STROMOVKA.

Josef Lukavský

STROMOVKA.
Mně zachtělo se jednou zase v Stromovce prožít slunný den a v její svěží, jarní kráse být vzpomínáním okouzlen na časy zašlé, uplynulé, v nichž prožili jsme tady chvíle, jichž život dává zcela málo a které prchnou jako sen. Voněla tráva, ptáci pěli a slunce plálo nad nimi, v záhonech růže krvácely skvrnami žhavě rudými a zdálo se mi, stejné zdroje že s nimi dnes má srdce moje a stopy mé že znamená dnes slzami rozžhavenými. Proč nejsi se mnou, moje milá, proč zraněného necháš mřít, proč v hoři jsi mne opustila a nespěcháš krev zastavit, 37 proč, když jsi mého žití paní, nedotkneš se mne hebkou dlaní a nechceš, jak jen tvým je právem, krev srdce mého do rtů vzít? 38