DEVĚT HVĚZD.

Josef Lukavský

DEVĚT HVĚZD.
Řekla jsi mi, abych hvězdy na obloze počítal a když devět napočítám, abych sobě něco přál, že se splní moje přání v devíti hvězd plápolání, a já hleděl na oblohu z tmy, v níž jsem u tebe stál. Chvěly se a mihotaly, samá zář a samý jas a já šeptal: Jedna, dvě, tři a vyhlížel další zas, pak, když jsem je znovu sčítal, sedm jsem jich napočítal, když jsi na mne pohleděla, až mně selhal zrak i hlas. Dvě hvězdy, jež scházely mi, těsně u sebe jsem zřel a jich žár tak spaloval mne, že div jsem v něm neumřel, 91 a ty hvězdy, oči tvoje, chtěl jsem, aby byly moje, a to přání splnilo se, než den křídla rozestřel. 92