NÁVRAT

NÁVRAT
Po letech, po letech v rodnou mou ves vrací mne života příval. Můj krok, krok děvčete na prvý ples, hořelo slunce, kos zpíval. Ten starý kostel a ten černý les, domky se pod strání hrbí, pod brvou roztála vzpomínek rez, na řece ty staré vrby! Přejdu jen; nevím, kam nohu bych nes, do cizích rukou grunt kles náš; nehryzeš? Ach tys-je Dombrovských pes! Viď, synku, že mne už neznáš? Zdráv farář? Zdráv rektor? Každý mne bil, býval jsem čertovo kvítí; zdráv starý grof je-li? Byl Němec, byl, v pokoji nechal nás žíti. V drahou mi školu zřím, pod okna rám, srdce se zachvělo v křeči: děti, ty děti, ty modlí se tam protivnou panskou mi řečí. 34 Utíkám k hřbitovu. Co jsem měl rád, dříme tam, – ne v duši mojí; co jsem byl v cizině, kdo šel v zem spát, polský kříž v hlavách mu stojí. V portále zámku vryt dravý je pták, zobákem rovná si pero. Kdo koupil panství, a čí je to znak? Mrtvi jsme. Hleď, markýz Gero. Šest židů v dědině, burmistr žid, barevna žultá u řeky. Tak klesl hluboko, Pane, ten lid, že jsi ho proklel na věky? Ještě otázka: ta nechtěla ven, jak by kol šíje šla smyčka, jak by mi dávila poslední sen: zdráva-li... górna Maryčka? Milý byl v cizině. Tož zaprosil bohatec, jakých pořídku; pravda, že od rána do noci pil, měl z čeho, ten barvíř z Frydku. Ze vsi šel sešlý a sehnutý muž, ret se chvěl, v brázdu se díval. Za hory slunce se sklánělo juž, voněla země, kos zpíval. 35 Sešlý muž, sehnutý z dědiny šel, v duši žal hluboký nese; v komické vrásky tvář nabranou měl, vydrž... až sám budeš v lese. 36