VEČER NA NÁBŘEŽÍ.

Josef Lukavský

VEČER NA NÁBŘEŽÍ.
Jednou v jarní večer vlahý v očích tvých jsem: toužím čet a že jsme šli spletí PrahyPrahy, k Malé straně jsem tě vedved, abych skládal zkoušku z lásky a pak dával na otázky jedinečnou odpověď. Šli jsme volně, jako kněží, kteří obětovat jdou, až jsme došli na nábřeží nad Vltavu setmělou a tam, úzce přituleni, počítali políbení, místo světel nad Prahou. Ty jsi vzdechla: „Jaká krása, jaká něha, jaká noc, celé nebe s námi jásá, andělé jdou na pomoc“ – a já šeptal, štěstím spitý: „Pojďme ke mně, zachytiti noci této všecku moc...“ 32 Starý jez u Nových mlýnů varoval nás hukem vod: „Nechoď, dcero, nejdi, synu. Schodem vzhůru, dolů schod – a kdo zažil dnešní noci, bude jistě záhy moci čekat květu na příchod...“ Stulili jsme k sobě hlavy, odhodláni sladce snít celý večer u Vltavy, v duších klid a hvězdný třpyt, šťastni ze své nové síly zachovati zázrak bílý a jen žízeň touhy mít. 33