U KLAVÍRU.

Josef Lukavský

U KLAVÍRU.
Je májové odpoledne samý květ a plesples, vše, co lítá, křídla zvedne k letu do nebes, jenom ty, má něžná milámilá, nepoletíš dnes. U klavíru sedíš sama, hledíš z okna ven, duší bloudíš za horama a sníš lásky sen o muži, jenž v dálce tebe čeká den co den. Náhle v tichu na klávesách ozývá se ton – nikdo na ně ani nesah’nesah’, a přec zní jak zvon, až ti srdce šeptá tiše: Je zde jistě on... Tvoje ruce jemně hladí kláves něžnou běl, 10 dáváš celé svoje mládí, aby klavír zněl svatou písní snů a lásky, jež on tak rád měl. Cítíš jeho dotek vřelý, horký jeho dech? Klavír v něj se změnil celý – líbej, líbat nech, abyste se mohli spojit v rajských akordech. Klavír zpívá, jásá, zvoní píseň písní teď, hlava tvá se k němu kloní, jako v odpověď, když hlas něžný povídá ti: Leť do nebe, leť... A ty letíš, letíš šírem, letíš k nebesům... – – – Když se vzbouzíš nad klavíremklavírem, slyšíš křídel šum – to má duše opustila klavír tvůj i dům. 11