DOMBROVÁ
I
Jsme Moravci, ale jsme z Dombrové,
je možné jiný někdo z Doubravy;
kde Doubrava, to vědí bohové,
snad při Praze, na břehu Vltavy.
Tak mluvil otec náš, mluvili dědové,
tak od kolébky znělo v šediny,
my žili jsme i zhasnem v Dombrové,
co, páni z Čech, nám křtíte dědiny?
Ta Doubrava – tak u nás nepraví,
tak z ciziny snad řondí rodáci.
Jsou rozumnější lidé z dálavy?
Když polsky Dombrová, tak Poláci.
II
Než v Dombrové do roka školu mi vezmou,
já biju na zvon: Dombrová, Dombrová!
Než o míli na západ pošinou mez mou,
rok poslední, co jsi má, rozhoupám zvon:
Dombrová, Dombrová!
139
Zástava z cimbuří kácí se. – Z dolů
motyk a kladiv zní hučivý tón.
Kde jste kdo na stráži? Čepice přes uši dolů,
budí vás ze spánku prokletý zvon:
Dombrová, Dombrová!
Cos hořkého skočilo mi v oči obě.
Zvon zvoní temně: Dombrová, Dombrová!
Až půjdu z Ostravy, vyhnu se tobě.
Zcizilas se mně, Dombrová, Dombrová!
Do půlnoci hučí zvon, neštěstí věstí.
Kdo dbá na zvoníka? Svět hluch a slep.
Než provaz vymkne se z umdlené pěsti,
nech srdce strhne se, prorazí leb,
Dombrová, Dombrová!
140