ŽNĚ

ŽNĚ
Pod černým borem, kam přilehla víska, grunt Černých, kde od nepaměti žili, vždy jeden rod – do lesa zahýbal se. Vždy z vesny v zemi rozhodili zrní a v červenci je svezli do stodoly. Jich nedaleko horský mlýn svou píseň vždy stejně sladkou, stejně klidnou šuměl, a zvečera hleděla do potoka mlynáře Chylka divukrásná dcera, jak cigánka a ztepilého vzrůstu. Za hranicí se panské táhlo pole. Jak povídají, král se špatně vyspal či těžko kýchl – zaduněly bubny. V boj táhla mládež, v boj šel Josef Černých. (Dej císařovi, co je císařovo – řek Židů prorok) – po něm nalévali to v mladé duše kantoři a kněží. Zem horká byla, sklonily se klasy, syn v poli, málo dělných bylo rukou, tu ráda přišla mlynářova dcera na pomoc Černým, vždyť beztoho jednou... 121 Žal otec s matkou, vázaly a kladly děvuchy Černých s mlynářovou dcerou. Tam za hranicí na tom dlouhém poli hvízdaly kule, srazily se řady. Tam na tom poli padl Josef Černých ten den, kdy doma dokonána práce, kdy lehly klasy, kdy naň vzpomínali rodiče, sestry, šátek sešinula kdy s temných vlasů, dívala se teskně v dál divukrásná mlynářova dcera a prsa sladkou vzdýmala se touhou. 122