DOMBROVÁ

Petr Bezruč

DOMBROVÁ
I
Jsme Moravci, ale jsme z Dombrové, je možné jiný někdo z Doubravy; kde Doubrava, to vědí bohové, snad při Praze, na břehu Vltavy. Tak mluvil otec náš, mluvili dědové, tak od kolébky znělo v šediny, my žili jsme i zhasnem v Dombrové, co, páni z Čech, nám křtíte dědiny? Ta Doubrava – tak u nás nepraví, tak z ciziny snad řondí rodáci. Jsou rozumnější lidé z dálavy? Když polsky Dombrová, tak Poláci.
II
Než v Dombrové do roka školu mi vezmou, já biju na zvon: Dombrová, Dombrová! Než o míli na západ pošinou mez mou, rok poslední, co jsi má, rozhoupám zvon: Dombrová, Dombrová! 139 Zástava z cimbuří kácí se. – Z dolů motyk a kladiv zní hučivý tón. Kde jste kdo na stráži? Čepice přes uši dolů, budí vás ze spánku prokletý zvon: Dombrová, Dombrová! Cos hořkého skočilo mi v oči obě. Zvon zvoní temně: Dombrová, Dombrová! Až půjdu z Ostravy, vyhnu se tobě. Zcizilas se mně, Dombrová, Dombrová! Do půlnoci hučí zvon, neštěstí věstí. Kdo dbá na zvoníka? Svět hluch a slep. Než provaz vymkne se z umdlené pěsti, nech srdce strhne se, prorazí leb, Dombrová, Dombrová! 140