HANYS HOREHLEĎ

HANYS HOREHLEĎ
Chylka s Lyskou do kroku přes zem sypanou skalami, Ostravice do skoku a Smrk s Lysou nad horami: vichře, duj, bystřino, leť, pluto, nepsuj práce jeho: oře Hanys Horehleď, oře od rána sivého. Sotva z prahu vykročí, ostrý vítr ve tvář duje, metelice do očí bije, koně oslepuje; pluta v srpnu s červencem, sníh jde v červnu, sníh jde v září, surová máť slezská zem, na níž Hanys hospodaří. Skoro ráno hore hleď! Dýme Smrk, má čapku Lysá? Stiskne zuby Horehleď, bědná žeň se zakolísá: pluta rve se svahu zem, skála zbude, kobzol hnije, voda hrčí povalem a Horehleď z hoře pije. 159 Znáš-li formu bystřiny? V létě sotva teče kapkou, že by synek jediný, že by zahradil ji čapkou: však když v mlze zmizí bor, pluta lije dva měsíce, strumeně seskočí s hor, rozlítí se Ostravice. Vzkypí pyšným hřebenem na širokém na prostoře, kde šla cesta, kde stál břem, jedno je hučící moře: kamenná hráz povolí, proud strženým žene plotem, kdo neprchne z údolí, ten se loučí se životem. Břeh tok lítý přeskočí, vyrve stromy při dubině, bere vše, co zaskočí, kozy, krávy, koně, svině, mosty, lávky dřevěné, balvany sepjaté dráty, střechy chalup červené a kolébky s nemluvňaty. Plač, pros, na kolenách lež, Bůh vysoko i daleko: když už vše nám pobereš, aspoň bývání nech, řeko: 160 střecha letí s praskotem, chalupa se do vln svalí, surová máť slezská zem, kruté nebe nad goraly. Jak los chlopa dopadne, (před provazem chraň ho, Bože!) když hladina opadne a řeka se vrátí v lože? Sestup, gazdo, v údolí: kde bystřina hřměla blízko, včera pole kobzolí, dnes tůň, grapa, vydralisko. Když se půda zorala, klas chudobný z brázdy pojde, druhdy k hrůze gorala host ježatý z Karpat dojde: klas zelený, skrčený, chvějící se v smrku stíně, mrazem, plutou šetřený sežerou divoké svině. Znáš žeň půdy prokleté? Když ji kroupy nepotlukou, snopy děcko tříleté lehko nese jednou rukou: jsou jak kytky vázané z klasů pod modrými zvonci, jež dá čeleď na Hané gazdovi při žatvy konci. 161 Byl jsi v Hané okolí? Pláň, jíž rovna málokterá, slunko pere do polí od rána až do večera: horskou žeň – ach, běda mi! – co z beskydské brázdy vzejde, zahrazené horami slunko jen v poledne přejde. V dávným časech viděl děd Šance zahrazené drvy, Ostravice hřměla vpřed barvená goralů krví. Do hor, na provazech skot, utíká dav otrhanců: nepusť, řeko, středem vod Kuruce táhnoucí z Šanců! Časem srdce krvácí: proč se v horách těžko dýchá, proč groš vdoví utrácí vládnoucích ministrů pýcha? Půda chlopu věrnému drahá; byl jí dobrým synem; v prostý rozum nejde mu zem vydaná za Těšínem. 162 Když se polských pánů druž na těšínském kraji zhlídla, neřídil směr lodi muž, baby byly u kormidla. Jiný národ, jiný mrav: kdo zem vydal s duší malou, někde v zámku ční nad dav, jinde pod tarpejskou skalou. Ne k srdci, ne na žol jsou bohorovné politice ti, kdož žijí za Olzou: všichni chtěli k republice! Marně hřmí těšínská stráž podle hesla nepsaného: Země otců nevydáš, aniž bratra pokorného! Když se život nachýlí, po robotě beze slova goral ve stín mohyly tichou, sivou hlavu schová: v zimě hrob zasype sníh sáh vysoký, těžký, bílý, vesnou hučí v peřejích Ostravice do mohyly. * 163 Chylka s Lyskou do kroku přes stráně chudobné, holé: zadrž blesk ve vysoku, Pane, než doorám pole! Od Frydku jde bouře sem, do deště se nebe kalí, surová máť slezská zem, surový Bůh nad goraly. 164