VEČER NA NÁBŘEŽÍ.
Jednou v jarní večer vlahý
v očích tvých jsem: toužím čet
a že jsme šli spletí PrahyPrahy,
k Malé straně jsem tě vedved,
abych skládal zkoušku z lásky
a pak dával na otázky
jedinečnou odpověď.
Šli jsme volně, jako kněží,
kteří obětovat jdou,
až jsme došli na nábřeží
nad Vltavu setmělou
a tam, úzce přituleni,
počítali políbení,
místo světel nad Prahou.
Ty jsi vzdechla: „Jaká krása,
jaká něha, jaká noc,
celé nebe s námi jásá,
andělé jdou na pomoc“ –
a já šeptal, štěstím spitý:
„Pojďme ke mně, zachytiti
noci této všecku moc...“
32
Starý jez u Nových mlýnů
varoval nás hukem vod:
„Nechoď, dcero, nejdi, synu.
Schodem vzhůru, dolů schod –
a kdo zažil dnešní noci,
bude jistě záhy moci
čekat květu na příchod...“
Stulili jsme k sobě hlavy,
odhodláni sladce snít
celý večer u Vltavy,
v duších klid a hvězdný třpyt,
šťastni ze své nové síly
zachovati zázrak bílý
a jen žízeň touhy mít.
33