BOHATSTVÍ.

Josef Lukavský

BOHATSTVÍ.
Za stotisíc polibků, za milion vzdechů dali jsme si v jarní večer sladkou pro potěchu. Západ slunce zdál se nám jak hostie svatá, nad níž hvězdy svítit budou z platiny a zlata. Lučin smaragd nesmírný u nohou nám ležel a za ním vod stříbrný prut kamsi k moři běžel. Safíry a rubíny okolo nás kvetly, sem tam křišťal, achát, berryl, aquamarin světlý, chalcedon a hyacinth jiskřily a plály na jaspisů žhoucí oči, jež se kolem smály. 24 A tvých očí topasy v onyx zasazeny tyrkysům mých vyprávěly o snech mladé ženy: „Eben vlasů, zubů sloň, rubín rtů jsou tvýmitvými, plamen tvůj když prolne údy alabastrovými. Perly slzí, vonný dechdech, všecky těla divy patří tobě, dáš-li v duši moji oheň živý...“ A já se jen usmíval a já se jen díval – „Slyšíš, ženo? Volá Pan či to slavík zpíval?“ V našich očích oheň vzplál s touhou bezejmennou... Do jitra jsi byla ženou v plamen proměněnou. 25