá, rozmilá, věrnosti dbej, cizího do ráje nezavolej, nezavolej v noci ani ve dne, následky byly by nedohledné. Vím, že jed dědičný v své krvi máš a že tvém ve zraku skryt satanáš, skryt satanáš schopný zvát a vábit a bleskem do srdce schopný zabít. Za zlatem očí tvých skryta je sluj, v níž je již uložen majetek můj, 110 majetek zázračný, jejž jsem ti dal, když jsem se do tebe zamiloval. Krev má a sny moje vloženy tam do srdce rudého, v němž žiji sám, v němž žiji v radostech i v smutku běd do chvíle, kdy zradíš náš vzácný květ. Zradíš-li, zradím též, zradíme dva, v nic pouhé změní se pohádka tvá, pohádka života, odlesk věčna – vždyť pak již nebudeš jedinečná. 111

ŠPATNÁ POHODA.
Moje milá – vzal to ďas! Zlí jsou lidé, zlý je čas a čert, který má z nás švandu, probouzí se v každém z nás, vyplazuje jazyk svůj na portrét tvůj jako můj a říká: Nu, blázne, chceš-li, srdce své mi servíruj. A v dvou duších zima je, neb dozněly šalmaje zvoucí svojí sladkou písní blaženosti do ráje, a jen smutná nálada všecko vůkol ovládá, jak by se hřbitovem stala krásná žití zahrada. Zima v nás a smutek kol sténá písní psanou v moll a tam, kde dřív radost kvetla, vegetuje žal a bol. 112 Stejný včera i dnes den zaslzen a zamračen, jak by dálky naplnily všechny slzy všechněch žen. 113

SJELI JSME SE PRO PÁR VĚT.
Sjeli jsme se pro pár vět, pro okamžik celování, s touhou všecko obdržet v nekonečném odevzdání, sjeli jsme se na vteřinu ochutnati medovinu, jakou nemá ani nebe, ani svět. Ale osud – ďas ho suď! okamžiky naše zkalil, když nám, kteří měli chuť, v bílé víno krve nalil a my v touze všecko dáti sotva mohli ochutnati a zpět vezli jsme zas všecko odtamtuď. Nějak bylo, nějak jest a než pár dnů zase mine, zas se spojí směr dvou cest a zas bude všecko jiné – 114 pohár, o němž dnes jen sníme, vrchovatě naplníme a spijem’ se medovinou v svitu hvězd. 115

ZLÝ KVĚT.
Když ocúny v lučinách světélkovat směly, stál jsem žití na vahách a již již jsem ruku vztáh’, abych poznal, co nás pojí, sbližuje a dělí. Ocún, zlý a nahý květkvět, ležel ve tvé dlani a já ve tvých očích čet’, že i duše skrývá jed a že dívčí sny se mění za etapou paní. V tom se spjala tvoje dlaň drtíc ocún bílý a když pohlédla jsi naň, zarděla se tvoje skráň a tys řekla s chladnou pýchou: vždy zvítězím, chci-li. Neřekl jsem, co jsem chtěl, poznávaje omyl. 116 Můj něžný sen odletěl o splynutí duší, těl v té chvíli, kdy bílý ocún v tvé dlani se zlomil. 117

LEDEN.
U tebe chtěl bych býti, bych mohl zimě čelit a do hedvábných vláken tvé tělo zachumelit a do objetí tvých ramen dát tobě srdce plamenplamen, jejž nosím ve své krvi tak jako v náš den prvý. Jak uzavřené poupě chtěl bych tě rozdýchávat a vzíti, co lze brátibráti, a dáti, co lze dávat, abys po celý leden jen plamen byla jeden, jenž hoří do skonání v lampičce milování. 118

PÍSNIČKA – MONOLOG.
Písničku psát dnes nedovedu o tom všem, o čem sním, a monolog jen hloupý vedu o čase budoucím, až na vážky svá srdce dáme a stejně s nimi zahoupáme, že stejná bude jejich cena s vin těžkým závažím. Písničku potom zazpíváme, že naším celý svět, že všecko štěstí v duších máme a že je konec běd, že naprosto a jistě víme, jak smutný dnešek proměníme v radostný tanec opojení, na srdci srdce, na rtu ret. Písničko moje, šumná Shimmy! v dušičku moje slova vem’ a opakuj je rtíky svými a doprovázej úsměvem. 119 S vůněmi květů přileť ke mně, silná a chtivá jako země, ať refrain spolu plni štěstí tam u nás doma zapějem’. 120

KARNEVAL.
Dívky, hoši, dohromady – ať je vesel, kdo tu je – Karneval se ujal vlády a má milá tancuje, nožičkami kmitá svými, jak to vyžaduje Shimmy a při tom si melodii zlatým hlasem notuje. Zapudila z duše chmůry, zvedla číši života, spaní dala za figury, jimiž rytmus kolotá, s úsměvem na rudých retech posouvá se po parketech a v duchu si pochvaluje: Jeje! To je dobrota! Jak je krásná, jak je svěží! Jak je sladké doufati, když v náruči sní a leží jako v lásky závrati, 121 kdy zašeptá rtíky svými: Odpusť nám tak, jakož i my – a hodinu života nám láskou svojí pozlatí. Tancuj, toč se, moje milá, zjasni duši, zjasni zrak, v překonání žalu síla hraničící na zázrak – vždyť přec dobře oba víme, v dohře že si nahradíme, co jsme dali dobrovolně za to nesmrtelné: pak... 122

