PAPÍROVÝ MOJŠL
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Beskydem,
za pět roků ves má – napřed víme –,
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípeme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí;
a kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřežspřež, a přece názor měním:
osud smýkl jím, jak kosa klasem;
už tak bývá. S Božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
Když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.
18
Když od města dolů půjdeš k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí jej v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý.
Bůh mne...!? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra chodec sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
nech se na ní suší, si pohoví
ten, jehož jsem našel na silnici:
též host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené ze stran svěsil krovky;
co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
19
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Beskydech.
Ostrá jest jak zuby horské pily,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle, pij, ach, drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá...
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní...
jak vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku, –
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala,
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
20
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí,
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane... tož já...“ a juž ústil
do kelíška hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerský smích zazněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až do rána,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snesl cedry jí s Libana.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
21
„Patří tam. A jednou... jednou... pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mítmít, kdo chtějí, mohou!
Čepel padla v lebku ranou hromu:
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena...“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
Listem břem, Bůh temným mluví hromem;
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zadul, odnesl to psaní;
sběhli se a odvlekli mne z domu:
zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen! – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám... bloudím... světu já jsem
potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdy’s, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
22
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na týl lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
23