CHYCENÝ DROZD

CHYCENÝ DROZD
Můj stryk byl ptáčníkem vášnivým. Chytal a prodával drozdy. Přes květen, čert panský zákaz cti, beskydské prosmýčil hvozdy. Vybral ta střapatá ptačátka, když se jim kabátek zhustil, samečci dali se do zpěvu, kačky do svobody pustil. Zestárl – potkám ho s ptáčetem: Jak jde řemeslo? A spěchám. „Ni, to je kořist má poslední, toho si pro stáří nechám.“ Za měsíc přišel jsem do stryka. Pták tich a vážný jak bača: Stryku, to ptačisko vysmyčte, nězpive – bedźe to kača. „Mudroku, pod zobák podiv se, jak se ten černý pruh stáčá: Chceš učit starého ptáčníka? Sameček – nimo, že kača.“ 67 Po letech stryka jsem navštívil, sivý jak myš, ticho hledí, z dýmečky obláčky vypouští, krotký drozd na stole sedí: sivý a tichý jak starý stryk, vážný a hrubý jak bača; stryk se za ušima poškrabal: Synku, měls pravdu – je kača. Do lesů nělza víc. Ptačátku pohladil hlavičku jemnou: Choć kaća, choć mi nic nězpive, něch už tu dožije se mnou. Tak také dožijí básníci. Do světa písně ven pošlou, smutek si nesou za výslužku v samotu v budoucnu došlou. 68