DVĚ MOHYLY

DVĚ MOHYLY
Jaks šuměla do srdce mně, OstraviceOstravice, ve příboji, dvě postavy z teskné zemězemě, neuhnete z duše mojí. Mělas hladké, tmavé vlásky, jméno podle řeky rodné, vysoká jak topol vlaský: proč jsi zhasla, neuhodne moje píseň nad mohylou. A ty, který ze Sibiře proklestil sis dráhu silou, bodákem do prsu míře všem, kdož chtěli zadržeti tém legií na pochodu, pod mohylou lépe je ti. Střemhlav padls v sinou vodu. Proč – má píseň neuhodne, otázku mou neukojí. Dvě figury země rodné, žijte v teskné písni mojí! * 153 Život prostý oba žili, nesetkali, neznali se. Oba dva se postavili na břeh bujné Ostravice. Co tě hryzlo v žití pouti v klamech starých, v šalbách nových, nemohl jsem uhodnouti ve tvých očích sametových? Ty, cos přišel od Amuru, vavřínem se neozdobíš, nebudeš se hnáti vzhůru... a kam půjdeš a co zrobíš? Budeš rubat smolné suky, les beskydský chleba dá ti, nikdy nenastavíš ruky, nebudeš se holedbati. Prostý muž – ty nemáš míti na chytráků slávě podíl, nebudeš se v prsa bíti: „Já jsem, jenž vás vysvobodil!“ * Žore, žij v mé duši žárem ve svém dýmu siném, šarém, ve svých lesích, ve svých stráních a s národem prostým na nich. 154 Žore, v létě lučinami, v zimě dýmem voníš jemně, však rok celý ze tvých strání mluví do mne smutek země. Žiješ v duši jako mládí, jak vzpomínky bledé, staré, kterých osud nevyhladí, nevytiskne, Žore-Žáre! * Hoď do Ostravice pěny nežádaný žití dar! Zasmušilý, zamračený hledí dolů k vodě Žár. Šumná řeko, bystrá řeko, beskydská ty krasavice, poneseš mne, vezmeš s sebou, Ostravice, Ostravice? Nes mne, nes, jak neseš píseň, nes mne, nes, jak neseš hoře, píseň mladé ženy v poli, hoře těch, kdož za Olzou jsou. Zavanuly temné vlasy, zablyskly se tmavé oči, zoubky stiskly dolní ret, 155 zasvítily bílé paže, skočily v proud pružné nožky naposled a naposled. Nes ju, nes, jak neseš píseň, nes ju, nes, jak neseš hoře, píseň mladé ženy v poli, hoře těch, kdož za Olzou jsou. Z černých vlasů pod vln sněhem, lemujících ji jak šlář, jak kalina nade břehem hledí dívčí spící tvář. * Co tě žere, co tě rmoutí, co tě v říši stínů žene, nemohl jsem uhodnouti ve tvé tváři zamračené? U Bachmače hřmělas hranu vrahům, hřmělas u Zborova, dnes poslední vydáš ránu, věrná družko goralova! Stál nad břehem, v ruce družku, Žor před okem, řeku vzadu, vyzul bot a nabil pušku, nasadil ji pode bradu. 156 Červený pruh obemyká šíji, jako rubín svítí: křivá šavle bolševika blyskla tu v zrcadle žití. Nes mne, nes, jak neseš píseň, nes mne, nes, jak neseš hoře, píseň mladé ženy v poli, hoře těch, kdož za Olzou jsou. Slyš, jak Ostravice pěna hučí, zvoní, syčí, lká, a na vlnách rozprostřena surová tvář goralská. Nes ho, nes, jak neseš píseň, nes ho, nes, jak neseš hoře, píseň mladé ženy v poli, hoře těch, kdož za Olzou jsou. Hraje voda vlasem ženy, kosmou muže vlny var: nepohnutý, zamračený hledí k Ostravici Žár. * Hřbitove, v mé žiješ víře, kde děvucha leží spící a rek tichý ze Sibiře, hřbitove nad Ostravicí! 157 Kalino, děvucho šumná, hlídáš, co se nenavrátí, kalino, křovino dumná, budeš nad mým hrobem státi? Mluvíš s hvězdou; hvězdy plynou, všecko vidí, všecko vědí: mohyly dvě pod kalinou, nedáte mi odpovědi? 158