CHYBUJEŠ.

Josef Lukavský

CHYBUJEŠ.
To je jisté: chybuješ, že mne ráda máš, po trnité cestě jdeš v ráj a domov náš, jenž se čarovným zdá býti, ale může překvapiti tu, jež myslí, že v něm sídlí štěstí Mesiáš. Jsem jen člověk, prostý tvor. Maso, krev a kost. Vzlét’ jsem kdysi nad obzor, přelét’ všedna most, ale život sevřel duši a dál mocně do mne bušíbuší, a tak těžko vyřešiti moji budoucnost. Srdce mé – toť bohatství na chviliček pár, čest – toť hloupost, o níž sní mládež v květu jar, 59 věrnost, něha, náplň citu jsou jen směnky v depositu a pak, milá, nezapomeň – matrikou jsem stár. Dokořán je celý svět tobě otevřen, proto, zlatá muško, vzleť v kterýkoli den s úsměvem a dravou silou, místo mou buď světa milou, která chce a musí býti zbožňována jen. 60