MOJE MILÁ TANCOVALA.
Moje milá tancovala, jak jí hudba zahrála, ďáblu mladé tělo dala trala, trala, tralala. A když ďábel tancoval, v kole se jí vysmíval, že tou chvílí také duši ztratila a prohrála. Smála se mu v bujném smíchu: Trala, trala, tralala! Tu jsem dávno v prvním hříchu s jiným ďáblem prohrála. A ten čert mne miluje, a jak Bůh se zjevuje a od něj jsem dovolení k tanci s tebou dostala. 123

ZÁZRAK.
Jako bílý sněhuláček přede mnou jsi stála – bílý čepec, bílý fráček i sukýnka malá a zdá se mi, že’s mi bílé věty povídala. Jenom oči, zlaté oči rudým ohněm žhnuly a jako když satan skočí na mně spočinuly a dvě ručky,ručky jak dva květy v žádosti se pnuly. V lokty spial jsem sněhuláčka, v objetí ho schoval a hle, rudého jsem ptáčka na klíně jen choval, který žhoucím dechem pekla rty mé poceloval. 124

AŽ ZÍTRA...
Jak bych se blínu napil, tak hořko v ústech mámmám, a hněv mne v spáry lapil a smíru utíkám, klnu a nenávidím a zlo jen všude vidím a dusno je mi doma a nelze jíti kam. Má milá, nechoď ke mně, nechtěj mne takým znát, kdy dávné zvíře ve mně se hlásí o primát – já snad bych musil vraždit tu, jež by chtěla dráždit a musil bych tě mrtvou v šílenství milovat. Buď doma zcela sama od rána do noci, až prožiji své drama krise a nemoci 125 a zítra, moje drahá, mi zatancuješ nahá své Tango Amoroso s rozkoše pomocí. 126

TANEC COLOMBINY.
Zlatooká Colombino, když jsi chtěla tancovat, nemohl jsem nic než srdce na koberec tobě dát, žhoucí krve rudé víno pro tvé nožky, Colombino, rád jsem rozlil za to, že jsem do náruče směl tě brát. Zlatooká Colombino, rozdupej ten rudý květ, aby šťasten byl, že může pod tvou nožkou krvácet, v smrti blízký tvému tělu zemře za tvou Tarantelu blažen, jak by získal darem celý široširý svět. Zlatooká Colombino, poslušná buď mluvy not, vždyť vím, že tvůj krutý pohled již se v jiné oči vbod’, 127 tanči, sladce kolébej se, v tanci zabij, v tanci vzdej se, neboť na smrt Harlekýna čeká smutný Pierot. 128

VZPOMÍNÁNÍ.
Sametová tvoje pleť dráždí moje vzpomínání a mé dlaně touží teď něžně, jemně sáhnout na ni, pohladit ji, pocelovat, tisíc polibků v ní schovat a vzbudit v ní polehounku sladká přání. Jako bílý světla proud do šera bys zasvítila, bych tě mohl obejmout, jak jsi o tom včera snila, když tě hvězdy probudily a řekly ti, že tvůj milý právě touží, abys v jeho loktech byla. V zlatém zraku modrý zrak spjaly by se k slávě země, bych moh’ zříti na zázrak, jak se ztrácíš, mizíš ve mně, 129 až by se jen vlna těla bílou září v šeru chvěla a dvě duše až by jenom lkaly jemně... 130

MÁ MILÁ ZAPOMÍNÁ.
Moje milá zapomíná, že mne musí ráda mít i když smí být denně jiná, by se mohla zalíbit, ale srdce zraní-li mi slovy nebo skutky zlými, řekne tím, že není mojí a že zemřel její cit. Moje milá býti musí jenom mojí v noc i den a když jiný loupit zkusí, musí býti odražen její vírou, její silou, že je jedinečnou milou, jíž byl úděl slavné lásky přán a snad i předurčen. Moje milá musí míti nejen oči ze zlata – celá musí zlatou býti, světlou září objatá. 131 Madonna i pekelnice, milující víc a více toho, s nímž chce spojena být jenom láskou bohata. 132

