CESTOU K LESU.

Josef Lukavský

CESTOU K LESU.
Má panenko zlatookázlatooká, dnes se rozluč s rozumemrozumem, nechci ho víc jako soka na cestičce, kterou jdem. Jenom srdce vezmi soběsobě, bych je vzíti mohl tobětobě, až se k sobě přivinem – tam, kde něžně šeptá vřes: vzleťte, šťastní, ještě dnes opojeni žhavou láskou vzhůru, do nebes. Má panenko černovlasáčernovlasá, léto plane do dálí, květy voní, skřivan jásá a krev volá halali – Ty slyšíš mé srdce tlouci a já zase hlasy zvoucí, abysme se objali – tam, kde něžně šeptá vřes: vzleťte, šťastní, ještě dnes opojeni žhavou láskou vzhůru do nebes. 80 Má panenko roztoužená, svoje amen řekni již, za okamžik, jako žena do nebíčka zamíříš a jak budem spolu v ráji, andělé nám zazpívají píseň, o níž stále sníš tam, kde něžně šeptá vřes: vzleťte, šťastní, ještě dnes opojeni žhavou láskou vzhůru, do nebes. 81