PAPÍROVÝ MOJŠL

PAPÍROVÝ MOJŠL
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil: žalost jejich nesklonila šíje; to jen britský fantast-básník věřil a na raçu skládal elegie. Z Polské přijde žid k nám pod Beskydem, za pět roků ves má – napřed víme –, kdysi žebrák, nyní oře lidem, u všech děvuch má ius noctis primae. V němé zlosti zaskřípeme zuby: děvče, muže, dědinu žid skoupí; a kdo za to, že jsme jako duby, na ženy a na peníze hloupí? Jedna spřežspřež, a přece názor měním: osud smýkl jím, jak kosa klasem; už tak bývá. S Božím dopuštěním přiskřípne čert Hebrejce též časem. Tak přemýšlím a je závěr blízký: Když tak Pán svých vyvolených chrání, přes svůj křivý nos a hrubé pysky, přísahal bych, nebyl židem ani. 18 Když od města dolů půjdeš k jihu, den co den tam žida potkáš s měchem; dej mu krejcar, zahodí jej v mihu, dej mu papír, chopí se ho spěchem. Den co den jde příkopem a travou, z bláta papíry pozorně loví, čte a třese kudrnatou hlavou, říkají mu Mojšl papírový. V zimní noci šel jsem k městu němý. Bůh mne...!? Kdo si na milníku hoví? (Deset minut krčma pod olšemi!) Sněhem zalit Mojšl papírový. Čekáš, až tě zítra chodec sundá, bídnou kořist havranů a lišek? Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda? Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek! Šenkýři, dej k ohni tu lavici: nech se na ní suší, si pohoví ten, jehož jsem našel na silnici: též host vzácný, Mojšl papírový. Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru, když umdlené ze stran svěsil krovky; co bys pil? Však víš, my ze severu napijem se nejspíš kontušovky. 19 Vypij, Mojšle; jest jak první láska sladká, jde z ní prvosenky přídech, hořká jest jak beznadějná láska, vonná jest jak sosna na Beskydech. Ostrá jest jak zuby horské pily, zatřes jí a perla k vrchu vyjde, jasná, že by bozi sami pili, Mojšle, pij, ach, drž krok se mnou, žide! Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá, celý se mu rosou v máku třpytí; všecka žalost v jeden úsměv splývá... a co, žide, povíš o svém žití? „Blázen jen své hoře vypravuje, vodka hřeje a pán židům přeje, s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje, všecko povím – pán se nevysměje. Jednou, pane, Bůh vám k milování družku švarnou daruje, však víte, jednou z ručky vypadne jí psaní... jak vy, pane, jak s ní naložíte?“ Nedá, žide. Též ráz zaplakala ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku, – měl jsem děvče rád... jinému přednost dala, a dva roky, žide, pil jsem vodku. 20 Co hořkého kdy se žitím tkalo, leckdo šeptal ve sluch slova lisí, ale nic tak cestou nedojalo: soucit kmitl blázna toho rysy. „Tož já, pane... tož já...“ a juž ústil do kelíška hořký motýl bolu: Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil – homerský smích zazněl ode stolů. „Utkvěl jsem na první krásce zrakem; a když sličnou vezmeš sobě ženku, už jsi zabit jak Goliáš prakem, jak když ručíš za velikou směnku.“ Lépe brkem brousit žernov mlýnský nežli věřit ženě milující; nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský, chceš-li ženy, a běž po silnici. „Miloval pán ženu kdys? Stín prvý noci rájem byl mi až do rána, ve dne za kmit jeden sladký brvy byl bych snesl cedry jí s Libana.“ Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky, hleď, ten běží za bludičkou v černu: vsadil život na sedmičku lásky, blázen jest a patří na lucernu. 21 „Patří tam. A jednou... jednou... pane, lístek ztratila: nu, co tam stojí? Svět se točí se mnou, z řádků vane vlastní hanba, vina ženy mojí. Nevěstko, již mítmít, kdo chtějí, mohou! Čepel padla v lebku ranou hromu: datlík s rudou čapkou u mých nohou má je žena...“ nosem smál se k tomu. Déle žils – víš, jak se věci dějí: Listem břem, Bůh temným mluví hromem; z lidí ti, kteří se nosem smějí, vždy se smějí nad spáleným domem. „Vítr zadul, odnesl to psaní; sběhli se a odvlekli mne z domu: zabil věrnou nevinnou svou paní – zbláznil se – dodali moudří k tomu. Tichý blázen! – Pustilo mne časem hlupců soudců a lékařů plémě; list ten hledám... bloudím... světu já jsem potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“ Bos nech, chud nech, mlád kdy’s, motýl štěstí drží se tě jako olše strouhy; v podzim žití v sluch ti zašelestí hořké sny, vzpomínky, marné touhy. 22 Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera, šlápne mně na šíji osud příště; těžko žít od jitra do večera, jednoho nám nebýt útočiště. Tomu na týl lehlo jarmo kmene, tomu žena život otrávila, toho bolest jak bič koně žene – vodka, bratře, sladká vodka zbyla! 23