SMUTNÝ VEČER.

Josef Lukavský

SMUTNÝ VEČER.
Byl večer již a světla plála stříbrným svitem do ulic, v nichž lidí změť se mihotala a hlučela vždy víc a víc a bůhví, kam ti lidé spěli, co za plány a cíle měli a co se všecko ukrývalo v hlubinách jejich zřítelnic. I my dva smutkem zakřiknutí jsme ulicí šli bez cíle, k svým touhám mimořádně krutí jsme vzdorovali prasíle, jež v krvi naší burácela a rudou píseň touhy pěla, jakoby chtěla přehlušiti v nás odhodlání zavilé. Život nás v ten den tvrdou pěstí udeřil těžce do týla, jak chtěl by zabít naše štěstí, v něž bílá láska rozvilarozvila, 133 a tam, kde dřív se radost chvěla, se děsná propast otevřela a ty jsi šla, bys v tuto propast náš červený květ vhodila... 134