BOHATSTVÍ.
Za stotisíc polibků,
za milion vzdechů
dali jsme si v jarní večer
sladkou pro potěchu.
Západ slunce zdál se nám
jak hostie svatá,
nad níž hvězdy svítit budou
z platiny a zlata.
Lučin smaragd nesmírný
u nohou nám ležel
a za ním vod stříbrný prut
kamsi k moři běžel.
Safíry a rubíny
okolo nás kvetly,
sem tam křišťal, achát, berryl,
aquamarin světlý,
chalcedon a hyacinth
jiskřily a plály
na jaspisů žhoucí oči,
jež se kolem smály.
24
A tvých očí topasy
v onyx zasazeny
tyrkysům mých vyprávěly
o snech mladé ženy:
„Eben vlasů, zubů sloň,
rubín rtů jsou tvýmitvými,
plamen tvůj když prolne údy
alabastrovými.
Perly slzí, vonný dechdech,
všecky těla divy
patří tobě, dáš-li v duši
moji oheň živý...“
A já se jen usmíval
a já se jen díval –
„Slyšíš, ženo? Volá Pan –
či to slavík zpíval?“
V našich očích oheň vzplál
s touhou bezejmennou...
Do jitra jsi byla ženou
v plamen proměněnou.
25