NAŠE SVATBA.

Josef Lukavský

NAŠE SVATBA.
Nepůjdeme do kostela, až se budem brát, vždyť jsou dávno svými zcela naše duše, naše těla – nač je tedy Pánem Bohem legitimovat? Do kvetoucích lučin můžem za poledne jít, a když ďábla nepřemůžem, staneme se ženou, mužem, bez formulek, kterých nezná prostý lidský cit. Poduškou nám země bude, stropem obloha, svatebčany květy rudé a my budem šťastni všude, kde svou lásku posvětíme, třeba bez boha. Místo varhan cvrček může při oddavkách hrát 17 a ty, krásnější než růže, vezmeš v náruč svého muže, aby musil všecko dáti, když chce všecko brát. Všichni ptáci zazpívají nad hlavami nám o dvou šťastných, kteří k ráji z květů země odlétají navždy svoji, ale každý svoboden a sám. Až tu píseň, moje milá, zítra budeš číst, zavýskni si, rozpustilá: Stokrát v kostele jsem byla a teď půjdu do přírody pro oddací list! 18