U ZLATÉ STUDNY.

Josef Lukavský

U ZLATÉ STUDNY.
Když šlo včera slunce spát a den v šeru zasel, Zlatou Studnu, již mám rád, že tam možno vzpomínat, jsem si večer na hodinku k uklidnění našel. Hvězdy plály nad Prahou zadumanou, temnou, jejíž věže výstrahou v dobu i v noc neblahou tyčily se, jak by v žalu souhlasily se mnou. A mé srdce úpělo k hvězdnatému nebi: Proč již není veselo pro duši i pro tělo, když radosti v životě je nejvíc zapotřebí? Proč jen prázdno objímám, šeptám tvoje jméno, 65 proč u Zlaté Studny sám zrak do temna upínám, jak bych tušil, že z něj vyjdeš, drahá moje ženo? Věřím však, že přijde čas zázraků a krásy, kdy zaplane slunce jas, žal a smutek vezme ďas a já šťasten zavýsknu si: Až do smrti má jsi! 66