SMUTNÝ VEČER.
Byl večer již a světla plála stříbrným svitem do ulic, v nichž lidí změť se mihotala a hlučela vždy víc a víc a bůhví, kam ti lidé spěli, co za plány a cíle měli a co se všecko ukrývalo v hlubinách jejich zřítelnic. I my dva smutkem zakřiknutí jsme ulicí šli bez cíle, k svým touhám mimořádně krutí jsme vzdorovali prasíle, jež v krvi naší burácela a rudou píseň touhy pěla, jakoby chtěla přehlušiti v nás odhodlání zavilé. Život nás v ten den tvrdou pěstí udeřil těžce do týla, jak chtěl by zabít naše štěstí, v něž bílá láska rozvilarozvila, 133 a tam, kde dřív se radost chvěla, se děsná propast otevřela a ty jsi šla, bys v tuto propast náš červený květ vhodila... 134

ZIMA.
Bílými jela jsi dálkami s rolniček písničkou třesknou, krásná, jak pouťová panenka, které se tvářičky lesknoulesknou, a přece jsi tiše jen zpívala, když jsi se do dálek dívala, písničku zoufale tesknou. Zaváté samoty, vesnice letěly kolem tvých saní v jiné a nové se měníce, jichž jmen jsi neznala ani, ty moje královno královen, milenko milenek, ženo žen, děvčátko, panenko, paní. Srdce mé v srdci svém měla jsi přítěží, s kterou jsi létla, očí tvých zázračné topasy linuly jiskry a světla a jenom v duše tvé hlubinách tma byla a hrozný z příští strach, v němž černá lilie kvetla. 135

SNAD.
Do světa se rozjedeme v jeden slavný den a svou lásku dáme v sázku pro rozmary, z nichž náš celý život upředen. Nevíme, co dálky tají pro nás pro oba, zda v nich štěstí zašelestí v hloubky duše, nebo zda v nich zmar a poroba. Jiné kraje, jiní lidé, jiný vzruch a vznět, jiní bozi i ubozí, tak jak jiným lidské štěstí a přemíra běd. Ponoříme lačné duše v divuplný proud, srdce bdělá, žhavá těla necháme, by okusila svobody i pout. 136 Snad v tom světě zahyneme všemi zrazeni a snad zase, jako k spáse, vrátíme se ohřáti se k svému plameni. 137

POSLEDNÍ TRIUMF.
Viděla jsi horský pramen řítící se tříští skal? Toť mé srdce. A já znaven za ním letím dál a dál se skal do lučin a květů, bez ustání chvat jen chvat, jak bych stíhal strašnou metu, jež mne musí pochovat. Pro mne není zastavení k oddechu či objetí a jen čekám okamžení hrůz a tmy a prokletí, až ten pramen u granitu zasténá a zavyje a tělo dle sudby ritu o skálu se rozbije. Pak to srdce něžně vyjmeš a když je pod křišťal dáš, poslední svůj triumf přijmeš: svůj obraz v něm uhlídáš. 138

PŘINZÁNÍ.
Kdo jsi, Ty milovaná, již tak jsem miloval? Kde dlí má žena-panna, jíž písničky jsem psal? Kde jsme se rádi měli? Kde jsme se opouštěli? A kam a kudy jdeme a jak vše bude dál? Illuse Tvoje jméno a Touha rodem Tvým, Snem zázračným jsi, ženo, v mé krvi hořícím – však – kdybys přece žila, má Písničko, má Milá – přijď v tiché noci ke mně a vzbuď mne hlasem svým... 139 OBSAH:
Písničky pro mou milou5 Písnička marnotratná6 Srdce se mi zatoulalo7 Neváhej!8 Naše hvězda9 U klavíru10 Vzkázání12 Dneska se mi zdálo...13 V měsíčné záři14 Májový pláč15 Slavné mlčení16 Naše svatba17 Zlatá reneta19 Blesk20 Kostelík v Chuchli21 Zázrak23 Bohatství24 Chrám v lese26 Okamžik28 Pochyby lásky30 Večer na nábřeží32 Na Petřínské stráni34 Zavři oči36 Stromovka37 U řeky39 Chata v lukách41 Písnička o štěstí43 Kuplíř45 Zápas47 [141] Jitro mé milé48 Na usmířenou50 Zpívej –52 Ukolébavka54 Nebe56 Červen57 Noc hříšná byla58 Chybuješ59 Červenec61 Jitro63 Červencové odpoledne64 U Zlaté Studny65 O Tobě nevím – –67 Na moři69 Návrat70 Pro jediný pohled72 Sen73 Povídej75 Až dnes usneš...76 Osamělá78 Cestou k lesu80 Ty!82 Proč?83 Siesta85 Všecku svoji lásku...86 Útěcha87 Píseň89 Devět hvězd91 Měj mne rád!93 Steeple chasse95 Tak je to na světě97 Za krátko již99 [142] Přípravy k štěstí100 Únos102 Na horách103 Kolikrát už – –105 Nejistota107 Hledání štěstí109 Píseň o zradě110 Špatná pohoda112 Sjeli jsme se pro pár vět114 Zlý květ116 Leden118 Písnička – monolog119 Karneval121 Moje milá tancovala123 Zázrak124 Až zítra125 Tanec Colombiny127 Vzpomínání129 Má milá zapomíná131 Smutný večer133 Zima135 Snad136 Poslední triumf138 Přiznání139
E: až; 2007 143